Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zajímavé fotky ze Šumavy jsou do osmi ráno, ví brodský fotograf Kunc

  7:09aktualizováno  7:09
Fotograf a kameraman Vladimír Kunc má v devětapadesáti letech leccos za sebou. Vydal už 22 knih a publikací, natočil bezpočet propagačních filmů. Letos vydal dvě obrazové knihy Zmizelý Havlíčkův Brod a Šumava – génius loci. Setkaly se s velkým zájmem.

Velký Bor. | foto: Vladimír Kunc

Kniha Šumava – génius loci je už vaše čtvrtá kniha o Šumavě. Co v ní zájemci najdou?
Před pěti lety jsem vydal knihu Zakázaná Šumava. Byly v ní černobílé fotografie nepřístupných oblastí první zóny národního parku. Mohl jsem po nich chodit, dostal jsem povolení od správy Národního parku. Chtěl jsem vydat knihu v barvě, ale když už jsem mohl do míst, kam se jinak nesmí, rozhodl jsem se pro černobílou fotografii. Od té doby si mapuju Šumavu barevně. A v nové knize jsou právě barevné snímky. Na 160 stranách jich je asi dvě stě.

Čím to, že si fotograf z Vysočiny tak oblíbil Šumavu?
My jsme tam s rodiči jezdili už jako děti. Ale zlom nastal kolem roku 1992, kdy jsme tam natáčeli řadu propagačních filmů pro turisty. To se mi stala takovým druhým profesním domovem. V té době jsem Šumavu začal i fotit a od té doby tam jezdím až neuvěřitelně často, třeba čtyřikrát do měsíce.

Fotogalerie

Na jak dlouho?
Jak je čas. Většinou se snažím strávit tam aspoň dva dny. Ale mnoho výjezdů je takových, že se v jednu hodinu v noci sbalím a vyrazím, ráno tam fotím a v 10 hodin už jsem zpátky v ateliéru v Havlíčkově Brodě s nafocenými snímky.

Jen na otočku a brzy ráno?
Říkám, že na Šumavě to, co se nenafotí do osmé hodiny, už nejsou zajímavé snímky. V létě se třeba na slatích snažím být už o půl páté, za svítání. Během dvou hodin mám nafoceno a o půl osmé už odjíždím z Modravy do Brodu do ateliéru. A děvčata se tady diví, jestli jsem náhodou nezaspal. (smích)

To je oddanost koníčku...
Než bych tam přespával, raději jezdím takhle. Aspoň jsem už probuzený. Když jsem tam ubytovaný a zazvoní ve čtyři budík, je to horší než vyjet z Brodu autem po půlnoci.

Šumavu znáte dokonale. Máte tam zvlášť oblíbené místo?
Je jich tam spousta. V části přístupné veřejnosti je to Roklanský potok od Modravy po červené turistické značce. V nepřístupné části je to oblast Rokytky, údolí Malého potoka.

Nabízí Šumava pro fotografa něco víc než Vysočina? Je tam něco, co třeba tady není?
Šumava je daleko tajemnější a dramatičtější. Dnes tam jsou obrovské boje s kůrovcem, kalamity. O to je to zajímavější. Když po Šumavě chodíte dvacet let, vidíte, jak s tím příroda bojuje, jak odumírají staré lesy a vznikají nové. Rychle se to tam mění. To na Vysočině není.

Do nitra Šumavy se autem nedá. Takže se měníte v turistu a chodíte pěšky?
Chodím většinou pěšky. Ale musím přiznat, že jsem si před půl rokem pořídil elektrokolo. Byl jsem na něm dvakrát. Je totiž problém, že ráno musíte někam deset patnáct kilometrů od parkoviště dojít a teprve tam při další túře dělat fotky. Mě kolo pomůže v tom, že jsem od auta v příslušné lokalitě za půl hodiny a ne za hodinu a půl. To je výhoda. Ale stala se mi teď s elektrokolem i taková příhoda...

