Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je dcerou hraběte Haugwitze. Dlouhé roky učila uprchlíky

  11:57aktualizováno  11:57
Dcera posledního zámeckého pána v Náměšti Johanna El Kalak Haugwitzová žije ve Vídni. Jaký názor má tato žena, která si vzala Rakušana s palestinskými kořeny, na proud uprchlíků do Evropy? A jak vzpomíná na své dětství i odsun po konci druhé světové války?

Johanna El Kalak Haugwitzová žije ve Vídni. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jako by se jeden z pokojů zámku v Náměšti nad Oslavou přesunul do rakouské metropole. A kam? Do žádného muzea, ale do útulného bytu nedaleko vídeňského Prátru, v němž žije Johanna El Kalak Haugwitzová.

Narodila se necelé dva roky před koncem druhé světové války v Náměšti nad Oslavou jako dcera tamního pána Jindřicha Haugwitze.

Na zdi visí portrét půvabné mladé ženy. Kdo to je?
Moje prababička. Za muže si vzala syna „největšího Maďara“ Istvána Széchenyiho. Bohužel zemřela při porodu mé babičky. Pro jejího manžela to byla katastrofa, ze zoufalství se potom rozhodl připojit se k expedici, která měla namířeno do Tibetu a různých regionů Číny. V expedici byli především němečtí a angličtí vědci.

V jakém roce to bylo?
Přibližně okolo roku 1870.

Vaše prababička prý patřila mezi oblíbenkyně císařovny Sissi?
Ano, císařovna ji i její sestru měla ráda. Pro jejich půvab i to, jak velmi dobře s nimi vycházela, jim říkala „božské děti“. A jak je známo, Sissi měla i velmi dobrý a vstřícný vztah k Maďarům. S dívkami se proto setkávala nejen ve Vídni, ale také v Maďarsku.

Fotogalerie

Kolik bylo vaší prababičce let, když při porodu zemřela?
Přibližně čtyřiadvacet. Tenkrát mnohé ženy umíraly při porodech. Ještě totiž nebyla uznávaná teorie, kterou vyvinul gynekolog Semmelweis – že si lékaři mají mýt před vyšetřením ženy a před porodem ruce. Řada žen do té doby umírala z nedostatku hygieny, kvůli přenosu bacilů.

Vy máte zajímavé jméno – El Kalak Haugwitzová. Jezdíte pracovně do Rijádu v Saúdské Arábii. Povíte k tomu víc?
Můj muž pochází z Palestiny, jeho rodina žije v Damašku. Tam dokončil studium práv a pracoval jako právník. Koncem 70. let ale odešel do Vídně.

A čemu se věnoval zde?
Absolvoval inženýrské a doktorandské studium biochemie na technické univerzitě. Pak zde jako vědec získával pracovní kontrakty na dobu určitou. Má rakouskou státní příslušnost.

Když teď přejdeme k Saúdské Arábii, jaká je to země?
Osobně ji znám od roku 1989. Žít tam, to není pro cizince nic jednoduchého. Zase ale na tu zemi získáte takový hlubší náhled. Jiný, než zprostředkovávají média. Já jsem tam měla štěstí, jaké se stává ve skutečnosti zřídka, že jsem mohla navázat kontakt se saúdskou rodinou přes ženy. Díky mému přátelství s děkankou tamní univerzity pro ženy se mi podařilo seznámit se s tamní první generací akademicky vzdělaných žen. Nyní znám již čtyři generace v této rodině.

A co třeba jste vypozorovala?
Je zajímavé, že matka té mé přítelkyně se naučila číst a psát, když jí bylo padesát. Její vnučky ale už samozřejmě všechny studovaly, zčásti v Kanadě, zčásti v USA, a staly se z nich profesorky. Pozoruhodné v Saúdské Arábii také je, že tam už teď univerzity mají víc studentek než studentů. Zároveň jsem tam poprvé ztratila předsudky vůči lidem, kteří neumějí číst a psát.

