Rok 1968 byl pro Václava Miláčka zlomovým. I když v trošku „osobnějším“ smyslu, než zrovna u tohoto letopočtu lze očekávat. V ten rok jako čerstvý, čtyřiadvacetiletý absolvent nastoupil jako dětský lékař do nemocnice v Havlíčkově Brodě.
Dnes, o 47 let později, by si mohl v klidu užívat důchodu. Ale to by nebyl on. I ve svých 71 letech dlouholetý primář dětského oddělení v nemocnici pracuje a stále pomáhá léčit pošramocené zdraví dětí.
Kromě spousty dalších aktivit stále jezdí na kole. A také píše. V současné době dává dohromady knihu o dějinách pediatrie na Havlíčkobrodsku.
Václav Miláček* Letos v květnu mu bude 71 let. Narodil se v Kolíně, odkud se na Vysočinu ještě jako malý s rodiči přistěhoval, dětství prožil ve Světlé nad Sázavou. * Je jedním z nejuznávanějších dětských lékařů v republice, členem celé řady odborných komisí a rad. Přesto celou svou profesní kariéru strávil v havlíčkobrodské nemocnici. Pracuje v ní nepřetržitě už od roku 1968, vypomáhá v ní dva dny v týdnu i nyní v důchodu. * Od roku 1977 byl 22 let primářem dětského oddělení. * Je ženatý, má dvě dcery a několik vnoučat, žije v Havlíčkově Brodě. |
Pane doktore, povězte nejprve, jak se máte?
Mám se dobře. Jsem v důchodu, ale dva dny ještě pracuji v nemocnici a mám celou řadu povinností. Určitě se nenudím.
Klidné užívání si důchodu, jak tak sleduji, není pro vás...
To pro mě opravdu není. Jsem ten typ, co musí neustále něco dělat. Když zrovna nepracuji, snažím se alespoň jezdit na kole. Ale už to není, co bývalo. Dávám si kratší a méně náročné trasy. Už to není 60 kilometrů na nejvyšší vrchol Havlíčkobrodska Melechov, ale třeba jen 20. A i to už mi stačí.
Kromě toho všeho nyní dokončujete knihu o historii pediatrie na Havlíčkobrodsku...
Ono se tomu kniha moc říkat nedá, spíše to bude brožura. Není to tak rozsáhlé dílo.
Dobře. Proč jste se tedy na psaní takové brožury dal?
Inspiroval jsem se dětským oddělením nemocnice v Mladé Boleslavi, které vydalo podobnou publikaci. Řekl jsem si, že by bylo dobré, pokud ještě někteří pamětníci jsou, napsat brožuru také o Havlíčkově Brodě.
Jak dlouho na ní pracujete?
Několik měsíců. Jen čtyři nebo pět mi trvalo, než jsem pamětníky sezval, popovídal si s nimi, vyfotografoval je. Teď to mám pohromadě a je to těsně před tiskem.
Povězte, jak dětské oddělení v Brodě začínalo?
Dětské oddělení v Havlíčkově Brodě vzniklo v roce 1947 a původně bylo umístěno v areálu dnešní psychiatrické nemocnice v pavilonu 6. Na tu dobu to bylo poměrně moderně stavebně uspořádané oddělení a solidně vybavené. Prvním primářem se stal Jaroslav Lhoták, původně asistent první dětské kliniky v Praze. Rozjel to tu velice dobře, brzy oddělení překračovalo rámec okresu.
Ano, rychlý vzestup dětského oddělení není tajemstvím...
Mělo na svou dobu moderní hierarchii. Pomohlo mu, že zde byla zřízena katedra pediatrie pražského doškolovacího lékařského ústavu. Doktor Lhoták tady zkoušel první a druhé atestace z pediatrie. To tehdy jinde v republice nebylo. Jezdili sem přednášet špičkoví odborníci a z toho oddělení čerpalo. Jenže když pak pan primář Lhoták odcházel dělat profesora dětského lékařství do Olomouce, katedra pediatrie tady zanikla.
Velice příznivé období skončilo, nastal trochu útlum. Opakovaly se podobné výkyvy v historii oddělení?
Ano. Některá období byla příznivější, jiná naopak horší, kolísalo to. Bylo to dáno personálním obsazením. Střídalo se to, jak lékaři přicházeli a odcházeli. Mnoho zdejších lékařů se stalo primáři v jiných nemocnicích v republice. A úroveň oddělení ovlivnila i jeho stěhování.
Kolikrát se vlastně dětské oddělení stěhovalo?
Dvakrát. Poprvé v roce 1967, když se stará budova na psychiatrii opravovala. A pak ve druhé polovině devadesátých let.
Dnešní prostory jsou oproti původním v areálu psychiatrické nemocnice asi neporovnatelné, že?
To je opravdu neporovnatelné. Tehdejší doba měla podstatně menší nároky a podstatně menší možnosti než dnes.
A dokázal byste alespoň v krátkosti porovnat, jak se změnila práce personálu oddělení od roku 1947?
V první řadě bylo tenkrát úplně jiné spektrum diagnóz. Tehdy ještě doznívala tuberkulóza, častá byla revmatická horečka. A protože léková výbava byla značně omezená, bylo daleko víc infekcí a bohužel i daleko víc úmrtí dětí. Ale už i tenkrát zde vyčnívala stanice pro nedonošené děti. Svážely se sem děti z Humpolce, Hlinska, Ledče, Čáslavi a Nového Města na Moravě. V brodské nemocnici bylo vlastně centrum novorozenecké péče od počátku dětského oddělení až do teď.
A co práce lékaře a zdravotních sester?
