Tvorbě přesných replik krojů s využitím původních materiálů a pracovních postupů se obě ženy začaly věnovat v roce 2001. Přispěl k tomu dárek - panenka, kterou tehdy jednadvacetiletá Eva Jurmanová dostala k narození syna.
„Začala jsem panenky sbírat, ale byla jsem doma na mateřské, takže peněz nebylo nazbyt a do sbírky toho moc nepřibývalo. Tehdy mi maminka navrhla, že si tedy nějakou panenku vystrojíme a oblékneme samy,“ líčí dvaačtyřicetiletá Eva Jurmanová, jež pracuje jako učitelka v mateřské škole.
V dětství a dospívání ji ruční práce, k nimž ji i její sestru maminka vedla, tolik nezajímaly, k šití a vyšívání se tak dostala až později.
„Naše první panenka byla Anička. Oblékly jsme ji do třebíčského kroje, ten byl tehdy jediný, k němuž jsme měly přesný popis - narazila jsem na něj při své práci v archivu. Aniččina sukně je ušitá z látky, která pochází z hedvábné sukně kroje mé pratety,“ vzpomíná pětasedmdesátiletá Marie Žilová.
Panenka stojí několik stovek i desítky tisíc
Obě ženy dnes na své prvotině sice vidí řadu nedostatků, ale nechaly už její kroj takový, jaký je. „V té době jsme ji udělaly, jak nejlépe jsme uměly. Máme k ní srdeční vztah,“ tvrdí autorky.
Panenky, jež matka s dcerou odívají, mají keramické ruce, nohy a hlavu. Tělo je šité, díky čemuž se s ním dobře pracuje. „Dost lidí si myslí, že jsou panenky porcelánové, tam se ale ceny pohybují úplně někde jinde,“ vysvětlují tvůrkyně. I za keramickou pannu, zmenšeninu obvykle v měřítku 1:4 či 1:5, vydají kolem 400 korun, v případě porcelánové ale ceny začínají třeba na 10 tisících.
O tom, jaký kroj pak panenky obléknou, rozhoduje řada okolností. Autorky popisují, že musejí mít především dostatek podkladů, jak kroj v daném období, jež si stanovily - třeba kolem roku 1870, vypadal.
K tomu slouží studium odborných publikací, etnografických bádání či historických vzorů, ale někdy se stane podnětem k dalšímu shánění informací i zmínka v dobové beletrii. Dále je nutné mít pro vybraný oděv vhodný materiál a v neposlední řadě musí být vytvoření kroje a jeho mnohdy velmi složitých detailů technicky zvládnutelné.
Vyrobit všechny kroje? O tom ani neuvažují
„Zpočátku jsme si říkaly, že zpracujeme kroje z Horácka a Českomoravské vrchoviny, ale ukázalo se právě, že ne na vše budeme mít dost podkladů či materiálu,“ popisuje Eva Jurmanová důvod, proč jsou mezi jejich exponáty nakonec kroje ze všech koutů republiky.
Kam za krojovanými panenkami vyrazitRegionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, Tvrz
|
Že by někdy zvládly úplně všechny, o tom ani neuvažují. „Krojových oblastí je 76 a typů krojů ještě mnohem víc, protože každá oblast, často i jen samotná vesnice, má specifika a odchylky,“ vysvětluje Žilová.
Za svá nejkomplikovanější díla považují obě ženy kroj mladoboleslavský a litomyšlský, ač se to na první pohled nemusí zdát. „Jsou to naše skvosty, co daly hrozně moc práce a vyzkoušely jsme si u nich řadu zvláštních a náročných technik. Přitom většina lidí obdivuje spíš kroje z Kyjova nebo Rakvic, jelikož jsou zdobné, barevné a líbivé,“ přibližují tvůrkyně.
Činnosti nemají rozdělené striktně, třeba na šití se podílejí obě. Eva Jurmanová se pak více věnuje drobnějším pracím, jako jsou výšivky, síťování či technice uzlíčkové výšivky. Marie Žilová zase častěji pere, škrobí a žehlí.
Jednodušší kroje jsou za den, složité trvají roky
„Maminka je také velmi zdatný obuvník,“ připomíná dcera fakt, že panenky, mezi nimiž nechybí i mužské modely, je třeba rovněž obout. K tomu slouží jako materiál koženka, prošití kůže by bylo při ryze ruční práci a „velikosti“ botiček bez použití techniky velmi náročné.
Jednoduché mužské či pracovní a polopracovní kroje zaberou ženám zhruba dvanáct až čtrnáct hodin práce. Složitější panny však mnohdy čekají na dokončení i dva roky.
„Pracujeme na nich po večerech a hlavně v zimě. Přes léto máme volněji, člověk si chce užít počasí a také je třeba se věnovat i domu a zahradě,“ říká Eva Jurmanová s tím, že ona ani její maminka nemají žádnou dílnu, svému koníčku se věnují doma v obýváku sedíce v křesle u speciální lampy.
Do jejich vášně jsou zapojeni i další členové rodiny. „Můj manžel nám například vyrábí dřevěné podstavce na panenky, ale i různé doplňky a rekvizity,“ dodává Marie Žilová.
Panenky tvoří ženy jak pro sebe, tak pro muzea. Každá z panen vlastní i svůj „rodný“ list s podrobnými informacemi, popisem vzniku a fotodokumentací.
Panenky jsou v expozici součástí dioramat
Pokud nejsou jejich krojačky „vycestované“ na výstavě, mají čestná místa v jejich domovech. Mužské a pracovní kroje mohou skončit dočasně v krabici, ostatní exponáty obsazují vitríny. Nejen doma, ale i na výstavách se totiž musí dbát, aby unikátní repliky krojů nepřišly k újmě.
„Nesmějí být na slunci, protože látkám to nesvědčí, a neměly by ani navlhnout. Místnost musí být tedy temperovaná, vytápěná. Ideální je, jsou-li umístěny za sklem. I tak po každé výstavě musíme všechny panenky prohlédnout a zhruba polovinu je třeba takzvaně zrekonstruovat,“ vypočítává Eva Jurmanová.
Ve žďárském muzeu udělaly autorky výjimku. Některé postavy v pracovních krojích tak nejsou za sklem, ale staly se součástí tematických dioramat. Diváky tak zavedou třeba do stodoly, hospody, obchodu F. L. Věka nebo třeba do pivovaru.
Výstavu „krojaček“ si zájemci na Tvrzi mohou zájemci prohlédnout až do 15. srpna. Stálou expozici pak mají tvůrkyně i v knihovně v domovském Novém Veselí.
