Podpis smluv proběhl na radnici se starostou Třebíče Pavlem Heřmanem.

Podpis smluv proběhl na radnici se starostou Třebíče Pavlem Heřmanem. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Picasso mě utvrdil v mé cestě, říká František Mertl, známý jako Franta

  • 0
Umělec František Mertl věnoval Třebíči skoro čtyřicet děl v hodnotě okolo 15 milionů korun. Mertlovi je čtyřiaosmdesát let. Ve světě ho znají pod pseudonymem Franta, kterým podepisuje svá díla. Lépe se to vyslovuje. Mistr Franta umí. Jeho tvorba je zastoupená v nejprestižnějších sbírkách.

Teď se pomyslně vrací do rodné Třebíče, kde vedení města zřídí stálou galerii pro jeho díla v hodnotě okolo 15 milionů korun. Franta je městu věnoval.

Pocházíte z Třebíče z městské čtvrti Horka-Domky. Pamatujete si ještě, kde přesně jste jako malý do osmi let bydlel?
To je právě to, že nepamatuji. Musel bych se podívat do papírů a najít přesné údaje o ulici a čísle. V momentě, kdy vypukla válka, jsme se odstěhovali do Prahy, kde měl otec práci na Karlově náměstí. Jelikož situace byla napjatá, strýc nám doporučil vrátit se na Vysočinu. Gestapo hledalo mého otce, který se rozhodl bojovat na západní frontě. Tak jsme pak byli trochu schovaní zpátky na Vysočině.

A kdybyste si dnes v Domcích stoupl před dům, kde jste prvních osm let žil, poznal byste ho?
Příště si dovezu přesnou adresu, rád bych se na něj podíval.

Nějakou klukovinu z raného třebíčského dětství si vybavíte?
Na bradě mám jizvu. Jezdil jsem na koloběžce, upadl jsem, řídítko se mi zapíchlo do brady a rozrazilo mi ji. To si vybavím dobře i po těch letech.

Jste uznávaný výtvarník, tvoříte hodnotná díla. Říkáte, že máte bezvýhradnou podporu svých nejbližších v záměru darovat část své tvorby městu Třebíči.
Maluju sám, dělám sochařinu sám, ale opravdu mám výjimečnou podporu své rodiny. Od začátku. Mám syna a dceru, oběma je už přes padesát let, mám i vnoučata. Názor na tento můj krok je z jejich strany pozitivní. Víte, roky naskakují, ale zbývá mi ještě hodně energie. A já říkám, že do rakve se toho moc nevejde. Těch pláten (úsměv).

Jsou děti výtvarníci?
Ne, to jsem jim zakázal (smích). To je tvrdá trať. Je krásné, pokud si člověk vydobyde, moci pracovat denně. Ve Francii je velký zájem o výtvarné umění. A tvrdá konkurence. V tom je to právě složité. Ani žena není malířka.

Doprovází vás pověst, že jste se setkal s malíři Picassem a Chagallem. Že jste se přátelil se spisovatelem Grahamem Greenem.
Setkat se s Picassem byl problém. Byl velmi často obtěžovaný, těžko se k němu dostávalo. Kdežto Chagall bydlel kousíček od nás ve Vence, takže jsem ho viděl častěji. To byli dva naprosto rozdílní lidé. Můj obdiv, pokud to tak mohu říci, šel daleko víc k Picassovi. Uznání jeho práce. Picasso mně pomohl hodně. Vysvětlím to. Přijel jsem do Francie a neměl jsem zkušenost v tvorbě. Zajímala mě především figura, ve Francii při mém příjezdu ovšem vládla abstrakce. Jenže mně se do toho nechtělo, já to tak necítil. To, že nedaleko Picasso pokračoval v tom svém boji, v zobrazování člověka, ve své životní dráze, ten jeho přístup mně moc pomohl. U figury jsem zůstal, i když to bylo komplikované, a dodneška jsem jí věrný.

František Mertl

Působí pod pseudonymem Franta. Jako jeden z mála českých výtvarníků se prosadil ve světě.

  • Narodil se 16. 3. 1930 v Třebíči. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Miloslava Holého. Zabýval se figurální malbou a tématu člověka už ve své tvorbě zůstal věrný.
  • Při stipendijním pobytu v italské Perugii (1956) se seznámil se svou budoucí ženou Jacqueline. V roce 1958 za ní přes Západní Berlín emigroval do Francie. Usadili se ve městě Vence na jihu v Provence.
  • Měl 120 výstav. Jeho díla jsou zastoupena v Guggenheimově muzeu v New Yorku, v muzeích v Paříži, Amsterdamu či Praze.

Ve vašem životě je několik důležitých lidí. Vaše milovaná žena, váš otec… Věnujete se figurální tvorbě. Objevují se oni ve vašich dílech?
Manželka Jacquelin ano. Otec nikdy. Táta zemřel na konci 60. let. Za druhé světové války bojoval na západní frontě, a to komunisti neodpouštěli. Otec za komunismu dost trpěl. To, že mě pak nepustili do Československa na jeho pohřeb, bolelo moc. Ta jejich blbost. Já jsem byl v Československu považovaný za zrádce dělnické třídy.

