Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

I pacienti na onkologii dokážou nabít energií, říkají zdravotní sestry

  8:56aktualizováno  8:56
Devětapadesátiletou Jindru Thálovou a sedmadvacetiletou Janu Tůmovou spojuje povolání i zájem o práci. Obě jsou zdravotními sestrami na onkologickém oddělení jihlavské nemocnice. Jedna půjde příští rok do penze, druhá má za sebou první měsíce. Liší se jejich pohled na svět?

„Pacientům říkáme, že třeba biologická léčba se pohybuje v řádech statisíců. Je to opravdu hodně drahé a lidé by to měli vědět,“ říká Jana Tůmová (vpravo). Vedle stojící Jindra Thálová zná situace, kdy pacienti bez omluvy nepřijdou na drahé vyšetření. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jak jste se dostaly k této práci?
Jana Tůmová:
Už od dětství jsem si hrála na sestřičku, milovala jsem nemocnici, voněla mi dezinfekce. Chtěla jsem všechny ošetřovat, všem pomáhat. Mám pocit, že onkologie je mi nejbližší ze všech oborů, protože je tady potřeba vysoká míra empatie. Hodně se zde klade důraz na komunikaci, setkáváme se s pacienty delší dobu. Ke každému je potřeba mít jiný přístup. Za první tři měsíce tady jsem se pořádně zaškolila. Jednou jsem si spočítala, že jsem za tu dobu píchla asi dvanáct stovek kapaček plus časté odběry krve. Vzhledem k tomu, že tady pacienti mívají špatné žíly po chemoterapiích, tak to byla opravdu dobrá škola.
Jindra Thálová:
Já vystudovala gymnázium a pak jsem byla doma s dětmi. Ve dvaatřiceti letech jsem se rozhodla, že chci dělat v práci něco užitečného a smysluplného. Tak jsem si udělala zdravotní nástavbu.

Jindra Thálová

Jindra Thálová.
  • Pro práci zdravotní sestry se rozhodla ve svých dvaatřiceti letech, nyní je jí 59.
  • Na onkologickém oddělení pracuje patnáct let.
  • Ve volném čase chodí do fitcentra, věnuje se turistice a četbě.
  • S manželem se těší z šesti vnoučat.

Jak se vám studovalo po třicítce?
Thálová:
Bylo to denní pomaturitní studium. Šla jsem si sednout vedle těch holek-osmnáctek. V tom věku jsem tam byla jediná. Chodila jsem do školy i s malými dcerami, které už dnes pracují jako učitelky. Vždycky ráno jsme si udělaly svačinu a nemělo to chybu. Učili mě i mladší lidi, než jsem byla já. Bylo mi hloupé něco nevědět, tak jsem se učivo drtila do noci.

Kterými odděleními jste po škole prošla?
Thálová:
Prvních pět let jsem směnovala na ORL, pak jsem se pracovně věnovala domácí péči. Dostihly mě ale potíže se zády, jak jsem pomáhala „rozchodit“ pacienty po mrtvici. Přitom se mi tam hodně líbilo, ale už jsem nemohla zůstat kvůli zdraví. Pak přišla nabídka z onkologie, že bych mohla nastoupit na ambulanci.

Jana Tůmová

Jana Tůmová
  • Je jí 27 let. Zdravotní sestrou chtěla být už od dětství, což se jí splnilo.
  • Na jihlavském onkologickém oddělení pracuje osm měsíců, konkrétně na chemostacionáři.
  • Ve volném čase se věnuje sportu.
  • Vychovává dvě malé děti.

Hned jste souhlasila?
Thálová:
Nejdříve jsem se vyděsila. Já jsem původně nikdy nechtěla jít na onkologii. Myslela jsem, že to nezvládnu. Nastoupila jsem s velkou bázní, a nakonec to šlo bez problémů, rychle jsem si zvykla. Navíc jsem vpadla hned od začátku do výtečného týmu.

