„Na důchod jsem se připravovala od svých čtyřicátých narozenin,“ říká Magdalena Ria Kovaříková z Vojslavic na Pelhřimovsku, která má i v sedmdesáti letech stále široké spektrum aktivit. A mezi ně už pár týdnů patří role profesionální babičky.
„Docházíme ještě s dalšími šesti kolegyněmi čtyřikrát týdně do pelhřimovské nemocnice navštěvovat nemocné děti. Čteme jim, hrajeme si s nimi a povídáme,“ prozrazuje svoji úlohu v projektu s názvem Počteníčko s babičkou.
Počteníčko s babičkouPelhřimovská nemocnice se jako první na Vysočině zapojila do projektu Počteníčko s babičkou, při kterém docházejí za nemocnými dětmi dobrovolnice. Ty si pak s malými pacienty čtou nebo povídají pohádky, příběhy a hádanky. Někdy se také zpívá a maluje. Počteníčko zatím funguje v patnácti nemocnicích v celkem šesti krajích. „Záměrem je zpestřit pobyt nemocným dětem a alespoň u některých vytvořit vztah ke knize,“ říká koordinátor celého projektu Ivan Sekanina. |
Pokud vím, tak pelhřimovská nemocnice je na Vysočině zatím jedinou, v níž se podařilo uvést tenhle projekt do chodu. Jak jste se stala jeho součástí?
Mám kamarádku, která se loni potkala s panem Sekaninou, koordinátorem Počteníčka. Vyprávěla mi o něm a já si řekla, že bych to chtěla uskutečnit také tady u nás na Vysočině. Nejprve jsem začala shánět dobrovolnice kolem Humpolce, ale neuspěla jsem. Po třech měsících se zdálo, že to vzdám.
Ale nevzdala jste se...
Ne. Naopak mě napadlo oslovit jednu známou v Pelhřimově a celé jsme to pak spolu spustily. Docházíme za dětmi čtyřikrát do týdne, vždycky v pondělí a v úterý a potom o víkendu. To dokonce dvakrát denně.
Co těm vámi osloveným dámám v Humpolci při prvním pokusu dát dohromady skupinu vadilo?
Slyšela jsem od nich například, že by je to příliš časově omezovalo. Což mě překvapilo, protože filozofie projektu je taková, že na každou vyjde návštěva zhruba třikrát do měsíce. Je to i kvůli tomu, aby se nenavazovaly moc těsné citové vazby s konkrétními dětmi. To by nebylo dobré.
Jste za návštěvy v nemocnici nějak honorované?
Jde o dobrovolnickou činnost. Dostáváme pouze jakési cestovné. O peníze nám ale rozhodně nejde. Víte, je to moc příjemný pocit vědět, že můžete být užitečná. Kolikrát si myslím, že větší radost než dětem dělají ty návštěvy v nemocnici nám.
A konkrétně během nich děláte co, malým pacientům jenom čtete?
Ne, taky si s nimi hrajeme, povídáme. Tuhle chtěl třeba jeden chlapec, abych si s ním zahrála karty (usmívá se). Některá z nás jde za většími dětmi, jiná za těmi malými. Všechno je předem naplánováno v rozpisu, který připravujeme, a docházkovou knihu pak předkládáme vrchní sestře. Mimochodem úžasné vrchní sestře.
Knížky si vybíráte dopředu, nebo si děti samy řeknou, o čem by si chtěly číst?
Všechno záleží čistě na dětech. V nemocnici mají knihovnu a ony si řeknou, co budeme dělat. Někdy si chtějí knížku jenom prohlížet, jindy vyžadují, aby se jim četlo. Zůstáváme hodinu, ale někdy také déle. Podle toho, jak se zabaví.
Prozraďte, která knížka teď mezi dětmi nejvíce boduje?
To je různé, ale většinou o zvířátkách. Ono taky dost záleží na tom, kolik dítěti je, z jaké rodiny pochází a jaké prostředí ho formuje.
Jak se dětem představujete?
Ony většinou koukají, nevědí, co si mají myslet, takže jim třeba řeknu: Víš, já jsem taková babička, která si s tebou přišla hrát. A jeden chlapec zareagoval, že on žádnou babičku nemá. Tak jsem mu odpověděla: No vidíš, tak proto jsem za tebou přišla já (usmívá se).
Je vidět, že si svoji roli profesionální babičky opravdu užíváte...
To je pravda. Jsou to zlatíčka, není těžké je zabavit. Stačí, když přistoupíte na jejich hru. Tuhle jsem si s jedním třeba jako telefonovala. Vzala jsem něco, co vypadalo jako aparát, a pak jsme spolu řešili, že půjde nakoupit rohlíky, aby mohl udělat svačinu (směje se).
Vám kdysi jako malé dívce také někdo pravidelně četl?
Já jsem měla naprosto úžasnou maminku. To ona ve mně zasela lásku ke knihám. Tehdy po válce jich moc nebylo, půjčovaly jsme si je jako děti ve škole. Slabší jsme musely vrátit do týdne, silnější jsme mohly číst čtrnáct dnů. Každý večer mi maminka četla.
Takže jste měla hezké dětství?
