Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vietnamci poznali, že nehtová studia chyběla, říká šéf jejich spolku

  17:54aktualizováno  17:54
Setkává se i s tím špatným, co dělají Vietnamci na Vysočině. Je totiž soudním tlumočníkem. Hlavně chce ale zdůrazňovat to dobré ze své vlasti. Proto se stal Hoa Doan předsedou Vietnamského spolku na Jihlavsku. V rozhovoru mluví i o tom, že se neumí smát a vysvětluje, jak hrají jeho krajané fotbal.

Hoa Doan už má víc přátel mezi Čechy, rád s nimi zajde na víno. Pro obchodování mu prý chybí jistá dávka drzosti. A nevydržel by čekat celý den v obchodě na zákazníky. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Jak jste se v 70. letech dostal do Československa?
Tehdy se z Vietnamu nemohlo cestovat do zahraničí bez souhlasu vlády. Já jsem byl mezi vybranými, kteří mohli. Jsem bývalý voják z povolání, studoval jsem na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. A pokud bych se tady neoženil, tak jsem se měl vrátit domů do Vietnamu a pokračovat tam jako voják.

Hoa Doan

  • Narodil se před pětašedesáti lety ve vietnamské Hanoji, ale již od 70. let žije v Československu, respektive v České republice.
  • Pracoval postupně jako voják z povolání, masér a poslední roky je výhradně soudním tlumočníkem.
  • Vede Vietnamský spolek na Jihlavsku.
  • Tvrdí o sobě, že na rozdíl od většiny svých krajanů postrádá obchodní talent.
  • Česky lépe píše, než mluví. Při hovoru má moravský přízvuk.
  • Je otcem dvou dcer.

Jaké hodnosti jste v armádě dosáhl?
Kapitána. Kdybych tam zůstal, mohl jsem dojít až k hodnosti plukovníka. Armáda byla moje velká láska. I když už pětatřicet let nejsem voják, tak uvnitř cítím, že jím pořád jsem.

Co jste v armádě dělal?
Působil jsem ve vojenském technickém výzkumu. Můj obor byla munice. Dnes už ale žádnou zbraň nemám.

Proč jste svlékl uniformu?
Potkal jsem svou ženu, Češku. Studovala medicínu. Z armády jsem nakonec odešel v roce 1982. Moje žena pak pracovala jako dětská lékařka v Třešti. Bydleli jsme společně v domě ve Stonařově. Já zpočátku pracoval v továrně na nábytek v Třešti. V roce 2000 ale manželka zemřela na leukemii. Potom jsme dům prodali. Starší dcera teď žije v Praze, je manažerkou hotelu. Druhá dcera je v Mrákotíně a pracuje ve firmě zabývající se nápojovými automaty. Já teď bydlím v Jihlavě.

Kdy jste začal dělat tlumočníka?
Po roce 1990. Později po zkouškách jsem se stal i oficiálním soudním tlumočníkem. Nic jiného již dnes nedělám. Mnoho lidí si mě pamatuje i jako maséra. A myslím, že jsem byl dobrý masér. Už na to ale nemám čas.

Jaké to jsou případy, kdy tlumočíte u soudů?
Většinou dělám trestní věci v souvislosti se šířením marihuany, pervitinu. Nebo prodej falešného zboží. Dělám i podvody či rozvody.

Jsou rozvody u Vietnamců časté?
Je jich málo. Jsou třeba kvůli tomu, že manžel hraje na automatech a všechny peníze do nich nastrká.

Zamknou večerku, povečeří a dívají se na vietnamskou televizi

Řada vašich krajanů automaty provozovala či stále provozuje. Berete automaty jako zlo?
Ano. Byla doba, kdy Vietnamci hodně podnikali v tomto oboru. Podle mě je správné, jak se proti hernám postupuje v Jihlavě.

Když už se jako tlumočník potkáte s krajany, kteří páchají trestnou činnost, nemáte snahu jim domlouvat? Jste přece jen starší, zkušenější...
Můžu to dělat, ale vím, že to stejně nepomůže.

Tlumočíte i u případu Vietnamců, kteří vařili drogy v Křižanově?
Ano. Momentálně jsou ve vazbě, jezdím tam tlumočit.

Oni vůbec neumějí česky?
Možná někdo i umí, ale dělají, že ne. Nebo se obecně tlumočí pro jistotu, aby si obě strany rozuměly.

Jsou večerky teď tím hlavním, v čem Vietnamci na Vysočině podnikají?
Momentálně asi ano. Hodně mají i nehtová studia. Prodejen s textilem je čím dál méně.

Proč zrovna nehtová studia?
Protože jich tady bylo málo. Vietnamci jsou možná jediným národem, kde manikůry a pedikůry dělají i chlapi. A jsou v tom šikovní.

Cítíte od Čechů, že jsou rádi za večerky, které jsou kromě nocí skoro pořád otevřené?
Většinou ano, někdy ale ne. Vietnamci jsou zkrátka obchodníci, mají cit na podnikání. Poznají, co chybí na trhu, a na to se zaměří. Pouze já jsem výjimka. Kdysi dávno jsem zkusil prodávat dětské zboží. A hned jsem na tom prodělal. Ty aktivity jdou ve vlnách. Nejdřív byl prodej textilu, potom se přidala drogerie. Pak přišly restaurace, bistra, nehtové studia a večerky.

