Do Žďáru nad Sázavou se Genilda Kinská ráda vrací. Když byla v říjnu na poslední návštěvě u své švagrové Tamary Kinské na žďárském zámku, poskytla MF DNES rozhovor.
Dětství jste trávila kromě Chlumce nad Cidlinou také na žďárském zámku. Jak na ty roky vzpomínáte?
Žďárský zámek zdědila moje maminka. Vzpomínám si, že jsme tu bývali vždycky v květnu, když bývá svatojánská pouť. My děti jsme se však mohly jenom dívat z okna, poněvadž nebylo zvykem, abychom chodily na pouť, to se pro nás neslušelo. Jezdívali jsme do lesa, na výlety, na Dářko. My děti jsme měly na zámku pokoje směrem na západ. Dodnes mám ráda západy slunce. Za mých časů byla tím směrem velká zelinářská zahrada, kterou vedl zahradník Čulák, velký fešák, který chodil v uniformě. Bratr Norbert jako nejstarší byl vždycky trošku zvlášť a měl povinnosti. Pamatuji si, jak jsme se vždycky modlili litanie. Jak v Chlumci, tak tady ve Žďáře. Maminka předříkávala, my jsme odpovídali: Oroduj za nás. Byly jsme tři děti, ale měly jsme zapálené jen dvě svíčky, které jsme chtěly sfouknout hned, jak litanie skončily. A maminka se zlobila, že nečekáme na poslední „amen“.
Genilda Kinská
|
Zdenko Radslav Kinský, váš otec, byl hodně aktivní v politice za první republiky.
To ano. Když byla v září 1938 vyhlášena mobilizace, přišel tatínek a s ním moji dva polobratři Karel a František Schwarzenbergové, všichni v uniformě. Maminka jim řekla: Tak k nám toho blázna (Hitlera) nepusťte. A udělala jim křížek na čelo. Všechno dopadlo jinak.
Váš otec však stál hlavně u zrodu deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu, která za mnichovské krize demonstrovala podporu vlasti a prezidentu Benešovi.
Tatínek to vymyslel, Karel Schwarzenberg (otec bývalého ministra zahraničí a čestného předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga - pozn. red.) ji sepsal a František Kinský z kostelecké větve jako nejstarší ze všech deklaraci u prezidenta přečetl.
Rod Kinských je už několik generací úzce spjatý i s chovem koní a dostihovým sportem. Také jste jezdila?
Ano. Kinského memoriál jsem jela asi třikrát, Velkou pardubickou ale nikdy. Byla jsem malá žába a už jsem rajtovala.
Chci se zeptat na vaši příbuznou Latu Brandisovou, dosud jedinou žokejku, která vyhrála Velkou pardubickou. Letos to bylo už osmdesát let od jejího památného vítězství s klisnou Normou. Jak na Latu Brandisovou vzpomínáte?
Lata byla sestřenice mého otce. Jezdívala za námi jako host do Žďáru a také rajtovat. Jezdily jsme spolu, tatínek jí občas půjčil nebo daroval nějakého koně. Pamatuji si na jednoho, jmenoval se Hostivít. Nebyl to ale plavák, jako jsou koně z chlumeckého chovu. A Lata přišla i ten večer, když jsem se chystala na odjezd do emigrace. Objevila se úplně nečekaně. „Přišla jsem se s vámi rozloučit,“ řekla. Dala mi do ruky takový medailonek s madonou. „Měla jsem ji u sebe při všech závodech, také při tom vítězném. Přinesla mi štěstí, teď ti ji daruji, aby ti také přinesla štěstí, abyste svůj závod vyhráli a dostali se na druhou stranu,“ dodala. Dlouho jsem ten medailonek měla, ale jak se to stává, jednou se mi ztratil.
Za německé okupace byla na rodinné statky uvalena nucená správa, po nástupu komunistů zase přišlo znárodnění. Jak to bylo s vaší emigrací?
