Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Fotograf by měl být psycholog a mít hodně pokory, říká mistr Štreit

  8:05aktualizováno  8:05
Jindřich Štreit, jeden z nejlepších českých fotografů, představuje svoje snímky na dvou místech v Jihlavě. V rozhovoru, které před zahájením výstav poskytl MF DNES, vypráví mimo jiné o svém boji s digitální technikou a dává návod, jak si získat co nejvíce důvěry u fotografovaných osob.

Fotograf Jindřich Štreit zahájil v Jihlavě hned dvě výstavy. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jindřich Štreit je pravděpodobně nejaktivnějším a nejvlivnějším tuzemským fotografem, u kterého navíc kvalita ani intenzita práce s věkem neklesá.

Snad je to proto, že fotografii učí, ale není na ní existenčně závislý: nemohla se mu tedy nikdy zprotivit. „Témata si spíše nachází mne. Je to taková vzájemná vazba. Mám štěstí, že dělám jenom to, co mě baví, nemusím dělat žádné kompromisy. To je ta nejlepší deviza mé fotografické práce,“ říká Štreit v rozhovoru před zahájením hned dvou jihlavských výstav, na kterých ukazuje své fotografie.

Jindřich Štreit

* Narodil se v roce 1946 ve Vsetíně. Po absolvování oboru výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci začal svou pracovní kariéru jako učitel na základní škole v Rýmařově. Od roku 1972 se systematicky věnoval fotografování vesnického života.

* Po účasti na nepovolené výstavě v roce 1982 měl zakázáno fotografovat a učit. Pak pracoval jako dispečer Státního statku, o to více však fotil. Po roce 1989 pracoval na okresním úřadu, pak v muzeu v Bruntále, kde vedl také galerii, od roku 1994 je samostatným fotografem, vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, učil také na pražské AMU.

* V roce 2000 se stal docentem fotografie, od roku 2009 je profesorem.

* Od roku 1991 fotografoval kromě evropských zemí také v ruském Burjatsku, Ingušsku či Čečensku, vytvořil fotografické cykly Ženská vesnice, Ocelový svět, Tichá nemoc či Cesta ke svobodě a desítky dalších. Připravil 1 100 autorských výstav, vydal třicet knih. Jeho práce jsou v nejvýznamnějších sbírkách.

Silnice nejen na Vysočině jsou letos plné uzavírek a objížděk, vy jste ale fotograf-cestovatel. Jak se vám cestovalo do Jihlavy?

Vždycky, když jedu do Jihlavy, tak se mi cestuje dobře, protože se mám na co těšit. Takže se netrápím jinými myšlenkami. Když jsem jel teď, řekl jsem si, že nepojedu po dálnici. Vzal jsem to přes Svitavy, Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou s tím, že jsem se zastavil cestou v galerii v Novém Městě na Moravě, kde jsem viděl krásnou výstavu fotografií Viléma Reichmanna, plastik Pavla Tasovského a díla dalších autorů. Pak jsem se zastavil v ateliéru Jana Svobody v Radňovicích, což bylo také výborné. Když jsem byl ve Svitavách, tak jsem byl pozdravit paní ředitelku muzea a galerie Blanku Čuhelovou s tím, že tam připravuje dvě výstavy - jednu polských sochařů a druhou o letadlech, takže jsem měl úžasné zážitky po celou cestu.

Co vás pojí s Jihlavou?

Přátelství. Mám tady řadu přátel, které vždy rád vidím.

Také jste ale na Jihlavsku fotografoval, součástí vystavované kolekce Brána naděje je i snímek z Kostelního Vydří.

Ano, v Jihlavě jsem měl také několik výstav. Několikrát v protidrogovém centru, v kulturním domě psychiatrické léčebny a potom i v rámci jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Sleduji také aktivity jihlavské Střední umělecké školy grafické, protože někteří z jejích studentů se hlásí k nám do školy.

Co jste fotografoval v Kostelním Vydří?

Část projektu Cesta ke svobodě. To bylo moc pěkné, protože je tam terapeutická komunita Podcestný mlýn, zaštítěná brněnskou organizací Podané ruce. Tam jsem trošičku fotografoval. Také jsem měl kdesi v té oblasti Jihlavska výstavu na jedné evangelické faře. Tady je krásná krajina, a tak jsem si to vždy skutečně užil. Jezdil jsem také do Strmilova nedaleko hranic Vysočiny, kde bydlel význačný malíř a sochař Hugo Demartini.

Jste stále aktivním fotografem i ve svém věku. Pro řadu fotografů mladších ročníků přitom jako by už během prvních let po roce 1989 zmizela témata. Vy si je však stále nacházíte, jak to děláte?