Za jakých okolností?
Žili jsme v bytě, který patřil jednomu Saúdovi, v centrálním Rijádu. Jemu bylo 70 let, vlastnil mnoho domů, ale neuměl přitom psát ani číst. Byl to však výborný obchodník s pamětí jako slon.

Jak vnímáte vy osobně – i jako historička – současné střetávání kultur, evropské a blízkovýchodní?
Na úvod bych chtěla zdůraznit, že Blízký či Střední východ, to je příliš obecný pojem. Saúdská Arábie je úplně něco jiného než Sýrie či Libanon. Její rozměry jsou takové, jako když například vezmete Evropu od Švédska po Sicílii.

Johanna El Kalak Haugwitzová

  • Narodila se 11. června 1943. V Náměšti nad Oslavou ale vyrůstala jen krátce, zámecká rodina opustila domov v dubnu 1945 z obav o život z důvodu blížící se válečné fronty.
  • Vystudovala historii a germanistiku na vídeňské univerzitě. Vyučovala ve Švýcarsku, Španělsku i v rakouském hlavním městě. Ve Vídni poznala také svého muže, Housama El Kalaka. Rakušan s palestinskými kořeny ve Vídni vystudoval biochemii.
  • Vydala knihu Panství Náměšť v proměnách času.

A co říkáte na aktuální situaci s uprchlíky mířícími do Evropy?
Jsem pro to, aby se mezi kulturami stavěly mosty. Také je důležité, abychom se – lidé s různými hodnotami a kulturami – vzájemně akceptovali a naučili se spolu v míru vycházet. Samozřejmě, existují rozdíly mezi Evropou a islámským světem. Ale čím víc o sobě víme, čím víc si rozumíme, tím spíše můžeme vejít do dialogu. A důležité je, aby se vedl v rovině z očí do očí, a ne ze shora dolů.

V čem vidíte příčiny, proč nastala taková komplikovaná situace?
Jsou dva důvody, proč se v této situaci nacházíme a proč nyní islám nemá dobrou pověst. Jeden spočívá v minulosti, ovlivněné válkami s Turky a křižáckými taženími. Další je ze současnosti: že se naše pohledy zužují na fundamentalistické skupiny. Přitom se často zapomíná na to, že se většina islámských teologů i intelektuálů distancuje od takzvaného Islámského státu. Ten nemá s koránem nic do činění, je to špatný výklad textu a primitivní ideologie moci. Tou současnou situací sama trpí většina muslimů. Všechna povstání, která nastala v poslední době na Blízkém nebo Středním východě, měla za cíl získat více lidských práv, více demokracie. Nyní se tam multikulturní i multireligiózní oblasti a společnosti ničí. Je to hrozně smutné. Také si musíme uvědomit, že Evropa, Amerika i Rusko nejsou v současné situaci tak úplně nevinně.

Říkala jste nám, že máte v Rijádu jednu zkušenost s Afghánci. O co se jedná?
Afghánistán má tu smůlu, že je geostrategicky zřejmě tak důležitým územím, a proto tam v posledních 50 letech prakticky nebyl mír. V Rijádu žijí lidé ze zhruba stovky různých národností a jednou z nich jsou Afghánci. Převážně se živí jako obchodníci, mnozí nabízejí koberce. A představte si, co v poslední době na těch kobercích je?

Co přesně?
Musíte se podívat dvakrát, ale rozeznáte, že jde především o scény z válečných konfliktů – bomby, helikoptéry, kanony. To je tragédie. Už tam nejsou květiny nebo stromy jako v minulosti. A v podstatě to samé je v Iráku nebo Sýrii. Nechci teď zacházet příliš daleko do politiky. Ale věřte tomu, že všichni muslimové, které znám, pláčou nad tím, co se děje.

