„Od divadla se úplně neodtrhnu. Některé inscenace dohrávám a v Horáckém jsem dál jako stálý host. Od února budu například zkoušet roli starého Graye v inscenaci Obraz Doriana Graye. A pak mám i další své projekty - třeba pro rozhlas a nedávno jsem dělal i něco pro brněnskou Českou televizi. Ale chci zvolnit a užít si trochu života a podívat se třeba ještě někam do světa. U divadla jste stále uvázáni jako pes u boudy,“ směje se za pár dní devětasedmdesátiletý Dryšl.
Proto se teď těší, že na své záliby, k nimž patří také výtvarné umění, bude mít konečně víc času. Od října navíc začal v Jihlavě studovat na univerzitě třetího věku obor počítače. „Díky tomu jsem si dokonce založil e-mail,“ říká pobaveně.
Zdeněk Dryšl
|
Kdo vás kdysi nasměroval k divadlu?
Bavilo mě odjakživa. Tatínek byl vášnivý a zapálený hudebník - samouk. A zhruba od svých devatenácti let vedl různá hudební seskupení. Po válce měl swingový orchestr, symfonický orchestr a nastudoval i některé opery a operety. Třeba Prodanou nevěstu nebo Hubičku.
Předpokládám, že jako malý chlapec jste u toho asistoval.
Samozřejmě, hrál jsem v Prodance prvního kluka, který běží a volá „Spaste duši, medvěd se utrh!“ A hrál jsem i s ochotníky. V Blansku, odkud pocházím, byl velmi čilý spolkový život.
Později jste odešel studovat na JAMU. Kdo tehdy patřil k vašim spolužákům?
Zkusil jsem talentové zkoušky a hned napoprvé jsem byl přijat. V ročníku jsem byl například s Gabrielou Vránovou, se kterou jsme stále přátelé. V ročníku nás bylo čtrnáct a končilo dvanáct. Prakticky jsem teď jediný, kdo je ještě herecky aktivní.
Kde jste nastoupil do prvního divadelního angažmá?
Po škole jsem se dostal do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Bylo to velice pěkné období a dá se říci, že dodnes jsem tím poznamenaný. V té době tam byl velmi silný a kvalitní soubor. Šéfem byl Alois Hajda, což byl ve světě divadla pojem. Byla tam i silná herecká parta, o kterou se dalo opřít. Seznámil jsem se tam třeba se zakladateli souboru Hradišťan. Když jsem měl volno, chodil jsem na jejich zkoušky. Na Slovácku jsem se poznal i s lidmi, kteří pracovali v manufaktuře takzvané habánské keramiky. Zalíbila se mi, a proto ji od té doby sbírám.
Základní vojenská služba vás minula?
Kdepak. Dva roky jsem vojančil. Původně jsem měl narukovat do vojenského uměleckého souboru v Bratislavě. To mi nakonec jeden pán překazil a musel jsem na přijímač k tankistům do Písku. Měl jsem tam skvělá přátelství s místními ochotníky. Společně jsme udělali dvě inscenace. A pak mi pomohl František Laurin, abych se dostal do Armádního uměleckého souboru v Praze.
S kým jste sloužil?
Společně se mnou byli v herecké skupině Jirka Kodet, Láďa Mrkvička, Jirka Zahajský, Jirka Hrzán, Petr Skoumal, Zdeněk Hedvábný, Vašek Martinec. A byla tam i spousta výborných muzikantů, třeba Honza Slabák.
Po vojně jste zamířil do Horáckého divadla v Jihlavě?
Kluci mě přemlouvali, ať zůstanu v Praze na volné noze. Já ale Prahu moc nemusím. Líbí se mi jako město, rád ji navštívím, ale žít bych tam nemohl. Stejně jako bych nemohl bydlet někde, kde je rovina. Musím mít kolem sebe kopečky. A Vysočina, kterou jsem si zamiloval, tohle splňuje. V Jihlavě jsem měl i několik spolužáků z ročníku, například Pepíka Kubína, Lojzu Krejzlara, a tehdejší ředitel Horáckého divadla doktor Panovec mi nabídl angažmá.
Na začátku sedmdesátých let jste si odskočil na tři roky dělat dramaturga do brněnského studia Československé televize.
