Jejich hudebním žánrem je dark ambient - temná, spíš pomalá elektronická hudba prokládaná recitovanými texty. A také nepostradatelnou hypnotickou vizuální show.
Málokdo ví, že kapela je z Jihlavy, a ještě méně lidí ví, kdo jsou její členové. Málokdo je totiž viděl a zná jejich jména. Od roku 2003 oba hudebníci vystupují v maskách a svá jména neuvádějí. Příznivci Tábora radosti tuhle image oceňují.
Známé jsou pouze pseudonymy členů dua: Josef H a System Failure. Loni vydali páté album Egregor, které produkoval tuzemský guru elektronické hudby Miroslav Papež alias Moimir Papalescu.
Jak vznikaly vaše masky? A proč vlastně jste se rozhodli v nich vystupovat?
Masky jsme vyrobili sami a použít je jsme se rozhodli kolem roku 2003. Pomohly nám potlačit naše ega a daly nám novou sílu pokračovat v další fázi existence Tábora radosti. Byly důležitou součástí našeho přechodového rituálu. Od té doby jsme se více soustředili na vizuální podobu projektu.
A co název kapely, jak vznikl?
Název je inspirován newspeakem George Orwella z jeho románu 1984. Tábor radosti (Joycamp) bylo označení pro pracovní koncentrační tábor. Orwell byl podle nás jedním z největších vizionářů 20. století.
Jste vytrvalci, na scéně jste 21 let. Chtěli jste to někdy zabalit?
Ne. Nikdy. V tomto je naše vnitřní disciplína velmi silná.
Znáte se od dětství? A co nezapomenutelného jste společně prožili, co vás sblížilo či upevnilo přátelství?
Známe se asi od pěti šesti let. V dětství jsme stavěli společně naše první kosmické lodě a ponorkami prozkoumávali hlubiny moří. V dospělosti se prostě jenom bavíme jinou hrou. Hudba je silné pouto.
V této místnosti, podobné strašidelné svatyni vyzdobené maskami bohů nebo třeba i kosmickému korábu, vznikají všechny skladby Tábora radosti.
Jak vznikla spolupráce s Miroslavem Papežem alias Moimirem Papalescu na nové desce?
Jednoduše jsme ho oslovili, a jelikož se známe delší dobu a naše tvorba ho vždy bavila, rád se ujal role producenta. Myslíme si, že v našich zemích není na elektronickou hudbu povolanějšího člověka. Pracovat s ním pro nás byla velká zkušenost.
Kdy jste se dostali do okruhu zájmu významného rakouského alternativního hudebního vydavatelství Klanggalerie? Zůstanete u této značky dál?
Majitel tohoto labelu nás v roce 2013 viděl na jednom našem vystoupení a společně jsme se dohodli na dlouhodobější spolupráci. V roce 2015 u nich vyšla reedice našeho prvního alba Tábor radosti (Joycamp), loni nové album Egregor a na tento rok je plánováno znovuvydání desky Hávamál. Zatím je spolupráce s Klanggalerie perfektní. Budoucnost ukáže čas.
Začali jste už v podstatě na sklonku vašeho dětství poslouchat hudbu od světových kultovních kapel jako Test Dept, Coil, Einstürzende Neubauten, Front 242, což je hudba s velkými nároky na posluchače - zvlášť když je mu dvanáct let, jako bylo tehdy jednomu z vás. Jak byste popsali okolnosti, které vás už tehdy k téhle hudbě přivedly?
To bylo v létě roku 1988. Poslouchali jsme skladby od Test Dept Corridor Of Cells a od Laibach Brat moj. Našim dětským duším ta hudba otevřela nové obzory a ukázala v plné nahotě absurdnost tehdejší doby. Někde tam se zrodil záměr Tábora radosti. Bylo to jako kouzlo a pro nás nebylo cesty zpět. Je možné, že někdy v těch chvílích skončilo naše dětství, ale - jak se říká - díky za ty dary.
Dá se jednoduše popsat, kdo tvoří vaše publikum?