Jak ale tu situaci řešit? A jak postupovat s uprchlíky?
Současná situace s uprchlíky je problematická. Ten jejich proud je potřeba dostat do určitých „kolejí“. Měli byste ale znát i pozadí, proč ti lidé odcházejí, a navázat s nimi kontakt. Ano, když přicházejí statisíce lidí, nastávají problémy. Také je pochopitelné, že mnozí Evropané, kteří neznají tyto kultury, mají strach. To je přirozená reakce, protože nevědí, co se jim přihodí. My víme o muslimech málo. Vlastně méně než oni o křesťanství. A v učebnicích – třeba i tady v Rakousku – se o nich tradovaly mnohé předsudky. Bohudík už ale existují snahy, vstoupit do uctivého dialogu.

V řešení uprchlické krize jste tedy na straně německé kancléřky Angely Merkelové?
Myslím si, že paní Merkelová má příliš mnoho úkolů. Je toho na ni moc, co teď nese. Principiálně je jasné, že nemůžete všechny hranice otevřít. Ale víte, v Evropě žije 742 milionů lidí, obyvatelé mnohých zemí stárnou a ty země mají příliš málo mladých osob. Evropa by na každý pád mohla přijmout jeden až dva miliony lidí, snesla by to. Samozřejmě, není to jednoduché. Oni jsou z jiné kultury. Musíme si však uvědomit, že mnozí z těch uprchlíků přicházejí s úžasně pozitivní energií! A propos, pozitivní energie. Chtěla bych ji ukázat i na jednom příkladu. Týká se mého manžela a jeho dvou bratrů.

Tak pojďme k tomu příkladu.
Oni byli také uprchlíci. A studovali v pěti jazycích: arabštině, italštině, němčině, češtině a ruštině! Můj manžel přišel sem do Rakouska a neměl ani groš. Zde vystudoval technickou univerzitu, těžkou školu. Přitom už byl „hotový“ právník. Jeho bratr vystudoval v Damašku filozofii a anglistiku, bez peněz odešel do Itálie a nyní je dětským lékařem. A nejmladší bratr se stal inženýrem v oboru chemie v Praze a pak si udělal doktorát v Moskvě v ruském jazyce. A mnozí z uprchlíků sem přicházejí právě s touto pozitivní energií.

Jsme možná ze zhýčkanější společnosti?
Ano, je to skutečně tak. Na druhou stranu, ta situace je pro Evropu velkou výzvou, my se jí musíme postavit a snažit se mezinárodně o to, aby nastal v současných válečných oblastech mír.

Vy v tomto rozhovoru často mluvíte o všem na základě příběhů, které jste prožila či vyslechla...
Víte, vyučovala jsem dlouhá léta a měla ve třídách Rakušany, Turky, Srby či Bosňany, tedy žáky různých národností. Ať už hochy mezi 15 až 20 lety, nebo ve večerní škole dospělé.

A jaké jsou vaše zkušenosti s nimi?
Dobré. Nikdy nebyly špatné.

Je zajímavé poslouchat vás jako reprezentantku výsostně konzervativní vrstvy hrabat. Ale vy mluvíte naprosto liberálně o tom, čeho se lidé běžně nechtějí moc dotýkat...
Ne, nemyslím si, že bychom byli tak konzervativní. Mí předkové byli současně i otevření světu. Rodiče i prarodiče měli všichni nadnárodní myšlení. Třeba moje matka se v mládí učila pět jazyků – maďarštinu, slovenštinu, němčinu, angličtinu a francouzštinu. A trochu uměla i italsky. Také mám polskou babičku, předky ze Švýcarska, Maďarska i Čech. Svět je velký a pestrý.

Při útěku vaší rodiny z Náměště nad Oslavou před blížící se frontou v dubnu 1945 vám byly dva roky. Co jste se o tomto útěku později dověděla a jaké jsou vaše nejzazší vzpomínky na následný život v Rakousku?
Z Náměště si nic nepamatuji, mé nejzazší vzpomínky jsou až z Rakouska. Později jsem se o dění na konci války dovídala. Útěk z Náměště a odsun z Čech se však snažím z mysli vytěsňovat.