Bylo to náročné období. Každý den jsem dojížděl. Ráno před šestou jsem jel prvním autobusem do Brna a o půl třetí se vracel zpátky. A když jsem dojel domů, už jsem měl někdy vzkaz, že je nějaký malér na place. Tak jsem nasedl do auta a jel zase zpátky. Jako dramaturg jsem se dostával i do konfliktů s jedním soudruhem.
Co se stalo?
Naše skupina měla za úkol představit současné autory moravského regionu. Ta myšlenka se mi líbila, ale začal jsem narážet s výběrem autorů. Například s Františkem Kožíkem jsme už měli připravený scénář podle jeho románu Na dolinách svítá. Ale protože to byl Kožík, oni mi ho nepovolili. Nebo jsme natočili film Klec s Janem Třískou. Kvůli námětu a kvůli obsazení ho dali do trezoru. Poprvé se odvysílal až v loňském roce. Nejhorší bylo, že když jsme vypracovali herecké obsazení, museli jsme jít k řediteli a ten nám ho celé proškrtal. Znamenalo to velké problémy. Nakonec jsem si řekl, že mi to nestojí za to.
Potom jste šel dělat dramaturga také do Horáckého divadla a dokonce jste ho na konci 80. let i chvíli řídil. Herectví vás už netěšilo?
Práce dramaturga mě na divadle bavila ze všeho nejvíc. V téhle pozici jsem v Horáckém divadle vystřídal Miroslava Krobota, který zde působil první rok po škole. Ale po celou dobu jsem zároveň i hrál.
I jako ředitel?
Měl jsem povoleno od Krajského národního výboru v Brně, který byl zřizovatelem, odehrát jednu roli za sezonu bez nároku na honorář. Ale to mi nevadilo. Mezitím jsem sem tam něco točil i v televizi nebo v rádiu.
Jako herec, dramaturg i ředitel divadla víte, co diváky z Vysočiny nejvíc baví? Jsou to komedie?
Samozřejmě, bulvár vždycky baví - pokud je dobře udělaný. Každá hra se může pojednat i modernějším způsobem. Nemusí to být rozhodně takový ten dřevní realismus, ale po zkušenostech vím, že divák by měl vědět, co se hraje a o čem se hraje. Musí se v příběhu orientovat. Nosný příběh vyhrává. Úspěšným příkladem z poslední doby je Rok na vsi, který je také moderněji inscenovaný. Má však silný příběh a lidé vydrží sedět, přestože trvá přes tři hodiny. Ale když příběh chybí a je to jen jakýsi guláš, je to špatně. Nelíbí se mi, když se klasika modernizuje za každou cenu a samoúčelně. Většinou se to obchází zaklínadlem, že chceme do divadla přitáhnout mladé diváky. To je samozřejmě v pořádku. Ale i ti mladí musí mít jasno, o čem příběh je.
Je ještě něco, pro co nemáte na jevišti pochopení?
Na jevišti ani v televizi se mi nelíbí vulgarismy. Nejsem žádný puritán, ale myslím, že každé sprosté slovo by mělo mít své opodstatnění.
Kolik jste vlastně odehrál rolí? A měl jste nějakou vysněnou?
Jenom v Horáckém divadle to bylo přesně 215 rolí a celkem ještě o stovku víc. Toužil jsem si zahrát Célestina v Mam’zelle Nitouche, ale třikrát mě tahle postava minula. Nikdy jsem nepatřil k hercům, kteří si chodí o role říkat. Akorát jsem se snažil vyhýbat rolím v antických příbězích. Když jsem ji jednou dostal příkazem, měl jsem o premiéře takové okno, že na to dodnes kolegové vzpomínají. (směje se)
To vám bylo na jevišti ouvej?
