Co je to upcyklace? Přeměna už použitých a nepotřebných produktů na nové výrobky. Zní to trochu šroubovaně. Praxe je jednodušší. Zdánlivě. Vezmete například staré obnošené rifle, vyčistíte je, vyperete, rozpářete a ušijete z nich něco nového. Ačkoli to zní prostě, zdaleka tak jednoduché to není. Takový postup má specifická úskalí.
Ale přesně to dělá jedna z průkopnic upcyklace a udržitelné módy na Vysočině Věra Ryšková z Třebíče. Šije batohy, kabelky, textilní koše...
Její pohnutky nebyly jen ekologické, jak sama říká. Těší ji dávat starým věcem nový smysl. „Mám například ráda riflovinu. Baví mě objevovat různé otisky času ve staré džínovině,“ říká dvaačtyřicetiletá žena, která své produkty opatřuje značkou Ryvera.
Jako materiál využívá obnošené kalhoty ze second handů či od kamarádů, zbytky z čalounických dílen. Druhy materiálů si sama podle své potřeby rozčlenila: vedle rifloviny zpracovává třeba také svetrovinu, úpletovinu a oblekovinu – materiál z obnošených společenských obleků.
Sundávací límečky
Kromě toho vyrábí také tak specifický doplněk, jako jsou límečky na šaty. Dnes je to originální zajímavost pro fajnšmekry dámské módy, dřív se však jednalo o běžnou součást dámského šatníku.
„Nosilo se to v dobách, kdy se límečky k šatům nepřišívaly. Límečky byly bílé a šaty tmavé, takže se k nim límečky jenom přichytily a pak se vypral jenom ten límeček,“ popisuje Ryšková.
Věra Ryšková má vystudovanou uměleckou průmyslovku, původně se měla věnovat užité fotografii. Fotka i dnes zůstala jejím koníčkem, na kontě má řadu výstav. Ohniskem zájmu se u ní však stalo šití produktů ve vlastní originální řadě.
Zpočátku tvořila pro sebe a kamarádky. Od té doby jí zůstal také zvyk ušitou věc nejprve vyzkoušet – z hlediska praktičnosti i trvanlivosti.
„Baví mě design, ale stejně důležité je pro mě i kvalitní řemeslo. Aby výrobek nejen dobře vypadal, ale byl taky dobře ušitý a nerozpadl se po měsíci užívání,“ říká.
Takový a takový knoflík!
Její batohy, tašky a textilní koše se vyznačují nezaměnitelnými střihy. Jedním z jejich rysů je i ponechání stop po původním výrobku – například zbytků kapes. „Někdy je pro mě z celé výroby nejtěžší obstarat drobné doplňky – třeba mám vizi, že na batohu bude určitý typ knoflíku, a pak dá práci právě takový sehnat,“ směje se výtvarnice.
Většinou šije současně třeba čtyři batohy. Už když si před tím párá materiál z kalhot či svetrů, dělá to s určitým záměrem. „Pečlivě si je vybírám a před samotným zpracováním je peru, odžmolkovávám a žehlím,“ popisuje.
Za měsíc ve své malé třebíčské dílničce s výhledem do přírodní zahrady vyrobí kolem dvacítky batohů.
Materiál jejích snů je modrá riflovina. „Nejvíc mě blaží pohled na modrou džínovou barvu. Obecně jdou nejlépe na odbyt tmavé barvy, které se dobře kombinují – černá, hnědá, šedá, modrá. Červená látka s kytkami je sice krásná, ale přece jen se k máločemu hodí,“ uvažuje Ryšková.
Šičky před 40 lety pracovaly jinak než dnes
Mottem její dílny jsou slova Vím, co nosím. „Tím vyjadřuji, že všechno na tom výrobku prošlo mýma rukama, že se nejedná o výrobek opatřený logem Ryvera, ale ve skutečnosti dovezený z druhého konce světa,“ vysvětluje tvůrkyně.
Když se probírá oblečením ze second handů, zaujme ji rozdíl ve způsobu práce dřívějších a současných šiček. „Leckteré části oblečení se úplně jinak šily před čtyřiceti lety a dnes, rozdíly v kvalitě materiálu i řemeslného zpracování jsou i mezi výrobky současných obchodních řetězců.“
Nejvíce ji těší, když si lidé její výrobky doporučují navzájem. „To je má představa ideálu distribuce, tak by to mělo fungovat, abyste nemuseli nikomu vnucovat svou práci, ale zájemci si ji sami chtěli najít, protože je oslovila,“ vysvětluje Ryšková.