Vy jste opouštěla Náměšť jako velmi malé dítě. Máte na ni vůbec nějakou vzpomínku?
Nemám. Má první vzpomínka je až od sedláka, kde se na mě vrhl kohout. Ale to nebylo v Náměšti.

A kde jste tedy potom vyrůstala?
Žili jsme nejprve v Solné komoře, v Gmundenu u Traunsee, kde jsem chodila do školy a na gymnázium. Pak jsem studovala a udělala doktorát z historie a germanistiky ve Vídni, později žila a pracovala ve Španělsku, Švýcarsku, Rakousku a částečně v Saúdské Arábii. A dvacet let vyučovala ve Vídni.

Kdy jste se po roce 1945 poprvé podívala do Náměště?
Úplně poprvé po válce jsem tam byla v roce 1967 se svou sestrou a švagrem. Bylo to poté, co můj otec v roce 1966 zemřel. Tenkrát Náměšť zčásti fungovala jako muzeum a zčásti jako dům pro státní návštěvy československé republiky.

Ano, třeba Brežněv tam spal...
Ano, přesně. A také Raul Castro. Oba spali v naší posteli.

Jaká ta vaše návštěva Náměště tehdy byla?
Hned nás poznali, bohužel ale s námi tenkrát nezacházeli moc dobře. Ale ve vesnici tehdy žila jedna milá stará dáma, Berta Němcová...

Vychovatelka Podstatzkých.
Ano, tou také byla.

Rázná žena.
Velmi rázná. Jako husar, voják, generál. A ona dříve pracovala i u nás na zámku. Tohle mi o ní vyprávěli: v 50. letech, kdy byl komunistický útlak nejhorší, o nás Haugwitzech starosta i lidé z místního výboru mluvili velmi špatně – že jsme byli nacisté, že jsme nenáviděli Čechy a podobně. Berta zašla tenkrát na obec, starosta tam – pro něj bohudík – nebyl. Facku od Berty dostala místo něj sekretářka.

Měly jste určitě radost, že jste se setkaly?
Ano. A ona nám tehdy i výborně uvařila. Také tam byla ještě jedna bývalá věrná zaměstnankyně mého otce. Bohužel, teď už jsou všichni zaměstnanci mrtví.

Jak dlouho jste v Náměšti v tom roce 1967 byli? Týden?
Ne, ne, jenom jeden den. Bylo to příliš riskantní.

Takže tehdy jste se vlastně poprvé seznámila se zámkem. Jaké byly vaše pocity?
Byla jsem tenkrát v rozpacích. V mládí jsem byla konfrontovaná se smutkem a útrapami rodičů, zvláště mého otce. Dívali jsme se někdy do alba s fotografiemi z Náměště. Jako mladý člověk ale o těžké minulosti nic vědět nechcete...

Jaké byly okolnosti toho rozhodnutí rodiny, z Náměště odejít? Byl to strach z blížící se fronty?
Neuvěřitelná nejistota. A mnozí utíkali. Také to bylo válečné území.

A jak potom rodiče toto rozhodnutí hodnotili zpětně? Bylo to dobře, nebo špatně, odejít?
Jako ztrátu domova.

Váš otec podporoval protinacistický odboj, máte o tom i dokumenty z archivu. Na druhé straně jste v roce 1945 museli opustit zemi. A nevybavujeme si, že by proběhl nějaký proces, kdy byste žádali o navrácení majetku na základě křivého obvinění či špatné interpretace Benešových dekretů.
Po roce 1989 jsem se o to zajímala. Kontaktovala jsem také různé české právníky i mnohé příbuzné, kteří se tomu rovněž věnovali. Některým se povedlo získat něco zpět, některým ne. Kritéria, proč se to v některém případě podařilo a v jiném ne, nebyla vždy logická. Abyste nepodléhali Benešovým dekretům, museli jste prokázat, že jste podporovali odboj, že jste bojovali v cizině nebo byli partyzánem. Ale i tato pravidla nebyla vždy dodržená. Otec ani jeho bratr Otokar po válce o své činnosti v odboji nemluvili, rodina o ní neměla tušení. Byla to náhoda, nebo vůle boží, že jsem se o tom dověděla.

