Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Adopce je normální proces vzniku rodiny, říká režisérka Alice Nellis

  15:47aktualizováno  15:47
Její film Konkurz na rodiče byl prvním, který při letošním festivalu dokumentů v Jihlavě diváci viděli. Režisérka Alice Nellis za něj sklidila aplaus. Časosběrný dokument o adopci líčí čtyřletou snahu párů o osvojení dítěte. Bylo to hodně osobní téma. Ona sama dvě adoptované děti vychovává.

Režisérka Alice Nellis na festivalu dokumentů v Jihlavě. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

„Není to film o adopci jako spíš o rodičovství,“ opravuje hned v úvodu rozhovoru Alice Nellis. Jenže o osvojení dětí v něm jde především. Snímek líčí osudy i pocity několika rodičovských párů od doby, kdy se rozhodnou adoptovat si dítě po dobu, kdy je skutečně získají. „Film vznikal čtyři roky,“ říká režisérka. Sama vychovává adoptované děti.

Svůj film v Jihlavě osobně představila, vzala s sebou i některé páry, jež ve snímku vystupují. V rozhovoru se ale rozpovídala i o svém životě, o svých zkušenostech s adopcí, ale také o své další tvorbě.

Jak se vám v Jihlavě na festivalu líbí?
Mám radost. Je to moment, kdy se všichni sejdeme. U dokumentárních filmů totiž žádné velké premiéry nebývají. Je to setkání lidí, kteří ve filmu vystupují, s publikem. Jiné, než když jedu na festival s herci, protože u nich je to profese a u těchto jejich život.

Alice Nellis

* Je jí 43 let, narodila se 3. ledna 1971 v Českých Budějovicích. Je to žena mnoha profesí, známá je sice zejména jako scenáristka a filmová i divadelní režisérka, ale živila se i jako překladatelka, muzikantka či internetová designérka.

* Do její tvorby patří mimo jiné filmy Perfect Days (2011), Tajnosti (2011), Výlet (2002) a Ene bene (1999).

Koho z účinkujících z dokumentu dnes máte s sebou?
Čtyři rodiny, jedna se omluvila.

Stihnete se jít podívat na filmy svých kolegů?
Bohužel další filmy nestihnu. Trávím teď čas ve střižně, z ní jsem přijela a tam se i vracím. Za čtrnáct dní musím odevzdat film.

O jaký film má jít?
O klasickou filmovou pohádku Sedmero krkavců. V televizi bude příští rok na Vánoce a v kinech na jaře.

O čem je váš nový dokument Konkurz na rodiče?
Jde o časosběrný dokument o rodičovství, který jsme tvořili čtyři roky. Sledujeme páry od chvíle, kdy se rozhodnou pro adopci, až k vytouženému dítěti. Jdeme se s nimi na něj poprvé podívat, což je neuvěřitelně silný moment. Někdo by řekl, že jde o film o adopci, ale on je o rodičovství. Když jsme se snažili najít podtitul, hrozně se mi zalíbilo, co v dokumentu říká jedna z aktérek. A sice, že rodič je ten, který vezme dítě do náruče a v té ho chová, dokud nedospěje.

Proč právě téma adopce?
Sama mám dvě adoptované děti. Adopce je téma, které se dostane na veřejnost ve chvíli, kdy se něco zvrtne špatně. Chtěla jsem o ní natočit snímek, v němž by bylo vidět, že je to normální, a ne divný proces, jak vzniká rodina. A že rodičovství je vztah, který není nikdy samozřejmostí. Sama v sobě cítím, že nechci ukazovat senzační příběhy, ale takové, které jsou pro mě důležité.

Aktéry jste vídala čtyři roky, vzniklo mezi vámi přátelství?
Jsou to hrozně sympatické rodiny, bereme je jako lidi, které známe. Vždyť jsme s nimi byli v očekávání. (úsměv) Ptáme se jich i po dokončení filmu, co se u nich děje. Máme v plánu rodiny sledovat dvacet let a pak natočit ještě druhý a třetí díl. Poslední výstup bych chtěla dát ven až budou ty děti plnoleté. Během jejich chození do školy by podle mě žádné výstupy být neměly, protože to je jejich věc. A pokud nám v jejich osmnácti dovolí zveřejnit další snímek, budeme rádi.