Jste vášnivý cyklista. Máte proježděnou Vysočinu?
Mám, jistě. Kolem Brtnice všechno. Jasně, jsou tam stoupáky, ale mám to tam rád.

A máte ještě pořád bicykl koupený od Jána Svorady?
Ovšem, je to už šest let, co jsem ho koupil. Tehdy to byl Rolls-Royce mezi koly. Pokrok ale jde velmi rychle dopředu. Dnes jsou kola zase o kousek dál. Pokračuje to velkou rychlostí, rámy se dělají úplně jinak. A já už zůstanou věrný tomu jednomu.

Jaký je váš největší cyklistický výkon?
"Ardešovka". To je závod, kterého se účastní mezi 15 a 20 tisíci lidí. Naposledy jsem ji jel před třemi čtyřmi lety. To mi bylo osmdesát. Měří 110 kilometrů. To je takový můj pěkný zážitek.

Jak jste spokojený s prostorem, který třebíčská radnice našla pro vystavení vašich děl?
Je pěkný. Umístíme sem průřez mé tvorby za posledních padesát let. Až to bude nasvícené, bude to vypadat dobře. O tom jsem přesvědčený. Výběr ještě nemám úplně hotový.

Vzpomenete si, kdy vůbec vznikl nápad, udělat stálou výstavu v Třebíči?
Myslím, že to bylo už v roce 1997, kdy jsem měl výstavu v třebíčském Malovaném domě. Tehdy to ale bylo jen tak řečeno, nic nemělo pevné obrysy. Velkou roli v tom sehrál můj kamarád Rudolf Hlávka, který se znal se současným starostou a taky fotografem Pavlem Heřmanem. Angažoval se v tom i Luboš Kressa, tehdejší ředitel kulturního domu. A zapojená je do toho i současná ředitelka Městského kulturního střediska Jaromíra Hanáčková. Původně se přemýšlelo o jiných prostorách nedaleko zámku. Definitivně vybraný prostor je zajímavý, je v centru města, jsem spokojený.

Bude to vaše první stálá expozice?
Tato je první. Počáteční práce dělá člověk sám pro sebe. Čím je ale starší, chce se o to víc podělit. Moje tvorba ale není na konci. Mám ještě pořád hodně otázek na téma člověk. Potřebuju hledat ještě hodně odpovědí. Zatím nebilancuju. V té stálé výstavě bude odraz mého dosavadního snažení. Něco se ještě chystá ve Francii, ale to je v začátcích.

Je mezi vašimi výtvory nějaký, který byste z nějakého důvodu vyzdvihl nad ostatní?
Na to je těžké odpovědět. Dělat výběr mezi plátny se nedá. Buďto to podepíšu, nebo dám stranou. Pro mě je všechno stejná hodnota. Ovšem mám výjimečné plátno, které má osm krát dva metry. Tím nechci říct, že je výjimečné rozměrem. Poprvé bylo vystavené v roce 1995 v Terezíně při příležitosti výročí osvobození tamního tábora. Pak plátno, složené ze tří, je to triptych, putovalo na výstavy do Paříže, Nice, Grenoblu a nakonec do Japonska. Tam mě udolali a zakoupili ho do Nagoje. I když je v pěkném místě v důležité sbírce umění, s odstupem času se domnívám, že mělo putovat. Z toho plátna v Třebíči budou tři nebo čtyři studie.

Graham Greene měl váš obraz?
Ano. Tři. A velký význam pro mě mělo, když si moje plátna vybrali do Guggenheimova muzea do New Yorku, do pražské Národní galerie. První plátno zakoupené muzeem, to bylo v roce 1965 v Nice. To byl pro mě velký moment. Tamním lidem se najednou zdálo, že si moje práce zaslouží být v jejich sbírce.

Jaký byl vlastně váš první francouzský úspěch?
V roce 1963 jsem získal první velkou cenu mladého umění v Nice, což mi pomohlo na pařížské bienále.

Jak to že umíte pořád tak výborně česky?
Koktám, ale snažím se.

Nekoktáte. Vůbec bych nepoznala, že žijete dvě třetiny života ve Francii.
Moje matka, když za mnou poprvé přijela, tak se rozplakala nad mou češtinu. Protože jsem řadu let česky vůbec nepromluvil a konstrukce francouzské věty je úplně opačná než české. Například přídavná jména se umisťují naopak. Tehdy máti u nás zůstala měsíc a za pár dní už to šlo. A v současnosti denně komunikuji s historičkou umění Marií Dohnalovou, často koresponduji s třebíčskou radnicí, a tak se mi jazyk rychle vrací do původních kolejí. Myslím si, že stálá expozice v Třebíči bude pěkný moment v mém životě.