„Všechno začalo na Vánoce roku 1976, když máma koupila náš první televizor. Bylo mi jedenáct, zajímaly mě časopisy s fotografiemi herců, které jsem sbíral. A teď jsme měli doma něco tak vzácného. Viděl jsem své idoly naživo,“ začíná své vyprávění Pavel Herot, rodák z Martínkova, který nyní bydlí v Třebíči se svou matkou, o niž se stará.
„Brzy po nákupu televizoru v lednu 1977 jsem ho zapnul a mí milovaní herci tam podepisovali Antichartu. Nevěděl jsem, co to je. Byl jsem nadšený, že jich vidím tolik pohromadě. Říkal jsem si: Co kdybych těm lidem napsal?“ Udělal to. Zřejmě první podpis i s věnováním získal od Hany Maciuchové. Následovaly další.
„Pocházím ze selské rodiny. Rodiče, aniž by se navenek projevovali, nosili svou nelibost ke komunistům v sobě. I do náboženství jsem chodil. V rámci pubertálního vzdoru jsem ve 14 letech přečetl Marxův Kapitál a něco z díla Mao Ce-tunga, které jsem našel vyřazené ve škole. Chodil jsem ‚za kostel‘, byl jsem vzdorovitý. Ale paradoxně se mi do toho přimíchala láska k Johnu Lennonovi, Yoko Ono a jejich protiválečným projevům.“
Stal jsem se antikomunistou
Herot se začal zajímat o různá mírová shromáždění. „Pak přišel kamarád a říká: jsi úplně mimo, vždyť ten tvůj slavný Sovětský svaz napadl Afghánistán. Udál se definitivní obrat v mém myšlení. Od té doby jsem se stal - stejně jako moji rodiče - antikomunistou. Bylo to počátkem 80. let,“ shrnul úvod do hlavní sběratelské éry muž, který vlastní pestrou kolekci podpisů stovek osobností, velké množství z nich má včetně osobního věnování.
Těch si cení nejvíc. Patří sem Jaroslav Seifert, který mu poslal poděkování za blahopřání k udělení Nobelovy ceny. Dále Bohumil Hrabal, Jaromír Vejvoda - od toho má i krátký notový záznam veleslavné skladby Škoda lásky.
Dále vlastní mnoho podpisů zahraničních osobností, zřejmě nejhodnotnější jsou od autorky detektivek Agathy Christie, prvního kosmonauta Jurije Gagarina, zpěváka Elvise Presleyho či femme fatale Marlene Dietrichové.
Dočkám se tvého věhlasu, napsala nejprve Švorcová
S některými slavnými Čechy si dopisoval - se spisovateli Františkem Kožíkem a J. V. Plevou, s režisérem Majora Zemana Jiřím Sequensem. „Ten si údajně s nikým korespondovat nechtěl, prý byl dost odtažitý, mně ale odpovídal,“ říká Herot. Vyměnil si několik lístků s hercem Ladislavem Peškem.
V roce 1981 jako šestnáctiletý napsal dva dopisy Jiřině Švorcové. Její odpovědi jsou na hlavičkovém papíře zasloužilé umělkyně a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců, adresa Valdštejnské náměstí, Praha.
Text je psaný na stroji, jen podpis je rukou. V tom prvním mu politicky aktivní herečka krátce odpovídá na jeho zanícené psaní. „Měl jsem ono levicovější období, vídal jsem ji v seriálu Žena za pultem, kde se mi líbila,“ podotýká Herot. Švorcová mu blahopřeje za „na jeho věk mimořádný dopis“. „Jsem přesvědčena, že z Tebe bude divadelní kritik či teoretik a já se dočkám tvého věhlasu,“ uvádí.
Druhý dopis Švorcové je o poznání chladnější. „Napsal jsem paní Švorcové taky o kostelu a dalších věcech, to se jí moc nelíbilo,“ vysvětlil odtažitý tón Herot.
Herečka a funkcionářka mu odepsala: „A ještě něco Ti musím říci. Při svých intelektuálních zálibách, které jsou jistě chvályhodné, nesmíš zapomínat, že je v tobě taky kluk, a tomu musíš dát vše, na co má nárok. Jsou taky hřiště a kopaná a koupání a pionýrské tábory a na nich táboráky. Neochuzuj své mládí - všechno se dá stihnout.“
Hrabala bolely nohy z chlastu, Kemr jezdil v protisměru
S Bohumilem Hrabalem se potkal 13. února 1983 v hospodě v Praze. „Říkal mi: K…a, mě tak bolí nohy. To bude tím chlastem.“
Na vojnu mu několikrát napsal Josef Kemr. „U pana Kemra jsem byl jednou i doma. Tedy v předsíni. Bydlel v pražské Nerudově ulici číslo 37, to si pamatuju, protože i my v Martínkově máme na domě číslo 37. V předsíni měl pověšeny kostýmy, ve kterých někdy chodil i venku. Jezdil svým oblíbeným trabantem, občas v protisměru,“ vybavuje si Herot.
