Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nevděční nebyli, spíš zmatení, vzpomínají na uprchlíky manželé Fiedlerovi

  11:14aktualizováno  11:14
Více než dva měsíce žili pod drobnohledem médií a různých organizací. Manželé Dana a Radim Fiedlerovi z jihlavského Centra multikulturního vzdělávání se starali o integraci několika desítek iráckých křesťanů, které Nadační fond Generace 21 přivezl na začátku roku do České republiky.

Manžele Dana a Radim Fiedlerovi se starají o integraci cizinců v České republice. Kromě iráckých křesťanů pomáhali s asimilací například i rodinám z Kazachstánu. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Jak se s odstupem dvou měsíců dívají na dobu, kdy obětovali většinu svého času lidem, z nichž velká část pak řekla Česku sbohem a vydala se hledat štěstí do Německa?

„Byla to hektická doba. Několik měsíců jsme pracovali od šesti hodin ráno do dvanácti v noci, neměli jsme čas kouknout se do novin nebo si pustit televizi. Dokonce jsme nebyli schopní si ani dojít koupit ledničku, která nám v té době doma odešla,“ vzpomíná Radim Fiedler.

„Teď už je to s časem lepší. I když v práci stále dodělávám resty, které mi během těch tří měsíců vznikly,“ doplňuje jeho manželka Dana.

Fotogalerie

Proč to bylo tak hektické období? Kvůli tomu, že šlo o početnou skupinu lidí se specifickými požadavky, nebo proto, že byl projekt pod větším drobnohledem veřejnosti než jiná vaše práce?
Dana Fiedlerová: Hlavně přišel hrozně narychlo. Vláda o přijetí Iráčanů rozhodla v prosinci a už přes Vánoce jsme museli vybrat objekt, kde je ubytujeme. Čas na přípravu byl velmi krátký. Ale samozřejmě byla na irácké křesťany upřena větší pozornost, nejen médií, ale i úřadů. A skupina byla specifická i tím, že tam bylo víc požadavků, než jsme čekali.

Jakých požadavků?
Radim Fiedler: Byly to určité nároky, které jsou zřejmě dány prostředím, z něhož vycházejí. Například jsme nepočítali s tím, že by nepili vodu z kohoutku, kterou pijeme my, proto jsme museli neustále kupovat balenou. Je to sice drobnost, ale takových drobností bylo víc. Nadmíru například využívali lékařských služeb. Třeba i s rýmou jsme jeli do nemocnice.
Dana Fiedlerová: Nechtěli jsme nic podcenit, protože jsme nevěděli, co s jejich imunitou udělá naše obyčejná viróza.

Kdy jste začali pozorovat, že ve skupině Iráčanů začíná panovat nálada, že pobyt v Česku nemusí být tím, co chtějí?
Radim Fiedler: Byli jsme připraveni na to, že by něco podobného mohlo nastat. V rámci integrace cizinců je prokázáno, že zhruba kolem dvou měsíců pobytu začnou řešit otázky, zda měli vůbec odejít. Zlom přišel ve chvíli, kdy se měli nastěhovat do městských bytů a nastal rozhodující okamžik, jestli do toho půjdou, či ne. Týden předtím jsme začali vnímat, že váhají, zda se nastěhují a zůstanou. Na jednu stranu deklarovali, že chtějí zůstat v Česku, ale zároveň chtějí být svobodní a nebýt pod žádným projektem.
Dana Fiedlerová: Ale to nedeklarovali všichni. V jejich kultuře se hodně hledí na zájem celku, rodiny, nikoli jedince. Pokud tatínek řekne, že půjdeme jinam, jeho děti, i kdyby chtěly zůstat, stejně půjdou s ním. Takže my víme, že zejména ty mladší rodiny nechtěly odejít, chtěly se nastěhovat do bytů, říkaly, že se jim tady líbí. Ale rodinná rada rozhodla jinak. Myslíme si, že ji vedl i člověk, kterému říkáme Zpěvák a který nám byl přidělen mimo výběr Nadačního Fondu Generace 21. Bylo to z rozhodnutí mezinárodních organizací, které se zabývají integrací cizinců. Nebylo v naší moci to nějak ovlivnit.