Vladimír Kunc

  • narodil se v Havlíčkově Brodě, dětství prožil v nedalekém Petrkově, dnes opět žije v Brodě
  • vystudoval geodezii na ČVUT v Praze
  • profesionálním fotografem a kameramanem je od roku 1988, zprvu pod kulturním domem Ostrov, po revoluci si zřídil svůj ateliér
  • za kariéru vydal 22 obrazových publikací, většinou fotí přírodu a turistická lákadla Vysočiny, v poslední době se specializuje na Šumavu

To si rád poslechnu.
Vyjel jsem na Poledník, to je z Modravy, kde jsem nechal auto, asi dvanáct kilometrů. Jenže tam jsem elektrokolo píchl a zpátky jsem ho musel tlačit. Samozřejmě jsem to od všech cyklistů schytal, protože tam na motokole nikdo nejezdí.

To jste i zdatný turista, že?
I když to na mně nevypadá, při každém focení nějakých dvacet až třicet kilometrů nachodím. A ono se to nezdá, ale když máte obrovskou brašnu, dva foťáky, tři objektivy a stativ, to se pronese a nohy bolí.

V knize o Šumavě máte i pár zimních fotografií. Jak se do hor dostáváte, když je sníh?
Jezdím na běžkách. Ale to jde, jen když je stopa. Jinak také pěšky. A není to legrace. Předloni napadlo půl metru sněhu. Než jsem se dostal půl kilometru z Rybárny na Vyhlídku, měl jsem toho dost. Kamarád mi radí, ať si pořídím sněžnice. To je další výmysl, který jsem neznal, a budu si o něj muset napsat.

Připravujete se na focení nějak dopředu, nebo prostě jen jedete na výlet a takříkajíc na náhodu?
Mívám představu, co jedu fotit a jakou to má navodit atmosféru, jaké mají být barvy. Ale už mnohokrát se mi stalo, že jsem v noci vyjel z Brodu, ráno přijel na Horskou Kvildu a bylo nijaké počasí, žádná atmosféra. Dal jsem si tam kafe a odjel jsem zpátky. Vždy si dopředu zjistím počasí a připravím si letecké snímky pro lepší orientaci. Orientovat se na slatích totiž není jednoduché. Však jsem se tam při focení této knihy málem ztratil.

Tak o tom povězte trochu víc...
Chtěl jsem fotit slatě na Javorném vrchu. Byl jsem si jistý, že je najdu, vždyť jsem tam před pěti lety byl. Jenže, jak se Šumava mění, lesy rostou a usychají, nenašel jsem to. Několikrát jsem se vracel, bloumal tam a zpět. No, objevil jsem je až po hodně dlouhé době.

Pojďme zpět do Brodu. Letos jste zabodoval u zdejších lidí s knihou Zmizelý Havlíčkův Brod...
Tam nejsou jen moje fotky, spousta jich tam je od jiných fotografů. Ale je pravda, kniha měla fenomenální úspěch. Vydali jsme ji v létě, byla okamžitě vyprodaná, tak jsme na podzim dělali dotisk. A před Vánoci už je taky pryč. Na jaře chceme vydat druhý díl, protože se objevují další a další nezveřejněné snímky.

Zdáte se mi z toho až překvapený, jaký měla úspěch.
Překvapený jsem. Čekal jsem, že lidi zajímají snímky z doby před sto lety a tyhlety „obyčejné“ fotky budov a stavení, které dnes už nestojí, je tak přitahovat nebudou.

Asi proto, že podobu města z období před čtyřiceti let mnozí pamatují a chtějí si osvěžit paměť?
Přesně tak. Vybavují si místa, mají na ně vzpomínky. Kniha měla takový úspěch, že mě lidé potkávají na ulici a klepou po ramenou. Což mě strašně moc těší. Ale mé ostatní knihy, kterých si třeba já osobně cením víc, jsou pak trochu v pozadí.

Měl jste ve městě nějaké místo, které zmizelo a chybí vám?
Celé Smetanovo náměstí a Louže. Kočičí hlavy na starém koňském trhu, malé krámečky, bylo by nádherné, kdyby to zůstalo.