Od té doby se změnily stavební dispozice, přístrojové vybavení, léčebné a diagnostické možnosti. Přibyly CT přístroje, izotopy a spoustu dalších věcí, které dřív nebyly. Opravdu se to velmi špatně porovnává.
Matně vzpomínám, jak jsem si jako dítě v první polovině 80. let na oddělení dvakrát poležel. Na pokoji nás bylo docela dost a mohli jsme jen ležet. Dnes mají děti v nemocnici rodiče, hračky, počítače, tablety, spoustu zábavy... Nezažívají už tu ukrutnou nudu. To považuji za největší změnu pro malé pacienty. Co ale dnes hodnotíte jako největší plus mnohaletého vývoje vy?
Asi to bude stavební uspořádání nové nemocnice. Dřív jednotlivá oddělení sídlila v samostatných pavilonech v parku. Na různá vyšetření jsme museli děti vozit z pavilonu do pavilonu. To nikomu nepřidalo, bylo to nepříjemné pro všechny. Teď je vše v jedné budově, pod jednou střechou v teple.
A je za dobu pediatrie na Havlíčkobrodsku něco, kde by třeba i dnes mohlo cítit dětské oddělení nějaký dluh?
V jedné věci jsme opravdu stále zůstali lidem dlužni. Ve vzájemné komunikaci. Dřív jsme byli zvyklí, že jsme rodičům stručně a suše oznámili, že jejich dítěti je to a to a že s ním budeme dělat to a to. Dnes už je to neudržitelné. Rodiče více bereme do ošetřovatelského týmu, řádně jim vysvětlíme situaci a možnosti, které v léčbě jsou, a poradíme se s nimi. Snažíme se radit i s většími dětmi, které už mají vlastní názor. Vždyť tu máme mládež do 19 let. Učíme se to, ale stále tam máme co dělat.
Jako rodič to jednoznačně vítám. Ale řekněte upřímně, je to lepší i pro lékaře?
To je otázka. (úsměv) Když to někdo bude dělat skutečně poctivě a solidně, může ho to, když to řeknu ošklivě, zdržovat. Ale musíme zohlednit i situaci. Když v noci slouží jeden lékař a přijedou mu dva těžší případy, není na konzultace moc čas.
Zdá se mi, že v lékařství je stále něco nového, stále je co se učit...
Studium medicíny je náročné samo o sobě. A hluboce by se mýlil ten, kdo by si myslel, že po škole to končí. Medicína je celoživotní nutnost vzdělávání a třeba já stále sleduji odbornou literaturu a snažím se držet trendů. Dřív jsme měli pro děti inkubátor a pár základních věcí. Teď je toho spousta. A platí to i pro sestry, i ty mají atestace, doškolování, kurzy, sbírají body, aby mohly dál pracovat. Všichni se musí učit obsluhovat nové přístroje.
Jak jste se s moderní technikou sžil vy? V nemocnici pracujete nepřetržitě od roku 1968 a nástup počítačů jste osobně zažil...
Já jsem s tím neměl problémy. Já jsem vyučený elektrikář, k technice jsem měl blízko. Ale teď už mi to trochu uniká, nicméně pozitivní vztah mi k tomu zůstal.
Tak to mi řekněte, jak se z elektrikáře stane dětský lékař?
Velmi jednoduše. Když jsem dokončoval gymnázium, probíhal ve vyšších ročnících pokus, kdy jsme na jeden den v týdnu chodili do fabriky, já třeba do Rica. Kolem maturity jsme tam dělali jakési učňovské zkoušky. Mně se to moc hodilo, protože jsem nedostal doporučení na vysokou školu, takže jsem rok pracoval. Ale celou dobu jsem chtěl medicínu dělat. Po roce mi dal podnik doporučení a já mohl jít studovat.
Na vysokou školu jste se tedy dostal drobnou oklikou...
Je to tak, byla to trochu oklika. Ale zase mě to potom hnalo, protože jsem věděl, že je tady několik lidí, kteří touží, abych neuspěl.
Proč jste se stal pediatrem, a ne třeba očním specialistou?
Když jsem dělal přijímací pohovor na vysokou školu, komise mi sdělila, že jsem ho udělal, ale že nemůžu být přijat, protože je moc úspěšných uchazečů. Pan profesor z komise mi řekl, že by mě vzali, jedině kdybych to zkusil na zubní nebo dětské. Tak jsem po tom skočil. Někdy ve čtvrtém nebo pátém ročníku jsem s tím profesorem mluvil a on mi vysvětlil, že dělal šéfa dětské kliniky a sháněl takto muže pediatry. Tehdy jich bylo málo. I já měl původně představu, že začnu na dětském a pak přestoupím. Ale pak jsem tu potřebu cítit přestal.
A byl jste po dvě desetiletí primářem. Kam se oddělení posunulo během vašeho primariátu?
Po revoluci probíhaly volby do České pediatrické společnosti. Já byl tehdy, nevím ani jak, zvolen za Východočeský kraj. Byli jsme tam jen dva nebo tři primáři, jinak samí odborníci - profesoři, docenti, opravdoví experti. Dvacet let jsem s nimi mohl strávit a udržovat dobré kontakty. Díky tomu se mi dostávalo možnosti se občas podívat za hranice, získat zkušenosti. Troufám si říct, že jsem oddělení tlačil dopředu, jak to šlo.
Co to přesně znamená?
Například čas od času se objevil nový přístroj. Bylo třeba se o tom včas dozvědět a mít ho. Posun kupředu je ale i ve znalostech nebo ve zpracovávání a aplikování moderních diagnostických a léčebných metod.
Jste spokojen, jak teď oddělení funguje?
Oddělení si prožilo několik kotrmelců, ale funguje teď dobře. Moji následovníci si vedou dobře a doufám, že si tak povedou i dál.
