O čem aktuálně píšete?
O Mnichově 1938 a Benešovi a také o Bílé hoře, příští rok bude čtyřsté výročí od památné bitvy. Také průběžně připravuji svoje paměti. Ze čtyř plánovaných dílů mám hotový jen druhý, o působení v Olomouci, což bylo nejtěžší, ale zároveň nejhezčí období mého života. První díl zaměřím na Žďár a studia, třetí bude o ochraně zvířat, čtvrtý o éře po listopadu 89.
Zdá se, že plánů máte spoustu.
Píšu pořád stejně jako před lety. Rád bych napsal ještě druhý díl Kluků z Horní ulice (román o partě kamarádů a jejich zážitcích z druhé světové války, kterou prožívali v ulici, kde se autor narodil - pozn. red.). Vyjde mi také reedice – Království plné pohádek.
Napsal jste rozhlasové hry, román pro kluky, knihu o Opletalovi, monografii o Sychrovi a další publikace… Jak se mění práce spisovatele v čase, když se během let tak zásadně měnila technika?
Když jsem nastupoval do krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě, pracovali jsme běžnou technikou pomocí sázecích strojů a podobně. Výroba knihy trvala velice dlouho, všechno bylo svázané předpisy. Od rukopisu po vydání klidně dva roky, dnes to jde i během dvou měsíců. Teď si pomáhám zařízením, které samo přepisuje to, co říkám. Takhle je stránka za tři minuty přepsaná. Diktovací zařízení se používá třeba u soudů, pro mě je to o dvě třetiny rychlejší, než když sám píšu. Pak samozřejmě musím strany opravit.
Zdeněk Vyhlídal
|
Prošel jste také rozhlasem, který vyžaduje zase jinou techniku.
Ano, v roce 1959 jsem uspěl v konkurzu do literárního oddělení Československého rozhlasu v Ostravě. Měl jsem svůj vlastní satirický pořad a psal jsem scénáře k estrádám. Trvanlivost redaktora tam byla jeden rok, než někoho kritikou naštval. I já jsem tam vydržel rok. Pak jsem přešel do Brna, do zpravodajské redakce, dělali jsme pořady pro mládež. Tam už se mi do ruky dostal magnetofon, nejdřív jsme jezdili s přenosovým vozem, pak s technikem, nakonec sám. Stříhání bylo úplně jiné, než je dnes, technika byla zaostalá.
Dostal jste se do křížku s komunistickým režimem. Proč?
Jakmile jsem byl v Brně, měl jsem problémy, protože můj hlas už doléhal sem do rodného Žďáru k lidem, kteří mi nebyli nakloněni. To byl hlavně okresní školní inspektor a zakládající člen KSČ Vladimír Šacha, který šel tvrdě proti mně. Když o mně pak něco natočila francouzská televize, byl to polibek smrti. Byl jsem pak sice rehabilitován, ale nemohl jsem dále působit v rozhlase. Myslel jsem si, že už se nedostanu k žádné novinářské práci. Ale kupodivu jsem se dostal v Olomouci do Svobodného slova, které nebylo řízené KSČ, dělal jsem kulturní rubriku. V Olomouci jsem se pak od roku 1968 dostal na fakultu, učil jsem na katedře češtiny. V roce 1973 mi děkan oznámil, že je politicky neudržitelné, abych zůstal. Nebyl jsem přímo pronásledovaný, ale lidé se mě báli, protože o mně vyšlo v době normalizace několik článků. Až později jsem napsal asi třicet rozhlasových her, to mě živilo.
Režim vás pak stejně dostihl na konci osmdesátých let a byl jste odsouzen. Jak k tomu došlo?
Ano, potíže pokračovaly, i když z jiných příčin. V roce 1979 jsem se dostal do skupiny brněnských ochránců zvířat, založili jsme první ochranářskou organizaci v republice od roku 1948. Měli jsme šest set členů. Upozorňovali jsme na to, že ačkoliv se tady halasně mluví o socialistickém humanismu, docházelo ke krutým případům zacházení se zvířaty. Do Rakouska jsme díky spolupráci odvezli v osmdesátých letech stovky zvířat, kterým jsme zachránili život. Rakouské spolky nám občas poslaly zásoby konzerv. Jako předseda organizace jsem byl zastrašován, abychom své činnosti zanechali, neboť státu působíme v zahraničí negativní ohlas. Napočítal jsem asi třicet pozvánek k výslechu.
