Až do letošní olympiády prožíval judo málokterý sportovní fanoušek v Česku. Jenže zlatý výkon jihlavského obra Lukáše Krpálka v hmotnostní kategorii do 100 kilogramů všechno změnil. Judo zná od té doby celá republika.
„Je pravda, že i na zájmu dětí o tenhle sport se to projevilo. Ale zase nijak dramaticky, že bychom museli děti odmítat. Žádné davy se k nám nevalily,“ tvrdí trenérka malých judistů v Jihlavě Květa Smutná, která ve sportovním klubu před lety pracovala právě také s tehdy ještě malým Lukášem Krpálkem.
Máte teď v oddílu nějakého podobně talentovaného judistu?
Ne, žádného nového Krpálka u nás zatím nevidím. Čekám už několik let, že se přihlásí někdo, u koho poznám, že má pro judo opravdické srdíčko. Právě takové, jako měl kdysi i Lukáš.
Tak třeba právě jeho příklad do vaší tělocvičny už brzy někoho takového přivede...
Možná. Ale oni někteří taky přijdou, zjistí, že judo je vlastně dost složitý sport, a že když mají udělat kotrmelec, tak to bolí. Takže si to raději rozmyslí a jdou hrát florbal.
Myslíte, že v tělocviku na školách dnešní děti kotrmelce vůbec nezkoušejí?
Když se těch deseti nebo dvanáctiletých zeptám, co v tělocviku dělají, tak mi řeknou, že hrají florbal. A tečka. Já tím nechci říct, že je to špatný sport, nechci ho shazovat. Jenže děcka neumí kotrmelec, ale už berou hokejku. A pak přeběhnou hřiště. Nic jiného neumí.
Je vidět, že vás to dost trápí...
Víte, dnešní děti jsou hodně jiné. Dřív byly vnímavější, chodily víc ven. Byly pohybově nadanější. Dneska jako by byly duchem nepřítomné. Ti malí znají všechno jen z počítačů. Dřív, když vyrůstali na ulici, byli použitelnější. To, co se dřív děcka naučila za rok, jim dnes trvá tři roky.
Mohou za to podle vás rodiče?
Mám takový pocit, že s nimi rodiče moc nemluví. Oni jim místo toho dají tablet. Je šílené, když se tříleté dítě chlubí, že dostalo tablet. To by mělo dostat míč. Fakt znají všechno jen z obrazovek.
To je celkem tristní hodnocení. Opravdu je to tak zlé?
Ano, je to špatné. Hodně špatné. Děti nechápou ani jednoduché věci, nemají slovní zásobu. Uvedu příklad, řeknu jim: Udělejte dvojice, rozdělte se. Jeden půjde k této stěně, druhý ke druhé. A oni na mě koukají a nechápou, co je stěna. To je neuvěřitelné. Řeknu jim: Teď si klekneme. A oni nevědí, co je to kleknout si.
Možná to na internetu nepíšou...
Ne, to je výchovou. Většina dnešních děcek dostane všechno zadarmo, nemusí se o nic snažit. Když jsme kdysi řekli, že na turnaj do zahraničí pojede opravdu jen deset nejlepších, tak se všichni mohli přetrhnout. A dneska? Kluk mi řekne: No a co, tak nejedu, však oni mě tam vezmou naši.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
V jakém věku je ideální přihlásit dítě na judo?
Dřív začínala děcka v deseti, dvanácti letech. Dneska už je to ale pozdě. Proto mám děti od čtyř let, aby vůbec začaly s nějakým pohybem, aby ho měly rády. Dneska se s dětmi chodí místo ven na prolézačky, do nákupního centra na nákupy.
Takže vám máme popřát do dalších let hlavně pohyblivější děti?
A talentovanější kdyby byly. (usmívá se) Pokaždé si říkám: Snad už tenhle rok někdo přijde. I když, oni ho spíš rodiče dovezou. To je totiž další věc. Rodiče vozí na trénink a z tréninku i dvanáctileté děti. Nenechají je udělat krok pěšky.
Bojí se o ně...
Já to chápu, taky jsem matka. Ale nepřeháním to. Ta děcka spolu vůbec neumí mluvit, když se náhodou potkají. Oni si jen píšou přes sociální síť. My, když jsme dřív někam vyjeli, tak jsme se těšili, že se uvidíme a že si popovídáme. Jak si to setkání skvěle užijeme. A vlastně je to tak i dneska, když s bývalými kolegy a judisty někam vyrazíme. Jenže víte, na co se po příjezdu na soustředění zeptají dnešní děcka? Jestli se tam někde dostanou na internet.
