Starobylá do posledních detailů. Klempíř Miroslav Paulíček si schválně poškrábal i vodovodní baterie a poletoval je mědí. S takovou pečlivostí si plní svůj sen. Z bývalého německého statku, který chátral za socialismu ve službách zemědělského družstva, udělal velmi netradiční hospodu. Otevřel teprve nedávno.
V někdejším Hilbersdorfu, dnešních Herolticích, pořádná hospoda desítky let nebyla. Vy jste ji udělal z tohoto statku. Jaká je jeho historie? Na fasádě má letopočet z dvacátých let.
To je asi datum rekonstrukce, je to podstatně starší stavení. Původně do konce války tady žili v uzavřeném statku Němci. Mám fotku, jak tady za války visel z půdy až na zem prapor s hákovým křížem. Kdysi to tady vyhořelo, zůstaly jen obvodové zdi. Později po válce to koupila moje babička, která tady dělala na státním statku.
V jakém stavu to tady dřív bylo?
V hrozném. Ruina. Dvůr i stodoly tady používal státní statek jako traktorku. Babička tady měla jen bydlení s psí boudou a kůlničkou, já jsem za ní chodil. Po mnoha letech jsem si na dvoře pronajal po statku dílnu a začal jsem podnikat jako klempíř.
Jak dlouho hospodu budujete?
Postupně si to tady mazlím do současné podoby devět let. Většinou vždycky v zimě, když je víc času. Je to hlavně můj koníček.
Všechno děláte svýma rukama?
Skoro ano. Na kovářské práce mám dobrého kamaráda Adama Dočekala z Polné. Dělal mi cedule, židle. Největší dřinu mu daly lustry. To dělal ručně tak, jak se kdysi stáčely z pásoviny obruče na kola.
Třeba vykované židle ve vaší hospodě jsou nejtěžší, jaké jsem kdy odsouval od stolu. Kolik váží?
Jsou těžké, ještě jsem je nevážil. Velké stoly máme z dubu. Využili jsme staré dříví, pomohli kamarádi tesaři, když měli v zimě méně práce.
Pozval jste si na něco firmu?
Tady nebyla jediná firma, jen moji známí řemeslníci. Manželka nakoupila velké hrnce a vařila třeba pro dvacet lidí. Pomohli za jídlo a pití, já pak zase pomohl jim. Tato hospoda je opravdu vybudovaná jen v rámci kamarádství a svépomocí.
Kde jste se inspiroval? Pomáhal vám nějaký architekt?
Architekt ne. Mám bratrance, kteří jezdí po montážích. Když je něco na cestách zaujalo, tak mi to vyfotili. Často jsem si něco z toho vzal. A pak jsem něco třeba desetkrát přebudovával. Byl jsem se podívat i v Dětenicích, kde mají středověkou krčmu. Když jsem viděl, jak tam mají udělané toalety, tak jsem u nás vysekal už hotové moderní pisoáry. Místo nich jsem dal kamenná koryta. Taky mám střešní okna, která se sem moc nehodí. Tak jsem je částečně zatloukl prkny. Otevíráme je brzdou z kola žebřiňáku, což je můj vynález.
Nad hlavami hostů tady vidím celý velký žebřiňák...
Žebřiňák i další podobné věci mi věnoval pán, který to měl na půdě po babičce v Dobroníně. Když to tady viděl, tak mi sem ty hlavní skvosty dovolil umístit. Je to v původním stavu, jen jsme vůz umyli vodou. Máme od něj i sáně, sudy, trakař. A plno věcí už mi sem nosí i lidé, kteří to tady viděli.
Jak jste zvedali žebřiňák do výšky?
Za dvacet minut jsme to měli po rozebrání nahoře. Bylo nás na to šest.
Kromě pondělí máte otevřeno po večerech. Vaříte tady?
My jsme otevřeli teprve loni na podzim, sbíráme zkušenosti. Ještě se tady střídá manželka s jednou místní paní. Třeba teď se tady objednalo pětatřicet řidičů kamionů, tak jsem jim pekl kolena. Znovu se sem chtějí vrátit na Vánoce. Pořádáme i oslavy narozenin. Dá se u nás tancovat. Když tady hráli muzikanti na kytaru a harmoniku, byla zde hlava na hlavě.
Prostředku hospody dominují velká kamna s kamenným pultem. Jak vznikala?
Nad kamny je mříž z nějakého okna, kterou mám už patnáct let. Pověsili jsme ji na řetězy a kovář Adam k tomu dodělal velkou a nádhernou digestoř. Já mu kolikrát řeknu jen představu a on vytvoří něco, co se sem krásně hodí.
Je vidět, že jdete i do posledních detailů. Žádné plasty na stolech, i cedule s logy pivovarů máte ručně dodělané. Dokonce i upozornění, že mladistvým nenaléváte.
Když tady chvilku byl na stolech plast, tak to působilo jako pěst na oko. Schoval jsem za kovaná dvířka do výklenků i hasicí přístroje. Cedulku mám k nim vykovanou, ale ta samolepka tam musí být.
Na stěnách máte staré obrázky Heroltic i mapy z roku 1914. Vypadají jako malované.
To maluje kamarád z Heroltic podle původních map a fotek, které tady zbyly po Němcích.
Kdo jsou vaši hosté?
Samozřejmě místní štamgasti a čím dál víc i lidi z okolí. Jsme nekuřácká hospoda. Zpočátku mě někteří hosté kvůli tomu chvíli bojkotovali. Teď si zvykli a jsou nadšení. Kouří se před hospodou, kde máme vykovaný popelník. Vedle je úsměvný ukazatel s nápisy nahoru, dolů nebo k hasičům. Aby lidé věděli, kam mají jít, až půjdou domů.
Pobavilo mě samočinné zavírání dveří na toaletách za pomoci špagátu a železného závaží.
To vymyslel taky kovář. Umyvadla na záchodech jsem udělal z použité mědi, aby měla patinu. Obložené jsou starým dřevem. Baterie jsem znehodnotil obroušením, aby nezářil chrom. Naletoval jsem na ně měď a zase je obouchal. Mědí jsem zakryl i vypínače nebo zásobníky na toaletní papír. Dveře jsou z obchoďáku. Upravil jsem je sekerkou a opálil hořákem i s futrama. I na větrák jsme dali kovanou mřížku. Nenajdete zde jediný hřebík.
Neopustíte klempířinu, nestanete se naplno hostinským?
Pokud to půjde stíhat, tak chci zatím zvládat obojí.