Ve filmu narážíte i na složité byrokratické postupy při adopci.
Když si o dítě zažádáte, tak vás prvně prověří. Projdete například spoustou kurzů, testy a pak jste teprve v pořadníku. Pak nevíte dne ani hodiny, kdy vám zavolají, že pro vás mají dítě. My mapovali čtyři rodiny v takovémto očekávání. Kdy může uprostřed dne zazvonit telefon a pak najednou máte doma miminko. Je to jedinečný zázrak, který jsme měli šanci s těmi rodinami prožít. Jedna z protagonistek zrovna seděla u maturit, když se o dítěti dozvěděla. Nemohla od nich odejít a musela tu zprávu a ten silný okamžik prožívat sama.

V těhotenství by to bylo jiné...
Ano. Adopce je totiž velmi zvláštní i v tom, že vlastně nevíte, kdy dítě dostanete, kdežto když je člověk těhotný, tak to plus minus ví.

Vy sama už jste děti adoptovala, snažila jste se párům poradit?
Všichni si musí projít intenzivními kurzy rodičovství, přednáškami neurologů a psychologů, mají i praktické kurzy a odbornou pomoc po celou dobu. Takže radit bych si nedovolila. Já mám třetí dítě biologické a pořád čas od času používám, co jsem se učila na těch kurzech. U biologického dítěte vás přitom žádný kurz nenapadne.

Aktéři dokumentu Konkurz na rodiče se představili jihlavskému publiku.

Aktéři dokumentu Konkurz na rodiče se představili jihlavskému publiku.

Myslíte, že by se takový kurz hodil pro všechny budoucí rodiče?
Každý kurz nepotřebuje, protože má dar být správným rodičem. Třeba proto, že ho to naučili doma jeho tatínek a maminka. Myslím, že dříve bylo větší propojení generací. A že starší zažili výchovu těch mladších. To dneska už moc není a ve škole už vůbec ne. Takže bych to spíš viděla víc tak, aby si lidi víc povídali. To otevřel trochu i internet.

Dalo by se říci, že biologická matka může být někdy horší než adoptivní?
Kdybyste řekla, že jedině biologická matka je dobrý rodič, tak vyřadíte i ty, co děti vyženili a vyvdali. Tedy lidi, kteří můžou být báječnými rodiči. Každá rodina je jednotka sama o sobě. A sledovat jakoukoliv je napínavé.

V kinech je váš nový film Andělé všedního dne. Co říkáte na kladné recenze?
Mám štěstí na herce a možnost pracovat s lidmi, s kterými si můžu dovolit takovýhle snímek.

„Andělé“ jsou drama, ale místy připomínají dokument...
To je tím, že ve chvíli, kdy točíte v ulicích, se vám ten život začne do filmu míchat, ať chcete, nebo ne.

Jak vznikl nápad natočit film podle knihy Michala Viewegha?
To byl nápad producenta a Michala, kteří s tím za mnou přišli. Michal psal první verzi scénáře, ale měl nehodu, a tak mě poprosil, jestli bych nenapsala finální verzi. Případně to neupravila tak, abych to chtěla režírovat. Michal byl úžasný, že mi k tomu dal volnou ruku. Kamarádsky jsme si povídali o mých připomínkách. Dal mi téma, které se mi hrozně líbilo. Hezky mi připravil krátké dialogy mapující vztah lidí.

Osobně musím pochválit i kameru. Proč jste snímali Nusle z výšky?
Nusle byly dané. S mým mužem, kameramanem, jsme hledali způsob, jak se na ně dívat. Nakonec jsme to takhle vymysleli - i proto, že to je o andělech.

Narazili jste při natáčení na zádrhel?
Složité byly scény na střechách. Jedna věc je, se tam vůbec dostat. Jste 80 metrů nad zemí, máte tam herce a určité počasí. Marián Labuda není třeba herec, kterého budete hnát nahoru dolů... A další bylo třeba to, že se musíte nacpat na malý chodník třeba se čtyřicetičlenným štábem. Václav Neužil se nám při natáčení přiznal, že se bál výšek. A to visel 45 metrů nad zemí, kde jsme mu udělali balkonek, na němž hodinu stál! Nejhorší pro něj prý byla cesta nahoru na plošině, když jsme ho tam vyváželi. Herci nám tyhle chvíle ulehčovali. Bolek Polívka a třeba Vladimír Javorský udržovali dobrou náladu, i když nás zlobilo počasí. Konkrétně s Bolkem točit, to je celé jedna dobrá příhoda. Je to výborný herec, ale zároveň milý a pracovitý člověk. Obsadím ho kdykoliv a do čehokoliv.