Ta slova asi na první poslech trochu straší: onkologie, rakovina.
Thálová:
Ano. Je kolem nich skoro až mýtus. Lidi se bojí a já jsem se bála taky jako dítě. Ta hrůza, že bychom někdo umřeli na rakovinu, říkala jsem si tenkrát.

Vy slovo rakovina asi nepoužíváte při práci...
Tůmová:
My ne, ale pacienti ho používají. My říkáme nádorové onemocnění. Pro laickou veřejnost je to velký strašák. Když se mě někdo zeptá, kde pracuji, a já odpovím, tak se každý skoro vyděsí. Někteří pak o tom se mnou vůbec nechtějí mluvit, spojují si to se smrtí. A přitom to není zdaleka pravda.

Co lidi chtějí vědět o vaší práci?
Tůmová:
Já pracuji přímo na chemostacionáři, kde se podávají chemoterapie. Lidi se ptají, jak to probíhá, jak to pacientům dlouho kape do žíly, jestli je jim pak špatně. Nebo jaké jsou nejčastější druhy nádorů.

Co jim odpovídáte?
Tůmová:
Že kapání chemoterapie je různě dlouhé. Může kapat deset minut, osm hodin, bývá to i na několik dní. A že někdy lidem může být špatně a někdy ne, záleží na druhu chemoterapie. Ale úroveň medicíny v oblasti onkologie šla v posledních letech hodně nahoru.

Co je vaším úkolem na onkologii?
Thálová:
Jsem na dispenzární ambulanci. (Tam po léčbě docházejí onkologičtí pacienti, aby se včas podchytil eventuální návrat onemocnění - pozn. red.) Do té ambulance někdo chodí třeba dvacet let a je zdráv. Pak jsem na konziliární ambulanci, kam naopak onkologický pacient přijde poprvé. A je to pro něj hodně velký stres. Záleží na přístupu, jak se s ním a jeho rodinou hovoří. Ti lidé dostávají najednou hodně informací a zpočátku všechno neví, to je normální. Každá diagnóza má jinou léčbu. Třeba u rakoviny prsu jsou různé buňky, které ji tvoří. A tím pádem i různý typ léčby. Lidi si o tom čtou na internetu, ale to není moc dobré, protože tam těžko zhodnotí svoji konkrétní diagnózu. Některým i vysokoškolsky vzdělaným lidem informace z internetu zamotají hlavu a zkomplikují život. Naše zásada je mluvit pravdu a všechno vysvětlit. Ale platí obecně, že čím dál je člověk od počátku nemoci, tím je jeho psychický stav lepší. Čas hraje velkou roli. Samozřejmě jsou i typy lidí, kteří budou vždycky úzkostní. Hodně pak záleží na rodinném zázemí, na okolí pacienta.

Ovlivnila práce na onkologii váš životní styl, začaly jste třeba žít zdravěji?
Tůmová:
Já žiju zdravě pořád, zajímá mě zdravé stravování. Spíš mě to tady ovlivňuje duševně. I když jsme na onkologii, tak mě paradoxně lidé tady nabíjejí. I když se někdy pláče, pacienti bývají i veselí. Řešíme s nimi i jejich radosti. Snažíme se je přimět k tomu, aby si život užívali.
Thálová:
Ale trápení probíráš taky, nejen radosti.
Tůmová:
Jasně. Pokud se chtějí bavit o tom špatném, bavíme se o tom. Já se ale snažím, aby se tady lidé spíš usmívali. Poznala jsem, že většina chce mluvit raději o veselejších věcech.

Máte čas si s pacienty povídat při chemoterapii?
Tůmová:
Záleží, kolik je tady personálu. Někdy ten čas je, někdy není.

Dokážete vypnout, když se po práci převlečete a odejdete z nemocnice?
Tůmová:
Já dokážu vypnout pouze o víkendu, ve všední dny ne. Přemýšlím, kolik lidí přijde zítra, co mám všechno nachystané. Třeba že bude hodně lidí a kapání na více hodin.
Thálová:
Já naprosto vypínám. Domů to nenosím. Možná mi pomáhá, že vůbec nemám paměť na příjmení. Ale práce u kolegyně na chemostacionáři je asi těžší.