Kdo byl zmíněný Zpěvák?
Dana Fiedlerová: Byl to bratr jednoho z lidí, kteří sem přišli v projektu Generace 21. Ten muž byl postižený a podle jakéhosi nařízení musel tento Zpěvák jet s ním, i když z pohledu Generace 21 potřebu opustit domov neměl. A právě tento člověk měl v rodině pravděpodobně jakési rozhodovací slovo a z mého pohledu se podílel na odvelení rodiny pryč z Česka. Myslím si to, protože on se radoval, když jim ministerstvo vnitra vrátilo pasy zpátky. Ostatní vypadali spíš zničeně.

Centrum multikulturního vzdělávání Jihlava

  • Organizace funguje od roku 2007, jejím cílem je pomáhat cizincům s integrací v České republice. Kromě toho nabízí třeba tlumočení do jazyků, jako je například vietnamština či arabština. Pro cizince zajišťuje i výuku češtiny. Dále sestavuje také pracovní materiály pro pedagogy pracující s cizinci pro celé Česko.
  • Počet zaměstnanců je proměnlivý podle právě realizovaných projektů. Pracovní smlouvu má tak 7 až 10 zaměstnanců, dalších 20 až 30 lidí pro centrum pracuje na dohodu.
  • Organizace každoročně osloví průměrně tisíc cizinců, pravidelně se stará zhruba o 50 z nich, přičemž pravidelná péče je věnovaná hlavně dětem.
  • Dana Fiedlerová je ředitelkou centra, její manžel Radim jejím zástupcem.
  • Letos se od ledna do začátku dubna pracovníci centra starali o více než třicetičlennou skupinu iráckých křesťanů, která žila v rekreačním zařízení Okrouhlík u Jihlavy. Z této skupiny zůstaly v Česku pouze dvě rodiny. Jedna – ta nejpočetnější – odmítla český azyl a na vlastní pěst se vydala do Německa.

Vysvětlovali jste jim, co je čeká, když odejdou z programu?
Radim Fiedler: Jistě. To nebyly hodinové, ale desetihodinové rozhovory. Ale oni mají v mentalitě, že radši budou věřit i iráckému nepříteli než českému příteli. Pořád si mysleli, že jim neříkáme pravdu. Chtěli, aby jim to řeklo ministerstvo vnitra, co je čeká, co bude.

Ale oni přece v kontaktu s ministerstvem vnitra byli.
Dana Fiedlerová: Nejprve jsme s nimi hodněkrát hovořili my. Potom přijeli zástupci Generace 21, kteří jim přivezli písemně zpracovaný materiál, kde měli napsáno, co je všechno čeká, pokud se rozhodnou z programu vystoupit. Nakonec přijel úředník z ministerstva vnitra, který jim přes svého i našeho tlumočníka řekl postupy, které jsou. A přesto tomu nevěřili.
Radim Fiedler: Pak jsme s nimi jeli do Prahy pro vydání jejich pasů, při němž se zřekli mezinárodní ochrany, což proběhlo velmi rychle. A najednou měli sedm dní na vystěhování... Viděli jsme jejich emoce, když najednou procitli a zjistili, že spadla klec a že musejí odejít. Sami nemáme do detailu rozklíčované jejich myšlení, ale zdálo se nám, že chtěli pořád vyjednávat, a najednou zjistili, že už nemůžou.

Byla situace mezi vámi a skupinou uprchlíků během jejich pobytu v České republice nějak vyhrocená?
Dana Fiedlerová: Mám pocit, že jsme se vždycky při jednáních shodli. Měli například požadavek, aby si mohli nakupovat sami, aby jim nevybíral potraviny náš pracovník. My jsme jim řekli: Dobře, ale musíte se vejít do rozpočtu. To odsouhlasili a fungovalo to dobře. Sice to dojednání trvalo pět hodin, protože jejich styl komunikace je z našeho pohledu velmi zdlouhavý, ale domluvili jsme se.

Jaký byl váš další plán poté, co jste museli celou skupinu vystěhovat z Okrouhlíku a neměli jste zajištěné městské byty?
Dana Fiedlerová: Nechtěli jsme, aby na Okrouhlíku dál pobývali, říkali jsme si, že určitá změna pro ně bude prospěšná. Proto jsme objednali ubytovnu, která byla zamluvená na čtrnáct dní, kdy měli čas se rozhodnout, co dál. A my měli možnost požádat radu města o přidělení městských bytů, nebo najít byty v komerční sféře. Tohle všechno bylo ve hře, stejně jako odstěhování do jiného města.
Radim Fiedler: V ten moment jsme nevěděli, že si požádali o vrácení pasů. Zřejmě, jak jezdili na nákupy, tak se dostali do města a sepsali žádost.