Podle vašeho životopisu jste překladatelka, muzikantka, internetová designérka, scenáristka a filmová i divadelní režisérka. Jak se to dá zvládat?
Nedělám to všechno najednou. Revoluci jsem prožila v osmnácti letech, kdy jsem byla na filozofii. Tehdy se člověk rozhodoval jinak než po revoluci. Před rokem 1989 mě nenapadlo, že bych chtěla tvořit film v zemi, kde bylo předem dané, o čem ho nesmíte dělat. Tak jsem chtěla něco abstraktnějšího, jako je překládání literatury nebo muzika. A když se otevřely nové možnosti, tak jsem deset let strávila hledáním. Vyzkoušela jsem ledacos. Je zdravé čas od času změnit povolání. Nejvíc mě baví to, co dělám teď.

Nyní se tedy hlavně zabýváte - kromě dokumentů a pohádek - čím konkrétně?
Psaní a režírování filmů je moje hlavní náplň. Živím se také divadlem, chystám se režijně dělat operu a dokumenty.

Tíhnete spíš k dokumentu, nebo hranému filmu?
K filmu se snažím najít vhodný žánr, někdy z toho vznikne hraný film, jindy dokument nebo divadelní představení. A někdy žánr, který jsme si pro to vymysleli, což byl příklad filmu Mamas & Papas. Ten se hrál v reálných prostředích improvizovaně, herci k němu nikdy nečetli scénář.

Na který film jste nejvíce pyšná?
Jsem ráda za všechny filmy, které jsem natočila. Mnohem víc se zabývám snímky, které mám před sebou, těšení směřuji k budoucnosti, tomu, co zrovna dělám. Třeba zmíněný film Mamas & Papas neměl tolik diváků a zapadl, a já jsem přesto hrozně ráda, že jsem ho natočila a že jsem našla lidi, kteří se se mnou do takhle velkého experimentu pustili. Za ten film jsem sklidila nadávky z některých stran, že jsem stárnoucí pipina, která se zabývá hysterickými ženami a muži. A naopak v zahraničí to byl jeden z těch výrazně úspěšnějších. Na newyorském festivalu dostal hlavní cenu, což je zvláštní zásadní rozpor.

Proč je právě film Mamas & Papas pro vás tak důležitý?
Jsou to čtyři příběhy čtyř rodin o rodičích a dětech. Jsou různě propletené. Najdete tam rodiče, kterým dítě umřelo. Rodiče, co nemůžou mít dítě, a pak ženu, co se rozhodla jít na potrat. Je to zvláštní, že doteď mám z festivalů na tento snímek pořád ohlasy, a přitom je to už pět nebo šest let, co jsem to natočila.

Kdy jste si poprvé řekla, že chcete dělat dokument?
Úvodní jsem natočila v prvním ročníku na FAMU na scenáristice. Svým způsobem za to můžu poděkovat panu profesorovi Rudolfu Adlerovi. Když nám o dokumentu vykládal, napadlo mě jeden natočit. Přinesla jsem mu námět o barokní flétně, fenoménu, který se znovu vrátil na hudební scénu. Pan profesor mě s tím dokumentem odvedl do televize a našel producenta pro ten film.

Hrála jste ve filmu Sluneční stát. Před kameru jste si od té doby stoupnout víckrát nechtěla?
Říkala jsem tam asi čtyři věty. Z kterých byla ve finále jen jedna, protože jsem to nezvládla. Bojuji s tím, že se mi chce hrozně smát, když mám něco říkat, takže herectví mi určitě nehrozí. Jsem člověk, který dokáže špatně a nepřirozeně zahrát i dobrý den.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Ochránci zvířat pátrají po losovi, od D46 mohl vyrazit k Přerovu či Zlínu

Nevšední pohled se může v těchto dnech naskytnout lidem na střední Moravě, spatřit by zde totiž mohli losa evropského. Ochránci zvířat proto prosí veřejnost o...  celý článek

Novým hlavním vývojářem Sportenu pro běžecké lyže je dlouholetý servisman české...
Sporten chce do špičky, na vývoj lyží najal Banka i servismana Fouska

Novoměstská firma se silným investorem v zádech má ambiciózní plán - mít do čtyř let na světové úrovni běžky a poté i sjezdové lyže. Vsadila proto na...  celý článek

Výzkum rajčat v laboratoři
Chemie, biologie, laboratoř. Škola zavádí nový obor Analýza potravin

Kdo z žáků miluje práci v laboratoři, zkoumání pod mikroskopem a má zálibu v biologii a chemických vzorečcích, ten bude mít možnost v Jihlavě studovat nový...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.