Jak to dopadlo?
V roce 1985 jsem byl zatčen, organizace byla úředně rozpuštěna. Byl jsem odsouzen na rok a půl, nejdřív natvrdo, po odvolání jsem dostal podmínku. Kupovali jsme totiž pro organizaci dům, měl jsem na to od členů svolení, ale jedna naše členka, která byla agentkou StB, tvrdila, že jsem neměl právo smlouvu podepsat. Zatkli mě a odsoudili. Naznačili mi, že to nemusí být konec.
Proč jste pak byl vězněn těsně před zhroucením režimu?
V září 1989 mě znovu zatkli, protože naše aktivity pokračovaly. Dávali mi za vinu absurdní věci, například že v konzervách pro psy vozíme drogy. Hrozili mi, že z vězení vyjdu za pět až osm let. Listopad 1989 jsem prožil ve vazbě, ven jsem se dostal až v lednu díky tomu, že režim padnul. Následně jsem byl rehabilitován. Těší mě, že to mělo smysl a podařilo se tolik zvířat zachránit.
A pokračoval jste v ochraně zvířat i dál?
Pokud jde o zvířata, problémy pokračovaly. Lidé, kteří působili jako agenti bezpečnosti proti nám, přešli na druhou stranu. Příliš jsme si nepomohli. Dnes už je však situace s ochranou zvířat a útulky úplně jiná. Vzalo mi to kus života, nevím, jestli to byla ztráta, nebo vítězství. Mohl jsem se třeba místo toho víc věnovat psaní.
Jak vůbec hodnotíte těch třicet polistopadových let?
Ze začátku jsem byl velice nadšen. Chtěl jsem se vrátit k učitelské odborné práci. Zprvu jsem se účastnil politických klání, jako nečlen jsem kandidoval za Československou stranu socialistickou. Ale pochopil jsem, že politika zdaleka nevede tam, kam bych si přál. Měl jsem dost výhrad i k Václavu Havlovi a některým lidem kolem něj. Trošku jsem zatrpkl.
Měl po změně režimu přijít zákaz komunistické strany?
Rozhodně ano. Bylo období, kdy to bylo možné. Do prvních svobodných voleb měl Havel absolutní moc, dokonce větší, než měl ve vrcholném období Masaryk. Měl tuto možnost, ale byl tady i Čalfa, který mu pomohl ke zvolení komunistickým federálním shromážděním, což je jeden z největších paradoxů českých dějin. Myslím, že pak mezi lidmi sílila deziluze, která pak pokračovala pádem různých vlád a příchodem různých lidí na scénu.
Co si myslíte o trestním stíhání bývalých komunistických špiček Jakeše, Štrougala a Vajnara, kteří byli nedávno obviněni ze zneužití pravomoci v souvislosti se střílením na československých hranicích?
Jsem proti jejich stíhání. Těm lidem je přes devadesát, soud se nějakou dobu potáhne, do vězení stejně nepůjdou. Je to neschopnost naší policie, že promeškala správný čas. Je směšné soudit starce nad hrobem, to se vymyká morálce. Přitom je mohli soudit relativně v plné síle.
Nepřijde vám absurdní, že lidé, kteří například rozháněli demonstranty při Palachově týdnu v lednu 1989, dnes sedí v parlamentu a spolurozhodují třeba i o policii a zahraniční politice?
(přikyvuje) Zažil jsem to sám na sobě. Lidé, kteří patřili mezi ty nejagresivnější třeba v policii, zůstali ve funkcích. Vedlejším důvodem bylo i to, že by museli dostat odstupné. Tihle propluli dál, což byla také vina občanských komisí, které byly infiltrovány lidmi spřaženými s tehdejším režimem, a nedostali červenou kartu. Takže se buď udrželi na svých místech, nebo rychle přešli do hospodářské sféry. Jediný, kdo byl krátce za mřížemi, byl Miroslav Štěpán a nějaké malé ryby. Nedošlo k vyrovnání, ke kterému došlo v jiných socialistických zemích. Je to trauma, které si lidé postižení režimem nesou.
26. listopadu 2019 |