Přijde mi, že mnozí vaši krajané nemají skoro žádný volný čas.
To záleží na nich. Oni jsou tady hlavně kvůli obchodu. Vydělávají nejen na svoje živobytí, ale i pro svoji rodinu ve Vietnamu. Proto se snaží. Nikde u nich neuvidíte cedulku na dveřích s nápisy „Jsem u lékaře“ nebo „Z důvodu nemoci zavřeno“.

A když opravdu onemocní?
Tak zastoupí manželka nebo někdo z pomocníků. Ale majitel málokdy zůstane doma.

Co dělá vietnamská rodina poté, co zavře večerku?
Zamknou v devět a musí ještě uklidit obchod. Potom se navečeří a dívají na televizi, většinou vietnamskou. Potom jdou spát. Vietnamce nepotkáte, jak se v noci toulají po městě. Děti jdou třeba do kina, na ples, ale rodiče ne. Děti už tady žijí jak jejich vrstevníci. (Hoa Doanovi během rozhovoru někdo volá na mobil. Jako vyzváněcí melodii má hudbu z filmu Tenkrát na Západě - pozn. autora)

Máte rád tenhle film?
Ano, strašně moc. Taky rád čtu v češtině historické knihy. I ty s mafiánskou tematikou. V televizi se rád dívám na dokumenty o přírodě.

Vietnamští fotbalisté jsou rychlí, ke konci zápasu ale nemají síly

Říkal jste teď kolegovi fotografovi, že se neumíte na fotkách smát. Proč?
Já nevím.

Ani vtipy nemáte rád?
Mám! Rád je poslouchám a rád je i vyprávím. A to i sprostější. Nemám ale rád humor, který někoho ponižuje nebo pomlouvá.

Jak často se scházíte s krajany na Jihlavsku?
Pravidelně. Společně vítáme nový lunární rok, což je v lednu. V březnu budeme slavit Mezinárodní den žen. A potom vietnamský den dětí. Je to patnáctého srpna podle lunárního kalendáře. Taky pořádáme fotbalový turnaj.

Slyšel jsem, že vietnamští fotbalisté jsou velmi rychlí, emotivní, ale hrají netakticky. Moc nebrání a při jejich hře padá spousta gólů. Jejich hra prý připomíná kombinaci kung-fu a běhu na 110 metrů překážek. Je to pravda?
Naši hráči jsou menší a rychlejší. Nezbývá jim už ale dostatek síly ke konci zápasu.

Dočkáme se Vietnamu na mistrovství světa ve fotbale?
Zatím ještě ne.

Touží většina vašich starších krajanů vrátit se natrvalo domů?
Někteří se vrací domů, ale je jich málo. Oni, když sem přišli, tak si všichni mysleli, že to je na deset až dvacet let. A že se na stáří vrátí domů. Zvykli si však na zdejší životní úroveň. Časem ztratí tatínka a maminku ve Vietnamu. Děti jim rostou, mají svoji rodinu tady. Zůstávají s vnoučaty.

Jdou vaši krajané často do smíšených manželství, jako bylo to vaše?
Je jich málo. A když už, tak se často stávalo, že se po čase rozvedli. Já měl výhodu, že moje žena byla velmi hodná. Byli jsme spolu mnoho let.

Jaká je dnešní generace dvacetiletých Vietnamců žijících v Česku?
Když to vezmeme zpětně, tak první vlna Vietnamců, která sem přišla, neměla snahu ani čas učit se česky. Od rána do večera podnikali. Dodnes češtině moc nerozumějí. S těmi byste si nepopovídal. Nemají ani snahu více proniknout do české společnosti. Ale jejich děti, které tady chodily nebo stále ještě chodí do školy, tak umí velmi dobře česky. Stejně tak i anglicky či německy. Česko berou jako domov.

Co dělají nebo chtějí dělat ty děti? Prodávat ve večerce už asi ne.
Málokteré děti budou chtít být prodavači nebo majitelé obchodů. Mají zájem studovat. Zatím tady na Vysočině není moc vysokoškoláků. Někteří už ale třeba studují medicínu. Brzy budeme i na Jihlavsku potkávat lékaře či právníky s vietnamskými kořeny. Další se věnují ekonomii, prohlubují své znalosti účetnictví.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Mezi ulicí U Hřbitova a Telečská dnes vede provizorní cesta z panelů přístupná...
Jihlava stopla stavbu 30 metrů dlouhé silnice. Kvůli hygieně, zlobí se

Mělo to být pouhých třicet metrů nové silnice, která by ulevila přetíženým ulicím na jihu Jihlavy. Magistrát však nakonec propojku ulic Telečská a U Hřbitova...  celý článek

Z některých klavírů a pian mají hodnotu už jen jejich skříně. U jiných je ale...
Největšími nepřáteli klavírů jsou květináče a moli, vypráví ladič pian

Milan Hlouch z Rokytnice nad Rokytnou se původně měl stát mechanikem automatizační techniky. Před maturitou v roce 1994 se ale shodou okolností dostal k opravě...  celý článek

Pokusné pole u Křelovic na Pelhřimovsku. Rozdíl při využívání postřiků je na...
Bez chemie pěstovat brambory nelze, tvrdí ústav po pokusech na poli

Pěstovat v dnešní době brambory bez chemického ošetření nejde. Po pokusech na třech polích na Pelhřimovsku to konstatovali zemědělci a odborníci z Výzkumného...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.