Ta témata si spíše nachází mne. Je to taková vzájemná vazba. Mám štěstí, že dělám jenom to, co mě baví, nemusím dělat žádné kompromisy. To je ta nejlepší deviza mé fotografické práce. Protože učím, nejsem na fotografování závislý, a tak dělám to, co je pro mne příjemné, v čem vidím smysl, a to, co chci dělat. Nevidím v tom něco násilného.

Vybral byste jeden z bezpočtu svých fotografických cyklů, který je vám dražší než jiné?

Nejdůležitější má práce je asi téma Vesnice, které se táhne od konce sedmdesátých let. Samozřejmě jsem totéž téma po revoluci hledal i v jiných zemích, takže jsem to mohl porovnávat a prožít i s nuancemi jiných zemí.

Fotografie z Jiříkova z roku 1983.

Fotografie z Jiříkova z roku 1983.

Na čem teď pracujete?

Souběžně na čtyřech projektech. Můj čas je tak rozdělen, abych průběžně fotografoval všechna tato témata. Moc si to užívám.

Fotografujete také na ulici? Máte procházky s fotoaparátem?

To nedělám. Nemám takové procházky. Nebyl bych schopen jít tady po ulici a fotografovat, vůbec mě to neláká, není to můj styl. Musím mít téma, a když ho mám, tak mimo to téma fotografuji jenom velice minimálně. Tolik se na to téma koncentruji, že se nerozptyluji dalším nezávazným fotografováním. Mou snahou je to téma také vždy dokončit, ukončit výstavou, katalogem nebo knihou. Nenechat ho rozdělané.

Fotografovaní lidé vždycky vědí, že je fotografujete?

Z devadesáti procent ano. Nepoužívám ani objektivy s dlouhými ohnisky, abych mohl fotit z dálky. Teď mám jenom jeden objektiv s ohniskem 24 až 70 milimetrů. S tím si musím vystačit. Proto nenosím ani brašnu s objektivy, abych je stále měnil. I když by to vypadalo efektně.

Prospěl fotografii nástup digitálních technologií?

Je to svobodné, fotografovat může každý a každý se může stát slavným umělcem.

Jak jste se vy potýkal s digitální technologií?

Já se s ní potýkám stále, to je věčný boj. Dlouho jsem odolával a teprve poměrně krátce pracuji s digitálem. I když o to intenzivněji. Dlouho - asi pětadvacet let - jsem fotil s Leicou, teď mám Canon. Můj způsob práce s digitálem je podobný, jako když jsem fotografoval klasicky. Pokud si zvyknete dívat se, vidět fotografii, tak to zůstává, to se nemění. Důležité je, zda má fotografie co říci, nezáleží na technologii. Já neřeším, zda jde o digitál, nebo o klasiku. Ani u mých studentů mě to tolik nezajímá. Ať dělají, jak chtějí, hlavně ať donesou skvělé fotky.

Je to možná banální dotaz, ale máte fotografii, kterou považujete za svou životní?

Já každou svou fotografii považuju za svou nejlepší (smích). Ne, to si dělám legraci, je to otázka období, v každém cyklu, který uděláte, vždy je několik fotografií, které jsou stěžejní, důležité. Ale ne všechny mají takovou údernost, vždy je jenom pár těch, které máte raději než ostatní.

Dvě výstavy

Výstava Vesnice je svět bude v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v ulici Komenského k vidění až do 30. srpna. Kromě Jindřicha Štreita se jí účastní čtrnáct dalších umělců.

V chrámu Povýšení svatého Kříže v Křížové ulici je do 18. července (v dalších dnech přístupná po domluvě) samostatná výstava fotografií Jindřicha Štreita s názvem Brána naděje.

Cestujete jako fotograf raději s lehkou fotovýbavou, nebo nelitujete tahat se s brašnou s deseti kily?

Čím méně jste nápadný, tím je to lepší. Já té výbavy moc nepotřebuji, mám jeden fotoaparát v nenápadné tašce, která ani není fotografická. Myslím, že je to lepší, než když se člověk prezentuje jako fotograf.

Bolí vás někdy od fotografování tělo?

Spíš bolí duše, když něco nestihnete, něco vám uteče a pak na to musíte myslet. Po fyzické stránce jsem docela v pohodě. Moc na to nemyslím. Samozřejmě - když několik dnů intenzivně pracuju, tak jsem večer unavený. Ale zase ráno pokračuji dál v práci. Samozřejmě - s pohybem je někdy potíž. Když mám fotit vkleče, je to trošku problém, než se zase postavím (smích).

Z prostředí, ve kterých jste fotil - kam bylo nejtěžší se dostat?