A kdy jste se o této jejich aktivitě dozvěděli?
Dana Fiedlerová: V den, kdy jsme je vystěhovávali z Okrouhlíku. Převezli jsme je sem, do Centra multikulturního vzdělávání. Teprve v ten moment nám zavolali z ministerstva vnitra, že ještě ten den máme s nimi přijet do Prahy, aby si vyzvedli pasy. Byla to hrozná smršť.

Jak jste tu chvíli prožili, když vám zavolali z ministerstva?
Radim Fiedler: To byl nejtěžší okamžik celého projektu. A nejen pro nás, pro všechny lidi, co se na něm podíleli. Jedna kolegyně se tady rozbrečela, druhá začala volat: To snad není pravda, to není možný... A my si s manželkou říkali, že musíme zůstat klidní. Ale v té chvíli na nás ještě nedopadlo, že je to zlom.
Dana Fiedlerová: Spíš jsme nevěděli, jak to vyřešit. Měli jsme tady 25 lidí s dětmi, někteří z nich byli nemocní, a požadavek z ministerstva byl, aby okamžitě jeli do Prahy. Všude kolem byli novináři, my byli unavení, ti lidé byli unavení... Situace byla velmi stresující, oni to nebrali tak, jako že je všechno fajn. Ale museli jsme se o ně postarat, sehnat jim jídlo, pití, domluvit rychle autobus, abychom s nimi mohli jet do Prahy. I proto si myslím, že náš tým je profesionální, protože zvládl takovou krizovou situaci.

Říkáte, že si o vrácení pasů zažádali bez vašeho vědomí. S tím jim ale někdo musel pomoct, říct jim, co mají udělat.
Radim Fiedler: To asi jo. Oni pořád telefonovali, nejspíš přes viber, a my jsme vůbec nevěděli komu. Teprve později jsem se dozvěděl, že volali do Iráku, že mají právníka ve Švédsku... Takže někdo jim musel pomáhat, ale dodnes jsme se nedozvěděli, kdo to byl. Stále taky nevíme, kdo jim objednal ten autobus, kterým pak odjeli do Německa. Byli pospojováni s různými lidmi.

Nenapadlo vás, že už to všechno bylo domluveno dopředu? Že jim někdo už před příletem do Evropy slíbil, že je dostane do Německa a Česko bude pouze tranzitní zemí?
Dana Fiedlerová: To víte, že nás to napadlo, ale jestli to tak bylo, nebo ne, nedokážu říct. Pokud deklarovali, že chtějí žít v České republice, a dělali řadu kroků k tomu, aby zde zůstali, těžko odhalíme, zda mají v hlavě něco jiného.

Ptám se proto, že to, co se stalo v Jihlavě, se podle velmi podobného scénáře později opakovalo s další skupinou i v Brně. Také tam se skupina lidí rozhodla, že chce žít v Německu.
Dana Fiedlerová: Co máme informace, brněnská skupina, když ji vrátili z Německa zpátky, se svěřila, že byla obětí nějakých fám a nesprávných informací, které jim někdo podával. Někdo jim údajně řekl, že projekt Generace 21 bude zrušen a že oni tady zůstanou naprosto bez prostředků.

Ostatně vy jste se starali i o brněnskou skupinu. Napadlo vás, že to tam bude mít stejný scénář jako v Jihlavě?
Radim Fiedler: Vůbec ne. Ani tlumočníci, které jsme si najímali a kteří byli například rodilí Syřané, to nerozklíčovali.

Zmínili jste, že v jejich kultuře se hodně dá na rodinu, že rozhoduje jakási rodinná rada. Kdo v ní zasedá? Je mužská, ženská či smíšená?
Dana Fiedlerová: To jsme právě úplně nezjistili. Osobně jsem si to otipovala, že pravděpodobně o věcech v rodině rozhodovala matka. Od tlumočnice jsem sice měla informaci, že se tady ženám líbí, šlo však hlavně o mladé ženy. Ale matka celé rodiny mohla mít názor opačný. A pak si mohly ty mladé holky myslet, co chtěly, ale pokud maminka měla jiný názor, rozhodlo se podle ní.