Svěřují se vám hodně lidé?
Tůmová:
Svěřují. Když se dokážou otevřít, tak mluví hodně upřímně. Víme o jejich blízkých, často je tady až rodinná atmosféra. Snažíme se k nim přistupovat empaticky. Máme tady dobrý kolektiv, rozumíme si. Ten klid z nás lidé asi cítí. Vidí nás, jak tady u pultíku ředíme léky, pozorují nás z křesílek. Sledují, jak kmitáme. Dobře si nás pamatují. Pak se k nám třeba hlásí i na ulici, když se náhodou potkáme. Někdy se u nás protočí třicet až čtyřicet pacientů za den.

A dovedete si představit, že tady budete pracovat i za deset let?
Tůmová:
Zdravotní sestra je povolání, kde dochází často k syndromu vyhoření. Proto by měla po pěti až deseti letech měnit pozici. I kdyby ji to bavilo, tak po čase přechází do stereotypu a přestane jí to dělat radost. Třeba dvacet let na jednom oddělení je moc. Pak už je to stereotyp, což pocítí i pacienti. Tady jsem ale hodně spokojená, pracuji zde teprve osm měsíců. Stále jsem v euforii, že mě to hodně baví.
Thálová:
Střídání pracoviště je důležité i z hlediska profesního růstu.

Jak odpočíváte?
Thálová:
Z práce chodívám třikrát týdně do fitka, kde za hodinu propotím dres. Ráda čtu, mám hodně přátel.
Tůmová:
Já odpočívám sportem. A hodně energie načerpám, když se pomazlím s mými malými dětmi. A jak jsem celý den v kontaktu s lidmi, tak jsem velmi ráda i za chvilku ticha a klidu.

Když se teď třeba nějaká dívka rozhoduje, jestli se stát zdravotní sestrou, co byste jí řekla?
Thálová:
Já to považuji za úžasné zaměstnání, ale ne každý se na něj hodí. Nejdřív bych si s ní promluvila o tom, jaká je osobnostně. Pokud bych měla dojem, že se na to hodí, tak bych jí to doporučila a řekla, co práce sestry obnáší.

Jaké vlastnosti má mít správná zdravotní sestra?
Thálová:
Je dobře, když je člověk pracovitý a komunikativní. Když je někdo velký introvert, tak to pro tuto práci není úplně ono.
Tůmová:
Tady u nás je dobré být rychlá a bystrá s vysokou mírou empatie.

Změnili se pacienti za dobu od roku 1989, co tuto práci děláte?
Thálová:
Každý je samozřejmě svůj. Obecně si ale myslím, že teď není mezi lidmi moc úcty. A je docela dost těch, co si ničeho neváží. Stává se nám poměrně běžně, že je někdo objednaný na drahé vyšetření a nepřijde. Ani nezavolá. Mám na mysli třeba magnetickou rezonanci nebo vyšetření CT. Kdyby šlo o kadeřníka, tak věřím, že mnozí z nich zavolají, omluví se a přeobjednají. Bylo by proto dobré, aby lidé věděli, co stojí třeba chemoterapie. Kdyby někdo viděl ten účet, tak by si toho možná víc vážil.
Tůmová:
My pacientům říkáme, že třeba biologická léčba se pohybuje v řádech statisíců. Je to opravdu hodně drahé a lidé by to měli vědět.
Thálová:
Ono v uvozovkách „bezplatné“ zdravotnictví moc nevychovává a nemotivuje k prevenci a k zdravému způsobu života.

Já obdivuji sestry, jak to umí s injekcemi. Měly jste trému, když jste kdysi poprvé vpichovaly jehly do člověka?
Tůmová:
My to zkoušely ve škole na sobě mezi žákyněmi. Pak už jsme šly do nemocnice. Když žíly nejsou vidět, tak si je musíme vyhmatat. Jdeme podle hmatu, a ne podle zraku.
Thálová:
Pokud nemáte problém s jemnou motorikou, tak to zvládnete. Já to od začátku ráda dělám. Jsou sestřičky, které tohle nikdy úplně nedají, ale jsou zase šikovné na něco jiného.