Rodiče odešli dřív, chtěla jsem odejít také, protože bratr Norbert se v červenci 1948 v Itálii ženil. Rodiče pustili, mně odmítli dát pas. Manžel František Jindřich Dobrzenský už byl také pryč, odešel, když měl pohřeb Jan Masaryk (v březnu 1948 - pozn. red.). Rozmýšleli jsme se, zda jít pryč s mladším bratrem. Říkala jsem Radslavovi, který byl tak vysoký a nápadný, že si ho všude všimnou. Nakonec zůstal v Československu. On mi zase říkal, že nemůžu jít sama se dvěma dětmi. Byly tři možnosti: buď mě zastřelí, chytí a zavřou, nebo se to povede. Museli jsme přemýšlet o tom, co by se stalo s dětmi, kdyby nás někdo chytil. Venouškovi bylo pět let, Haryčkovi teprve dvacet měsíců. Náš přechod organizoval jeden advokát, který pomohl k útěku spoustě lidí a kterého dlouho po nás komunisté chytili. Dostal trest 25 let vězení.
Když se Genilda Kinská potká se synovcem Karlem Schwarzenbergem (na snímku z roku 2013 na Zelené hoře), říká mu „chlapečku“. Českou politiku však dáma ze starobylého rodu nesleduje.
Do exilu jste odešla bez manžela, kterého jste si brala jako velmi mladá za války.
Ano, vdávala jsem se v šestnácti letech, Němci dělali tatínkovi kdejaké naschvály, starší bratr Norbert už byl na nucených pracích, až po úrazu ruky ho poslali zpátky. To jim nestačilo a přišli si také pro mě. Byla jsem přidělena do továrny v Essenu. Rodiče se hrozně vyplašili, když slyšeli, že mě odvedou na nucené práce. Vdané nebo těhotné ženy na nucené práce nemusely. Byl to tajně domluvený sňatek, aby si pro mě Němci nepřišli dřív. Maminka chtěla počkat, až mi bude sedmnáct, ale tatínek jednou přišel s tím, že svatba bude už 7. září. Učila jsem se v odborné škole pro ženská povolání, do té doby se mi dvořili pouze kamarádi mých bratrů ze sousedního gymnázia. Ale Františka Jindřicha Dobrzenského jsem znala odmala. Po odchodu do emigrace mi pak telefonoval z Paříže, což pro mě bylo nebezpečné, protože jsem na policii vysvětlovala, že nevím, kde je, protože už se nestýkáme.
Jak jste v říjnu 1948 s dětmi překročila hranice?
Bylo domluvené, že půjdu se dvěma ranci. Náš komplic je odvezl napřed, vlakem jsme jeli k Chebu, tam už na nás čekali dva muži s autem a těmi našimi ranci. Ve vysídleném pohraničí byla spousta prázdných domů po Němcích, do jednoho jsme se ukryli. Naši převaděči mi řekli, že nemůžeme jít hned, protože přehodili stráž a není to jisté. Museli jsme čekat do druhého dne. Bylo to zrovna v den, kdy se jela Velká pardubická. Byla nám zima, přikryli jsme se záclonami, měli jsme zakázáno svítit. V noci jsem slyšela rámus, už jsem myslela, že si pro nás jdou, ale to jenom v domě rajtovaly krysy. Byla jsem mladá a nebála jsem se.
Jak útěk pokračoval?
Druhý den jsme jeli ještě kus autobusem, při kontrole jsme měli štěstí. Měli jsme falešné doklady, ale syn si hrál s klíči od úschovny a ty klíče ztratil, a tak jsme museli odjet bez těch dokladů. K hranici jsme se dostali autem, leželi jsme s dětmi na podlaze namísto sedaček, vypadalo to, že je vzadu prázdné místo. Malý dostal prášek na spaní, aby nebrečel. Přes hranici jsme pak šli se dvěma převaděči. Malý se pak vzbudil, musela jsem ho nosit, chvíli na rukou, na zádech, na ramenou… Na konci lesa se před námi otevřelo velké pole, to už nás poslali samotné. „Kdyby někdo volal stůj, neutíkejte,“ dostala jsem pokyny. Jeden ranec jsem si dala dopředu, druhý na záda, děti šly za ruku…
Kdo vám pomohl v Německu?