Kemr mu poslal například pohlednici s obrázkem brněnského výstaviště a známkou s portrétem Ludvíka Svobody. Lístek mu herec adresoval na vojnu do Boru u Tachova v roce 1985. Kemr mladého Herota chlácholí, aby si to tak nebral a nebyl na vojně nešťastný, protože mu služba vlasti brzy skončí.
Lída Baarová vypadla z knih určených do sběru
K podpisu Lídy Baarové se pojí historka. „Přivezl jsem si pytel knížek ze sběrných surovin z Moravských Budějovic. Roztřídil jsem je. Na vyhození jsem dal marxismus-leninismus, jen letmo jsem to prolétl a vypadl podepsaný obrázek hvězdy filmů první republiky na tvrdé podložce. Neuvěřitelná náhoda.“
Dlouhé roky se přátelil s Ivanem Martinem Jirousem. Často i s matkou za ním zajížděl do Vydří. „Napsal mi tuhle básničku. Akorát ji nepřečtu. Byl trochu opilý,“ říká Herot a vytahuje papírek s textem. Báseň končí: Herote, ty můj herotiku, na tebe svatí se chystají.
Herot má i perly - kondolenci velectěnému panu domácímu, kterému zemřel otec. Napsala ji krasopisně spisovatelka Eliška Krásnohorská 13. března 1923.
Dále vlastní nanečisto nachystaný text dopisu jistého K. Scheinpfluga, adresovaný Rudolfu Kadeřábkovi do Berouna. Scheinpflug vysvětluje: „Ta fantastická legenda o tom, jak Karel Čapek přenocoval ve sv. Vítu a jak na to zemřel, se dostala ke mně již několikrát. Čapek byl ve sv. Vítu v létě 1938… Olga (Scheinpflugová, manželka Karla Čapka - pozn. red.) asi někde vyprávěla o tom někomu, kdo poslouchal jen na půl ucha… Od Čapkovy návštěvy ve sv. Vítu uplynulo do jeho smrti půl roku. A za tu dobu napsal dva romány a drama. To je trochu moc na zápal plic. Mimo to byl nastydlý, už když přijel ze Strže koncem listopadu a nepotřeboval si to opatřovat ve sv. Vítu.“
Hrdinové Kobry 11 a původní podoba Karlova mostu
V Herotově neuspořádané sbírce jsou v jedné přihrádce pospolu například podpisy hrdinů německého seriálu Kobra 11 a prastará pohlednice Karlova mostu z období před velkou povodní roku 1890, kdy byla část přemostění pobořena a od té doby má nové, trochu užší pilíře. To je pro Herota typické, mísení věcí.
Unikátem mezi hromádkou podpisů je založená nenápadná černobílá fotografie rakve na katafalku, zabalené ve vlajce a obložené obrovským množstvím květin. Na zadní straně je pamětníkem napsaný text: „V Praze dne 6. května 1939. Převoz ostatků Máchových ze zabraných Litoměřic na pražský Vyšehrad.“ Šlo o jeden z mála výrazných protestů lidí v okupovaném Československu před atentátem na Heydricha.
S podpisy se kšeftuje, koluje i množství falzifikátů
Jak se vůbec podpisy sbírají? „Za socialismu jsem byl v Klubu sběratelů autogramů. Sběratelé v něm sdružení si říkali adresy, kam psát. Dodnes se zveřejňují v klubovém časopise. A dost se s podpisy kšeftuje, proto řada slavných lidí v zahraničí se podepisovat už odmítá,“ vysvětlil Herot.
Podle jeho slov mezi sběrateli koluje i velké množství falzifikátů. V Česku se stále ještě podpisy dají sehnat relativně levně. „Za první republiky měly dívky památníčky a bylo to věcí prestiže, mít podpis slavného herce. To už dnes tak není.“
On sám ale aktivně sbírat zatím přestal. Nemá na to peníze. Přičemž na Aukru se prý dají sehnat zajímavé kousky. „Občas mi to trhá srdce, když vidím, co všechno je k mání. Ale když jsme na tom s mámou finančně bledě, musím to nechat plavat.“ Chystá se z podpisů dělat umělecké koláže, to ho teď baví. Sám pro sebe si tvoří.
Nemá strach, že mu jeho sbírku někdo ukradne? „Nemám, protože ji nemívám doma. Obvykle leží u kamaráda v trezoru, který mi jednou řekl: Pavliku, ty jsi číslo. To nemůžeš mít jen tak doma v regále. Navštíví tě zloději. Vezmu to raději k sobě do úschovy.“
