Domov vám tedy zatím nechybí?
Já Jihlavu a její výsledky sleduju pořád. Jsem v kontaktu s panem Ščerbanem (jednatel HC Dukla – pozn. red.), jednou bych si tady ještě rád zahrál, ale zdejší podmínky se s těmi, které mám v Itálii, nedají srovnávat.
Takže jste ani neměl chuť naskočit na led při nedávném sledování semifinálové bitvy, v níž Dukla hrála s Ústeckými Lvy?
To víte, že měl. A obrovskou. Během sezony mi občas přijde líto, že nehraju doma. Ale jak jsem říkal, zatím jsem spokojený. Jediné, co mi chybělo, je právě atmosféra při zápasech a pocit, že lidi hokejem žijí a zajímají se o něj. Což je v Jihlavě, a vlastně v Česku celkově, hodně patrné.
Kolik lidí chodí na duely v Itálii?
Zhruba tisícovka. Hokej je tam až nějakým čtvrtým sportem. Ale zase na to, že třeba Fassa má jen zhruba čtyři tisíce obyvatel, tak to není vůbec špatné.
Čtyři tisíce? To se skoro všichni znají jménem, ne?
(usmívá se) Ono je to trochu jinak. Jelikož jde o horské středisko, tak to číslo naroste během sezony třeba až na třicet tisíc. A to se pak ve městě nehnete. Hlavně kolem Vánoc je to nejvíc znát, proto se taky v té době hraje obden, aby měli turisti další vyžití.
Dostal jste se na Vánoce domů?
Ne, nebyl čas. Ale žádnou vědu jsem z toho nedělal. Poslední roky jsem pryč pořád. Už vlastně ani nevím, jaké to je, slavit Vánoce.
Rodiče se s tím už smířili?
Zavolali jsme si po skypu. Ukázali mi, že nějaké dárky pod stromkem mám, takže všechno proběhlo v pohodě (směje se).
Sezonu jste začal v Cortině, ovšem v lednu přišel přesun do Fassy. Nebyl jste spokojený?
Ne, tak to nebylo. Jen jsem se prostě z nějakého neznámého důvodu znelíbil trenérovi. Vedení klubu v Cortině mě přemlouvalo, abych zůstal, že mě chtějí. Že si mám ještě s koučem promluvit, což se taky stalo. Jenže pak jsem usoudil, že bude lepší, když půjdu jinam.
Nedával vám dostatek prostoru?
V tom nebyl problém, hrál jsem dost. Někdy i ve dvou pětkách, stejně jako loni v Rusku. Trenérovi ale pořád něco vadilo a pak mi jednoho dne řekl, že mě nemá rád.
Co jste mu odpověděl, že je to vzájemné?
(usmívá se) Ne, poděkoval jsem mu a řekl, že se někdy stává, že si dva lidi nesednou. Byl to Ital, hodně ambiciózní, dobrý, jen jsem mu z nějakého důvodu nebyl sympatický. S tím nic nenaděláte. Mrzelo mě to, protože jsme měli dobrý tým a v Cortině semi líbilo, ale naštvaný jsem na něj nebyl.
Ve Fasse už jste podobný problém neměl?
Absolutně ne! Trénoval tam český kouč, pan Fryčer, a i díky němu se mi ve Fasse tolik líbilo. Vlastně bych měl Stefanovi poděkovat (trenér Cortiny – pozn. red.), že mě nechtěl (směje se).
V tabulce na tom ale byla Fassa hůř než Cortina, ne?
To ano. Když jsem odcházel, měla Fassa o šest bodů méně a až do poslední chvíle jsme bojovali o play-off. To se nakonec podařilo, ale bohužel jsme potom vypadli hned v prvním kole. Narazili jsme totiž na druhý nejlepší tým – Bolzano.
Jak náročná je italská soutěž na cestování?
Kamkoliv jedete, tak se vejdete do tří hodin. Jen v jednom případě je to sedm. Horší, že v podstatě celou dobu vede cesta samými serpentinami. Nikdy jsem žádné prášky na žaludek nepotřeboval, ale tady se mi párkrát stalo, že bych po nějakém nejraději sáhnul.
Domluvíte se italsky?
Naučil jsem se jen pár slovíček a frází. Na stadionu italštinu nepotřebujete, tam všichni mluví anglicky, v týmu je víc jak 50 procent Kanaďanů a Američanů. Chtěl jsem se italsky naučit, jenže jsem byl trochu líný, skončil jsem u číslovek (směje se). Ale pokud se do Itálie vrátím, tak na tom zapracuju.
Takže ještě nejste úplně rozhodnutý, že budete pokračovat ve své italské misi?
Dveře mám otevřené, ale ještě čekám, jestli se neobjeví třeba něco zajímavějšího. Například v lednu se mi ozvali z Kazachstánu a z Ruska. Chvilku jsem uvažoval, že bych jejich nabídku přijal, protože nejlepší hokej jsem si zahrál asi právě v Rusku. Jenže život tam není jednoduchý.
Zvykl jste si až příliš na komfort?
Ano. Zázemí v Itálii, a konkrétně ve Fasse, bylo super. K relaxaci vám stačilo otevřít okno a podívat se na tu krásu všude kolem. Trénovali jsme dopoledne, takže po obědě jsme s klukama vyráželi do hor nebo si jen tak sedli na terasu.
Jinými slovy, odejít do Ruska by byl velký risk...
Hlavně potřebujete velké odhodlání, aby jste to tam vydržel. A to mi třeba v tom lednu chybělo. Nebyl jsem vnitřně přesvědčený, že bych to po měsíci nezabalil a neodjel.
Přesto z vás pořád cítím, že jste svoji ruskou kapitolu ještě úplně neuzavřel.
To ne, protože, jak už jsem řekl, hokej mě tam neskutečně bavil, byl nejlepší. Pro sebe jsem si určil nějaké podmínky, za kterých bych byl ochotný do toho jít znovu. Abych si vždycky řekl: Jo, všechny ty problémy, které tady musíš překonat, za to stojí. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Zhruba před rokem jste mluvil o Austrálii, že by to pro vás mohla být zajímavá zkušenost...
Měl jsem možnost tam vyrazit. A i letos bych asi mohl. Dobré na tom je, že v Austrálii začíná sezona v dubnu a končí v době, kdy všude jinde začíná. Naopak nevýhodou je, že tam nemají sponzory, kteří by hráčům platili náklady. Byla by to spíš taková dovolená spojená s hokejem, zpestření letní přípravy. Ale jelikož nemám jasno o příští sezoně, tak do toho zatím nepůjdu.
A co třeba Japonsko? To je pro českého hokejistu také poměrně exotická země.
Tam bych si zahrál moc rád, hodně jsem o to stál. Loni se rýsovala jedna možnost, jenže oni mají povolené pouze dva cizince na tým a sahají hlavně po hráčích, kteří hráli v NHL. Takže nakonec dali přednost Kanaďanovi. Ale třeba to někdy v budoucnu vyjde. Uvidíme.