Takže spor o panství v Náměšti nebyl a nebude.
Já i můj bratr, který žil v Kanadě, jsme dospěli k názoru, že soud by byl nekonečný boj. Někteří čeští právníci nás rovněž odrazovali od toho, abychom takovou kauzu vůbec začínali a snažili se něco získat zpět. Víte, co je pro mě důležité?

Copak?
Že všechny ty věci okolo mého otce a jeho bratra Otokara byly vědecky zpracovány – prostřednictvím Akademie věd, Karlovy univerzity v Praze i Vídeňské Univerzity. Také mám velkou radost, že rodina je jak v Náměšti, tak i v jejím okolí zase velmi vážená. V roce 2013 byly ostatky mých rodičů, bratra Heiniho, mého strýce Otokara i jeho ženy Maritschi Haugwitzové převezeny do nádherné rodinné hrobky v Náměšti. Tak jsou všichni zase doma. Rovněž jsme měli velké štěstí na prvního a druhého kastelána, pány Vladimíra Holého a nyní Marka Buše, kteří se starají o Náměšť. V Náměšti na zámku funguje muzeum Haugwitzů. Od roku 1991 tam společně se správou zámku rovněž organizujeme koncerty. Při těch prvních velmi pomohl i můj strýc Karl Anton Haugwitz.

Haugwitzové žili v Náměšti nad Oslavou téměř dvě století

1234
První zmínka o Náměšti

Z tohoto roku je první doklad o osídlení místa dnešní Náměště nad Oslavou. Jako svědek je pod darovací listinou podepsán Budiš z Náměště.

1752
Ministr od Marie Terezie

Haugwitzové v Náměšti. Panství kupuje tehdejší rakouský tajný rada a ministr, hrabě Fridrich Vilém Haugwitz.

1794
Početná kapela

Haugwitzové byli milovníky hudby. Jindřich Vilém si založil kapelu a o šest let později už měl soubor více než 64 členů. I při přijímání zámeckého personálu se dbalo na to, aby každý uměl hrát na nějaký nástroj nebo zpívat.

1914
Na střelnici

Pouhých deset dní před atentátem v Sarajevu hostili Haugwitzové v Náměšti následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este. Stříleli na „holuby“.

1930
Překvapení

Teď nahlédněme do domácnosti rodičů Johanny Haugwitzové. Hraběnka Alice nechala pro manžela jako překvapení udělat koupelnu. Tu si mohou návštěvníci zámku prohlédnout i v současnosti.

1943
Odboj i narození dcery

Jindřich Haugwitz podporuje za války odboj. V témže roce se narodí i Johanna, jako třetí dítě. Její sestra Sofie má už 11 let, bratr Heini deset.

1945
Odchod z Náměště

Rodina opouští zámek v pátek 13. dubna.

1967
Riskantní cesta

Rok po smrti otce se Johanna vydává do Náměště. Výlet do komunistického Československa je riskantní.

1980
Svatba

Johanna Haugwitzová si bere Rakušana s palestinskými kořeny Housama El Kalaka.

Hudba k zámku v Náměšti nad Oslavou po staletí patřila.
Ano, Náměšť byla v 19. století důležité hudební centrum. Na to jsme navázali myšlenkou, že hudba je nejlepší prostředek ke „stavění mostů“. Pan kastelán Buš je také sám muzikant, takže to tam báječně organizuje. A i proto si myslím, že není tak důležité něco vlastnit ve smyslu materiálním, abyste byli srdcem i pocitově spjatí se svým starým domovem.