Přišli jsme k jednomu baráku. Jeho majitel se německy ptal, zda přicházíme z druhé strany. Říkal, že nás nemohou vzít do domu, že to Američané v jejich okupační zóně zakázali. Ale přišla jeho žena, viděla, že jsem sama s dětmi, vzali nás dovnitř. Nechali nás přespat, svoje malé dítě vzali do postele mezi sebe a do dětské postýlky dali Haryčka. Bála jsem se, že na jaké Němce narazíme, protože byly takové případy, že někteří ze msty posílali Čechy zpátky. Ale dostali jsme se až k Američanům, dali nám lístek na vlak zadarmo do nejbližšího lágru v Regensburgu. Už jsme byli unavení, všichni se divili, že jsem přišla sama s malými dětmi. Mohla jsem alespoň poslat z pošty telegram bratru Norbertovi, že jsme se v pořádku dostali přes hranice. Dokonce jsem o mnoho let později mezi jeho papíry našla telegram, kterým Norbert informoval tatínka, že jsem s dětmi přešla do Německa.
Pak už jste se dostala do Itálie za rodiči a bratrem?
Ano, ale ne hned. Musela jsem nejdřív dostat papíry mezinárodní organizace pro uprchlíky. Když se mě pak na konzulátu ve Frankfurtu ptali, jak jsem se tam dostala, tak jsem řekla: Jako každý slušný člověk, v noci přes les. Omylem jsem se totiž dostala místo československého komitétu na konzulát. Přesto mě pak poslali na správnou adresu, neumím si to vysvětlit. Mohli mě sbalit a poslat zpátky. Na správné adrese mi pak udělali prozatímní doklady, takzvaný „travel document“ pro všechny státy kromě komunistických.
Povězte, co jste pak dělala v zahraničí?
Bezmála třicet let jsem pracovala jako telefonistka a recepční pro Panamerican a Scandinavian Airlines, zachránily mě jazyky. Narodila se mi ještě dcera, která dnes žije v Německu a má šest synů. Můj starší syn Václav zemřel v nedožitých šedesáti letech. A Harry byl v italském letectvu, má čtyři děti a žije v Kanadě, loni mu bylo sedmdesát let.
Jak to, že pořád tak skvěle mluvíte česky, když žijete tak dlouho v zahraničí?
Už do toho taky pletu italštinu, protože jsem šedesát let žila v Itálii. Když mě nenapadne to správné slovo, což se občas stane - to budete koukat, co vám po devadesátce všechno vypadne z paměti, tak už se nemám koho zeptat. S dětmi jsem mluvila doma česky, ale vyrostly se třemi jazyky. Říkala jsem jim: Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Chtěla jsem, aby s dědečkem a babičkou mluvili francouzsky.
Jaké vlastně máte občanství?
Italské. Prošla jsem Itálii, Francii, tři roky jsem žila ve Švýcarsku, teď v posledních letech bydlím u dcery v Německu. Ale cítím se jako Češka, když se modlím a mluvím s Bohem, mluvím česky.
Na žďárském zámku se toho od jeho vrácení do rukou Kinských dost opravilo. Jak se vám líbí celý areál?
Ve Žďáře jsem raději než v Chlumci, kde se to hodně změnilo (zámek Karlova koruna patří potomkům jejího staršího bratra Václava Norberta, rodině Kinský dal Borgo – pozn. red.). Žďár je takový, jaký ho mám v paměti z dětství. Nejraději mám rozhled na Konventský rybník a Zelenou horu.
Vídáte se ještě se svým synovcem, politikem Karlem Schwarzenbergem?
Ano. A říkám mu chlapečku. O Velikonocích jsme se setkali ve Vídni u jeho dcery. To jsme se tak nasmáli, jako vždycky, když jsme spolu. A setkali jsme se také nedávno při mém pobytu ve Žďáře.
Sledujete českou politiku?
Nesleduji. Ve stáří už se člověk zajímá jen o svoji rodinu.
Ještě mi prozraďte, jak to děláte, že jste pořád tak aktivní a ve formě?
Já nevím. Jsou lidé, kteří jsou ve stáří pořád nemocní, ale někteří mají takovou imunitu, že nejsou nemocní vůbec. Když bývají chřipky, skoro všichni jsou nemocní a nakažení a já běhám od jednoho k druhému. Můžu ještě chodit, mám štěstí, že jsem v té malé skupině vyvolených.