Nejste prvním, komu se po předchůdci Smetanova náměstí a sídliště V Rámech stýská...
Ale tak stýská... Objektivně si řekněme, že to vše zachovat bylo nemožné. Víme, jak se doba před čtyřiceti lety k nemovitostem chovala. A ty staré domy byly tak zbídačené, že nebylo reálné je opravovat. To opravdu bylo na zbourání.

Kdy jste vy začínal s focením?
Fotím odmalička. Ale intenzivně se tím zabývám od roku 1974, kdy jsem vstoupil do brodského fotoklubu. Od takového roku 1980 jsem tomu vyloženě propadl.

Vzpomenete si na svou první fotku?
Fotil jsem v Petrkově vlak s parní lokomotivou. Hrozně čoudila, já běžel pro foťák a vyfotil jsem si to. Čekal jsem, až přijdou fotky. A na té fotce pak nic nebylo. Mašina byla daleko, nebyla na malém obrázku vidět. Dodnes vím, jak jsem byl nešťastný. Tahle první fotka mě od focení spíš odrazovala. Zato ta druhá, na kterou vzpomínám, byla impulsem, abych se mu věnoval víc.

Jaká byla?
Chodil jsem v Domě pionýrů do fotokroužku. Nebavilo mě to tam, tak jsem s tím brzy přestal. A proto za mnou do Petrkova přijel vedoucí a přinesl jednu moji fotku. Fotil jsem tenkrát svou maličkou sestru. Mně se ta fotka v tu dobu zdála obrovská a překrásná. I jemu se ty fotky líbily. Vím, že tam mě focení chytlo. Říkal jsem si: Ježíš, to je nádhera, takhle jsem vyfotil sestru v kočárku. Od té doby jsem fotil pořád.

Fotografii jste i studoval...
Uvažoval jsem o FAMU. Ale měl jsem kamaráda z Přerova. Ten se na ní intenzivně každý rok hlásil, já mu i pomáhal. A vždycky ho odmítli. Tak jsem si říkal, že to nemá cenu. Existoval ale dvouletý Institut výtvarné fotografie. Mělo to končit diplomem. To jsem absolvoval, ale diplom jsem nedostal, protože jsme ho demonstrativně odmítli.

Proč?
Vstoupili jsme do celostátní fotoskupiny Oči. Měli jsme tam programové prohlášení, že budeme zobrazovat jen pravdu. Nelíbilo se nám, jak je tehdejší režim zobrazovaný. Odhlasovali jsme si, že instituty jsou komunistické přežitky a diplom jsme odmítli převzít. Přitom tam tenkrát byli ti nejšpičkovější profesoři. To nám bylo třiadvacet a dělali jsme takové blbosti.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na otevření krajského úřadu v Jihlavě čekalo 20. října s žádostí o dotaci na...
Internetu nevěřili, na kotlíkové dotace stálo v Jihlavě frontu 300 lidí

Ačkoli mohli poslat žádost třeba e-mailem, čekalo ráno na otevření krajského úřadu v Jihlavě asi 300 lidí. Přišli se ucházet o „kotlíkové dotace“, někteří před...  celý článek

Výzkum rajčat v laboratoři
Chemie, biologie, laboratoř. Škola zavádí nový obor Analýza potravin

Kdo z žáků miluje práci v laboratoři, zkoumání pod mikroskopem a má zálibu v biologii a chemických vzorečcích, ten bude mít možnost v Jihlavě studovat nový...  celý článek

Na zlaté slunce na fasádě Staré radnice se obyvatelé Brodu dívají se smíšenými...
Na radnici září „zlaté slunce Inků“. Brod nová malba rozděluje i baví

Říší, nad níž slunce nezapadá, bývalo svého času Španělsko, které ovládlo i říši Inků. Městem, nad nímž se slunce už ani na chvilku neschová, je nově Havlíčkův...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.