Jakým přívlastkem byste tu skupinu lidí popsali. Nevděční? Vypočítaví? Naivní?
Dana Fiedlerová:
Já bych asi řekla zmatení.
Radim Fiedler: Těch přízvisek je tam hodně, ale nejvíc se dá použít to zmatení. Určitě bych neřekl, že byli nevděční. Jejich vděk se projevoval jinak, než jsme v Česku zvyklí.

Na nevděk se ptám proto, že tady dostali příležitost začít nový život, ale sami se té možnosti zřekli.
Radim Fiedler: Těžko můžeme moralizovat. Měl jsem samozřejmě na jazyku, větu: Víte, že kvůli vám bude celý ten projekt zastaven a nikdo další nebude moct přijít? Ale to jim nevysvětlíte, oni si neuvědomovali, že tím rozhodnutím zasáhnou širší okruh lidí, než jsou oni sami.

A řekl jim to někdo?
Dana Fiedlerová:
Tyto věci jsme s nimi samozřejmě řešili. Všechno jsme jim vysvětlovali, na toto téma jsme s nimi měli několikahodinové rozhovory, mluvili s nimi zástupci Generace 21, pak s nimi mluvili i úředníci na ministerstvu vnitra. Věděli, že můžou způsobit problémy dalším lidem, kteří se sem pak nedostanou. Ale v situaci, kdy člověk řeší vlastní existenci, nehledí na nikoho jiného. A jestli byli vděční, nevděční... To těžko říct, protože vděčnost projevovali, i když jinak. Můžeme se taky bavit o těch dvou rodinách, které v Jihlavě byly, v České republice zůstaly a spokojeně tady žijí. Mají prostě jiná měřítka než ti, kteří odjeli do Německa, nemůžeme je házet do jednoho pytle.

Když jsme zmínili objednání autobusu, ten si museli sami zaplatit. Víte, jak byli movití?
Radim Fiedler:
Nevěděli jsme, kdo kolik má peněz. A navíc jsme s nimi nemohli pracovat stylem: vy vypadáte, že máte finance, tak si zaplaťte letenku, vy vypadáte chudě, vy nemusíte... My jim nechtěli ekonomicky pomáhat, hlavní bylo vyvést je z ohrožení. Od Generace 21 bylo jasně dané, že na všechny musíme brát stejný metr. Samozřejmě, že jsme viděli, že někdo nějaké prostředky má. Věděli jsme taky, že mezi nimi byli i zadlužení lidé.

Projevila se anabáze kolem iráckých křesťanů na grantech a darech pro Centrum multikulturního vzdělávání?
Radim Fiedler:
Kupodivu jsme se více sblížili jak s magistrátem, tak s krajem. Víc se o nás dozvěděli a myslím, že nám fandí. Ten, kdo viděl, co všechno jsme tomu dali, nám spíš projevoval lítost, že to takhle dopadlo. A leckdo nám dal i najevo, že si nás váží.
Dana Fiedlerová: Pokud máte sto lidí, kteří tvrdí, že potřebují zachránit, a je mezi nimi jen jeden jediný, který to opravdu potřebuje, a vy ho zachráníte, tak jste udělali velkou práci. Potom ta práce byla úspěšná. To je můj pohled na veškerou činnost, kterou v životě dělám. Takže pokud bychom zachránili jen jednoho jediného člověka, tak to stálo za to.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Fotbal (ilustrační snímek).
Fotbalista při vesnickém utkání srazil rozhodčího k zemi kvůli penaltě

Kvůli zranění rozhodčího musel na Třebíčsku skončit sobotní vesnický fotbalový zápas I. B třídy mezi domácí Rokytnicí nad Rokytnou a klubem SK Pernštejn...  celý článek

Ruční granát F1
Muž našel v lese na Havlíčkobrodsku granát. Odnesl si ho domů

Hodně neopatrně si počínal třiapadesátiletý muž z Květnova, který našel při vycházce v lese ruční granát a vzal si ho s sebou domů. Teprve ze svého bydliště...  celý článek

Hmyz určený ke konzumaci je podle kuchaře Milana Václavíka speciálně...
Pojídání cvrčků a pavouků brání jen mentální bariéra, říká hmyzí kuchař

Tepelně upravený hmyz má být časem běžnou součástí našeho jídelníčku. Myslí si to celá řada odborníků. Jeden z nich, hmyzí kuchař Milan Václavík, vařil v...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.