Pro pacienty bývá těžké, když několik dní čekají na výsledek vyšetření a pak si mají zavolat. Jaké jsou to pak telefonáty?
Thálová:
Když jim třeba oznámíme, že výsledky krve mají dobré, tak se radují, jako bychom za to mohly. To není naše zásluha, ale radost nám dávají najevo. Zásadnější zprávy probírají výhradně s lékařem.

Co by vám usnadnilo práci ve zdravotnictví?
Tůmová:
Aby nebylo tolik administrativy a dokumentace. Aby bylo víc času na komunikaci s pacientem. Papírování a počítač zaberou minimálně polovinu pracovní doby.
Thálová:
Těsně po roce 1989, když jsem začínala, jsme si všechno psaly rukou do sešitu. Počítače nebyly. Tehdy začaly i stříkačky na jedno použití. Práce byla klidnější. Teď je hektičtější, víc požadavků, které vyčerpávají. Z některých mám ale pocit, že ve výsledku nejsou pro ty pacienty. Taky je málo personálu, ale protože nejsou peníze, tak se nevezme více lidí. Je víc pacientů díky včasnému podchycování nemocí a dobré léčbě. Ale personálu není víc. Je přetížený a málo motivovaný. A to nemyslím jen finančně. Já třeba chápu, že nejsou peníze. Mně to nevadí. Jsou ale lidi, kteří raději odejdou.

Jaké jsou nejtěžší a nejhezčí chvilky pro sestřičky na onkologii?
Tůmová:
Nejtěžší chvíle je, když nám přijde poděkovat za péči plačící rodina, kterým umřela maminka nebo tatínek. Nebo když pacient pláče, říká, že umře a neví, co s tím má dělat. Nejhezčí je, když se usmějí a poděkují, třeba nás i pohladí po ruce. Opravdu mi naši pacienti dodávají energii. Vždy se snažím, aby se aspoň jednou za den usmáli. Ráda bych, aby lidé pochopili, že tu nemoc je dobré přijmout a naučit se s ní žít. Aby mysleli pozitivně a užívali si života, pak vše snášejí lépe.
Thálová:
Ovšem ne přijmout nemoc tak, jako že ji miluji, ale jako že nad ní zvítězím.
Tůmová:
Já to myslela jako symbiózu, teď tady nemoc je, tak s ní budu žít.
Thálová:
Je to proces. Já lidem říkám, že důležitý je tento den, který žijeme. Včerejšek nevrátíme a zítřek nevíme, jestli bude. Proto záleží, jak naplníme dnešek. I když je nám třeba zrovna mizerně. Nemusíme pořád řešit, co bude za rok. Můžeme řešit tuto hodinu, která právě běží. Můžeme s ní něco pozitivního udělat.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hotel U Modré hvězdy na náměstí v Počátkách je bez lešení zatím jen krátkou...
Hotel známý z Postřižin má konečně novou fasádu a chystá se otevřít

Palackého náměstí v Počátkách má novou ozdobu. Hotel U Modré hvězdy, který znají díky filmařům lidé v celé republice, získal po mnoha letech hezkou fasádu. A...  celý článek

Šestadvacetiletý muzikant a student medicíny spáchal v Jihlavě dvojnásobnou...
Vrchní soud snížil trest muži za ubodání matky a bratra v Jihlavě

Olomoucký vrchní soud snížil trest šestadvacetiletému muži za vraždu jeho matky a mentálně postiženého bratra v Jihlavě o dva roky na 18 let. Odvolací senát...  celý článek

Na humpolecké autobusové nádraží budou lidé ještě nějaký čas chodit. Výstavba...
Integrovaný dopravní systém naplánovaný krajem budí ve městech nevoli

Zatím v bolestech se rodí integrovaný dopravní systém Vysočiny. Proti jeho návrhu, jak jej hejtmanství prezentovalo, se ozývá řada kritických hlasů. „V tak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.