Prakticky u každého projektu strávíte osmdesát procent času a energie tím, že si připravujete k fotografování půdu. Abyste zaujal, přesvědčil, získal důvěru. To chce mnoho času, energie a taky psychologie. Potom - když už toto máte vyřešené - tak je to velice jednoduché, to si člověk užívá, hlídá si ty situace a je to krása. Fotograf by měl být hodně psycholog a mít hodně pokory. Protože on je ten nejposlednější: jakmile se začnete prosazovat, producírovat, jde všechno do háje.

Také jste někdy narazil na zavřené dveře, na situaci, kterou jste nezvládl?

Snažím se absolutně vyvarovat jakýchkoli problémových situací. Když cítím - a to člověk opravdu musí vycítit, že už je to na hraně, tak musím s fotografováním v té chvíli skončit. A třeba to zkusit další den. Znovu zase od začátku si tu situaci budovat.

Představte cykly, které jsou nyní k vidění na jihlavských výstavách v chrámu Povýšení svatého Kříže a v Oblastní galerii Vysočiny v Komenského ulici.

V kostele je výstava Brána naděje, která se dotýká náboženství, sakrálního života od narození po smrt, tam, kde se člověk dotýká duchovní stránky. Je to výběr třiceti fotografií z mnoha cyklů včetně zahraničních, aby to vytvořilo symbolicky cestu životem od zrození k smrti. Výstava byla připravena k miléniu, oslovil mě olomoucký arcibiskup Jan Graubner, vyšla k tomu i kniha. Soubor fotografií byl několikrát vystaven, bylo to celkem asi sedmdesát fotografií. Pak mě oslovil před třemi lety jiný pan farář, že viděl tu výstavu a že by rád udělal její selekci pro jinou výstavu v Madridu, kde bylo setkání mládeže s papežem. Vybral třicet fotografií a ty jsou zde vystaveny. Druhá výstava Vesnice je svět je společná - já tam mám osm fotografií s vesnickou tematikou. Výstava je pojmenována podle mé první knihy, která se jmenovala Vesnice je svět. A to zase vzniklo podle názvu knihy, kterou kdysi vytvořil britský fotograf Don McCullin.



Nejčtenější

Úředníci nejspíš neoprávněně rozdávali pokuty. Používali nezákonný důkaz

Jedna z křižovatek, kde případný průjezd na červenou hlídá kamerový systém, je...

Kamery na křižovatkách fungují v Jihlavě jako bič na řidiče, kteří ignorují na semaforech červenou, už dvanáct let....

Oprava D1 mezi Jihlavou a Velkým Beranovem je po dvou letech hotová

Oprava dálnice D1 u Velkého Meziříčí. (březen 2014)

Na Vysočině se po dálnici D1 mezi Jihlavou a Velkým Beranovem začne od pondělí opět jezdit bez omezení. Oprava...



Jihlava, Budějovice a Ústí ve druhé lize dál jen vítězí. Brno vrávorá

Pavel Pilík z Táborska (vpravo) a jihlavský Ondřej Machuča bojují o míč.

Fotbalisté Jihlavy dál mašírují druhou ligou bez ztráty bodu, tým z Vysočiny si ve čtvrtém kole poradil s Táborskem...

Kdybych neuměl anglicky, byl bych za blba, říká hokejový talent Kaut

Martin Kaut se podepisuje během autogramiády k osmdesátinám žďárského hokeje.

Neustále se s ním chtěl někdo fotit, podepsal mraky kartiček a fotek. Všechno však zvládal v pohodě a s úsměvem. Talent...

U výrobce leteckých součástek hořelo, sanity odvezly devět zraněných

U požáru v jihlavské společnosti Jihlavan zasahovalo osmnáct jednotek hasičů,...

V areálu společnosti Jihlavan v Jihlavě ve čtvrtek v poledne hořelo. Na místě zasahovalo dvanáct jednotek hasičů,...

Další z rubriky

Z hvězdárny v akci Z zbyla věž čaroděje Merlina, jíž se Třebíčané vyhýbají

Úpatí třebíčského kopce Strážná hora je oblíbeným místem vycházek. Už tři...

Úpatí kopce Strážná hora v Třebíči dominuje už tři desetiletí torzo nedostavěné cihlové věže. Někteří lidé jí říkají...

Klokana, který utekl, už zoo oplakala. Našel se zdravý na chodbě domu

Klokan uru je málo známý druh klokana.

Ze zoologické zahrady v Jihlavě uteklo na konci minulého týdne mládě klokana uru. Ošetřovatelé už ho oplakali, protože...

Průtoky v řekách klesly na desetinu normálu. Všichni vyhlíží déšť

Sucho se podepsalo i na hladině řeky Jihlavy v Třebíči. Z vody místy vystupují...

Dříve zde voda tekla proudem. Dnes však z plechového koryta, které přivádí na povrch pramen Moravské Dyje, voda spíš...

Najdete na iDNES.cz