Chceme se nyní zeptat na vaše mínění o pražském úředníkovi Svatopluku Haugwitzovi, který se označuje v České republice za vládnoucího knížete rodu.
Znám rodinu tohoto Svatopluka Haugwitze (dříve se jmenovali Haužvicové) od 90. let minulého století. On mi tehdy přinesl první doklady – fotokopie – z tehdejšího Benešova archivu. Dokumentovaly pozitivní činnost mého otce za protektorátu a jeho podporu pronásledovaným Čechů. Za to jsem mu vděčná. Ale že se budou označovat nejprve za hraběte a nyní za vládnoucího knížete rodu Haugwitzů, to je hochštaplerství. Chtěla bych zdůraznit, že on absolutně nepatří do rodiny Haugwitzů.

Označuje se jako vládnoucí kníže rodu, je v čele spolku Knížecí dům šlechtického rodu von Haugwitz. Neberete to jako poškozování „značky“?
My se ohrazujeme co nejostřeji proti používání rodového erbu a hesla „Vitam impendere vero“ (v překladu Život zasvětit pravdě – pozn. redakce). Rodina se tímto neoprávněným využíváním cítí poškozena a zvažuje další kroky. Ten spolek, to je opravdu čirá fantazie. Stále se divím, že na to lidé naletí.

Má jeho uniforma něco společného s rodinou Haugwitzů z Náměšti?
Ne, je vymyšlená. Potomci rodiny Haugwitzů ze zámku v Náměšti, což je 24 osob žijících v Rakousku, Kanadě, USA a Německu, se od takzvaného knížete von Haugwitz a všech jeho aktivit distancují. Stejně tak činí i zhruba 120 členů svazku rodiny Haugwitzů se sídlem v Německu.

Kde „náměštští“ Haugwitzové po světě například žijí?
V Kanadě, USA, Rakousku. A žena mého strýce Karla Antona Haugwitze (hraběnka Feline Haugwitzová) i dcera mého dalšího strýce, Otokara, (Gloria, hraběnka Droste na Vischeringu) žijí se svými rodinami v Německu.

A přijedou i do Vídně?
Ano, a také se často vracejí do Náměště.

Co vás osobně teď nejvíc baví?
Moje láska patří Náměšti nad Oslavou, takže tou se budu samozřejmě zabývat dál. Velmi ráda bych rovněž napsala ještě pojednání o dějinách rodiny mého muže. A zdůrazňuji znovu to, co považuji za nejdůležitější: budovat mosty porozumění. Mým mottem je jinak citát bývalého německého prezidenta Richarda von Weizsäckera: „Zabýváme-li se minulostí, musí být naším cílem, abychom se přiblížili k pravdě tak blízko, jak je to jen možné.“





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Matka žáka základní školy dala facku učitelce, ta musela do nemocnice

Na učitelku zaútočila matka jednoho ze žáků v jihlavské základní škole Jungmannova. Kantorka po útoku musela na ošetření do nemocnice. Podle policie se...  celý článek

Milena Šatavová z Rokycan přesně ví, který den má které jméno svátek. Její...
VIDEO: Arnošt, Kvido, Hugo, Erika. Žena přesně ví, kdy kdo slaví svátek

Milena Šatavová z Rokycan má paměť jako slon. Dokáže přeříkat celý kalendář od ledna do prosince a přesně při tom ví, kdy které jméno slaví svátek. Své umění...  celý článek

Nehoda motocyklisty na babetě a cyklisty v Českém Brodě (21. března 2014)
Při práci zemědělského stroje na jihu Jihlavska zemřelo malé dítě

Poblíž osady Stranná na Jihlavsku zemřelo v pondělí večer v souvislosti s prací zemědělského stroje malé dítě. Co přesně se stalo, policie zveřejnit nechce....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.