Jsou to lidé milující tajemství, magickou podstatu života a aktivní tvář nekonečna. Na tomto místě bychom i použili citát textu z naší skladby Fohat: „My, lidé, znovu zaujmeme své místo na nebesích.“
Kde jste odehráli první koncert? Jak vypadal? A co podstatného se od té doby ve vašem koncertování změnilo?
První koncert jsme odehráli 26. dubna 1997 v Telči na internacionálním festivalu zvuku Ocht - Lazz, byl koncipován jako hudba k románu 1984. Záznam se bohužel nedochoval, ale na reedici prvního alba jsme v bonusech umístili alespoň rekonstruované fragmenty tohoto našeho vystoupení. V dnešní době jsou koncerty Tábora radosti mnohem více zaměřené na obrazovou část. Je to spíše audiovizuální představení.
Jaká je vaše filozofie? Posunujete se desku od desky, nebo jste stále konzistentní?
Opět odpovíme citáty, tentokrát ze skladby Když nemůžeš snít: „Vykročíme do tmy a naše oči budou zářit radostí.“ Jsme pouhými poutníky hledajícími světlo, děti noci - k tomu ve skladbě Synové světla zní text: „Otevřou se oči vaše a poznáte dobré i zlé.“ Všechny nahrávky Tábora radosti jsou náš Uroboros (starodávný symbol, který zobrazuje hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas - pozn. red.). Mění se jenom způsob vyprávění. „Létají ptáci barvy plamene, vlaštovky barvy ohně, již přichází úsvit.“ To je ze skladby Lamat. Nejvíce bychom naši cestu asi přirovnali k pozvolnému působení čínské Knihy proměn.
Jak se vám daří, že si v duu nelezete někdy na nervy, když vaše hudba vzniká tak, že jste zavření ve zkušebně a na množství elektronických nástrojů, kláves a krabiček zkoušíte, variujete, laborujete se zvuky?
Samozřejmě že i u nás občas propukne ponorková nemoc. Naštěstí se známe dostatečně dlouho a víme, kdy je potřeba jít si z cesty. Proces tvorby alba je pro nás dost zdlouhavá věc, takže přestávky jsou nutné v rámci zachování duševního zdraví.
Vaše hudba je už ze své podstaty náročná na psychiku. Předpokládám, že to tak bude i pro vás jako tvůrce. Jak se vracíte do „normálu“ bezprostředně po odehraném koncertu?
Náročná na psychiku, to je hezké. My často slyšíme, že naše tvorba je temná, ale my ji tak opravdu nevidíme. Pro nás je naopak plná naděje a víry ve světlo v každém z nás. Jsme rádi, že se záměru daří, že egregor (takový je i název poslední desky kapely, výraz znamená působení - pozn. red.) Tábora radosti je stále silnější. Rozhodně si nestěžujeme. Za toto je vždy určitá daň. Tak to prostě je.
Zkoušíte na Heulose poblíž jihlavského Hrádku, který stále zůstává svým způsobem s ohledem na jeho historii za druhé světové války, kdy zde byla elitní nacistická škola, poněkud zlověstným a tajemným místem. Jak vnímáte atmosféru této lokality?
Už jako děti jsme silně vnímali energii tohoto „nesvatého“ místa a vždy nás fascinovala tato část Jihlavy. V roce 2003, kdy jsme vydali album Hávamál, byl pro nás Hrádek a Heulos jedním ze silných inspiračních zdrojů. Jsme vděční, že už přes 13 let můžeme být součástí této lokality. Jak stojí v naší skladbě Blot: „A nad jejich hlavami burácel hrom jako šťastný smích.“
Naposledy jste hráli v Jihlavě před pěti lety, bude opět nějaký koncert na Vysočině?
Vůbec netušíme. Máme rozjednáno pár vystoupení v Německu, Polsku a v Rusku. Potom budou koncerty na Slovensku a něco po republice. Pokud bude čas a hlavně zájem, rádi v Jihlavě zahrajeme.