Není herce, který by neměl okno nebo by nezmeškal výstup. Hodně vám v těch chvílích pomohou kolegové. Když jsme třeba hráli Jak je důležité míti Filipa, ztvárnil jsem reverenda Chasubleho. Před nástupem na scénu, kde v tu chvíli byly Lenka Schreiberová, Táňa Schottnerová a Laďka Něrgešová, jsem se na ně ze zákulisí díval a říkal si, jak jim to pěkně jde. Najednou byla taková zvláštní prodleva a pak Lenka Schreiberová začala zpívat nějakou židovskou píseň. Říkal jsem si: Co je? Zbláznila se? Potom mi došlo, že jim na scéně asi někdo chybí. A teprve pak jsem zjistil, že jsem to já. (směje se)
Diváci vás znají i z řady televizních seriálů a filmů. Hrál jste například v Četnických humoreskách nebo v pohádce Jak se budí princezny. Vy prý ale filmové natáčení nemáte moc rád.
Jak kdy. Filmování je o čekání. Naposledy jsem si to užil v listopadu v docela drsných podmínkách, kdy byla zima. Čekáte, než nasvítí scénu, než ji přestaví... Ale mám na kontě 36 kousků lehce zapomenutelných rolí včetně televizního moderování.
Jaký byl první film, na kterém jste pracoval?
Jmenoval se Pět mužů a jedno srdce. Měl jsem obrovské štěstí, protože tam byli takoví bardi jako Růžek, Menšík, Kostelka, Cupák, Hlinomaz, Brodský. Byli to perfektní a velice tolerantní kolegové. Hrál jsem tam pacienta, kterému operovali srdce. Hrudník mi měl otevírat tehdejší špičkový kardiochirurg, pan profesor Procházka, kterého chtěl mít režisér v záběru. No a on si do mě řízl.
Opravdu? Tak to vám na památku zůstala jizva, ne?
Skutečně se to stalo. Ale jizvu nemám, krev tekla jen nepatrně. Jak jsem ucítil, že skalpel klouže po těle, začal jsem řvát. A druhý, kdo začal řvát, byl Láďa Menšík, který stál vedle. Pan profesor se mi začal omlouvat. Když se pak v Telči točilo Jak se budí princezny, odchytil mě Láďa Menšík, odvedl za panem Filipovským a říká: Franto, to je on, jak ho ten Procházka málem rozřezal.
Vy jste velký milovník cestování a dokonce jste dělal i průvodce. Jak jste se k téhle práci dostal?
Víceméně to byla náhoda. Když se v roce 1989 otevřely hranice, všichni chtěli najednou ven. A jelikož mě ministerstvo kultury v minulosti občas vyslalo na stáže do zahraničních divadel východního bloku, znal jsem některá místa. Pan Lauer, který měl v Jihlavě jednu z prvních cestovek, tenkrát pořádal zájezd do Berlína, kam jsem se šel přihlásit. Zeptal se mě, jestli znám východní Berlín, já jsem mu řekl, že ano, ale v západním že jsem nebyl. A on odpověděl, že to nevadí, protože ve druhém autobuse jede další pán, který tam už byl a nezná zase východní. Tak jsem se dostal k průvodcování. Týden na to pak pan Lauer vypravoval asi deset autobusů do Benátek a opět mě přemluvil. Nebyli totiž kvalifikovaní průvodci. Tehdy jich měl pár jenom Čedok.
Musel jste toho hodně nastudovat?
Bylo zapotřebí, abych si udělal průvodcovskou licenci. Byli jsme tehdy asi čtyři. Bývalá ředitelka Čedoku nás proškolila a u Státní obchodní inspekce v Brně jsme dělali dosti přísné zkoušky. Měly šest kol na různá témata - a pokud jste neprošli jedním, nepustili vás dál. Nám se to povedlo.
Kde všude jste jako průvodce byl?
Nejčastěji jsem jezdil Rakousko, pak také Německo a Švýcarsko. Několikrát jsem byl jako delegát v Itálii. Hodně jsem jezdil do Vídně. Tu jsem znal hodně dobře, protože jsem tam měl tety. Ale také jsem tam zabloudil.
I s klienty?
Dodnes se za to stydím. (směje se) Bylo to na Vánoce, všude spousta lidí a do toho průtrž mračen. Skupina lidí mi ujela metrem na druhý konec Vídně. A jak jsem se s nimi přes mobil dohadoval, kam a jak mají přesednout, aby dojeli zavčas na terminál, kde na nás měl čekat autobus, přehlédl jsem jednu ulici. Na terminál jsme nakonec doběhli včas, ale dodnes se těm lidem za to omluvám. To byla moje největší průvodcovská bota. (směje se)