Spíš složitější. Byla jsem i týraná, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Ale to už je pryč. Maminka totiž umřela, když mi bylo osm let, a tatínek, který přežil koncentrační tábor Mauthausen, se vrátil s psychickými problémy. Tehdy se ale tyhle věci neřešily.
Musím přiznat, že mě zaujalo vaše křestní jméno. V Česku asi moc dívek a žen se jménem Ria nebude...
To také souvisí s válkou. Moje maminka byla totálně nasazená v Německu, kde jsem se i narodila. Jako těhotná by asi skončila v plynu, ale jedna Němka ji celou dobu schovávala. A právě po ní jsem Ria. Narodila jsem se jako Ria Mráčková.
Kde se tedy vzala Magdalena?
Když jsem se rozvedla s manželem, měla jsem hroznou potřebu si vzít příjmení své maminky, takže proto jsem Kovaříková. Léta jsem pak pěstovala buddhismus, na tři měsíce jsem odjela do Indie a v roce 1995 začala jezdit do jižních Čech učit se tancovat Aramejský otčenáš. Víra není jenom o tom, chodit do kostela. Dala jsem se biřmovat na Magdalenu a nakonec si tohle jméno vzala i do svého běžného života.
V těchto dnech se v Česku hodně vzpomíná na konec druhé světové války. Co v souvislosti s ní napadá vás?
Že jsem tady taky vůbec nemusela být. To mi maminka vždycky říkávala, že jsme měly obě velké štěstí. Víte, ona pocházela z Ruska, byla hodně vzdělaná, ale s mým tátou neměla moc šťastný život. Po válce chtěl tehdy Stalin, aby se všechny ruské ženy vrátily zpátky. Jak říkal, chtěl mít doma svoje ploditelky. Odjet měla i maminka, i když byla vdaná. Nakonec se tuhle hrozbu povedlo odvrátit. Prostě to beru tak, že jsem tady asi z nějakého důvodu měla zůstat.
Dá se říct, že třeba i kvůli svému složitějšímu dětství se teď snažíte dělat jiným dětem život radostnější?
Ano. I pro své dvě děti, dceru a syna, jsem vždycky dělala maximum. Chtěla jsem pro ně vzdělání a snažila se, aby byli oba spokojení a šťastní. A snad se mi to povedlo. Nefetují, vydělávají a občas si na mě vzpomenou (usmívá se). To taky není málo. Já jsem vděčná za všechno.
Když vás tak celou dobu poslouchám, mám pocit, že vy snad ani nemůžete mít na důchod čas. Nebo se pletu?
Ale to víte, že nějaký čas pro sebe taky mám. I když je pravda, že můj život je docela bohatý. Však jsem se na tuhle dobu taky dlouho připravovala.
Tomu nerozumím. Jak připravovala?
Když mi bylo čtyřicet let, uvědomila jsem si, že člověk s blížícím se důchodovým věkem pomalu přichází o sílu. Proto jsem se dala na jógu a také na duchovní filozofii. Obojí mě velmi zaujalo.
Což znamená, že jste zase také hodně četla. Které knihy vás třeba teď baví nejvíce?
České historické věci. Ale ty románové. To je vám moc zajímavé čtení. Jenže momentálně na svoje čtení moc času nemám. Je potřeba dát do pořádku zahrádku a taky chodím dvakrát týdně tady u nás na vesnici prodávat do jednoho obchůdku. Opustil mě totiž přítel, ušil na mě takovou nepěknou botu a já se z toho jen těžko dostávala. Takhle jsem aspoň pořád mezi lidmi.
Nepůsobíte zvlášť zničeně...
Vždycky všechno špatné musí člověk otočit v dobré. Toho se držím. Takže tady doma taky trochu zedničím a - jak už bylo řečeno - chodím za dětmi do pelhřimovské nemocnice. A občas přijedou vnoučata, tak se věnuji jim.
Také svým vnoučatům čtete?
Bohužel nemám takový vliv, abych je víc obrátila ke knihám. Bydlí v Praze a za těch pár dnů, které u mě vždycky stráví, je nelze nějak zásadně předělat. Tak se snažím jim vždycky aspoň k narozeninám a svátkům nějakou tu knihu mezi dárky přidat.
S vírou, že jednou přijdou na to, že je lepší číst, než komunikovat na Facebooku?
Ano. Nejsem příznivec těchhle tabletů. Když jsou vnoučata tady, tak se je snažím brát hodně ven. Učím je například sázet hrášek, aby věděla, že pokud ho chtějí jíst, musí mu věnovat také nějakou práci.
Dělají vám radost?
Ohromnou. Samovi je osm let a Ellince pět. Můj syn dal obě děti do speciální školy, kde se učí i cizí jazyky. Ale samozřejmě se tam také klade důraz také na to, aby se děti správně vyjadřovaly česky.
Líbí se jim ve škole?
Ano, hlavně na Samovi je vidět, že je díky ní úplně jinde. On je velmi chytrý, takže v normální škole by se asi nudil. Už ve čtyřech letech, když jsem si nevěděla rady, jak ho zabavit, jsem ho učila anglická slovíčka. A když potom šel k zápisu, všechno ovládal. Ve třídě je nějakých čtrnáct dětí a učitelé k nim mají speciální přístup. Všichni sedí v takovém „účku“ a čtou si a povídají. Někdy si k tomu i lehnou. Prostě je to takové nenásilné, příjemné učení.
