Za měsíc však tahle jeho dlouhá životní etapa skončí, dvaašedesátiletý mluvčí Jaderné elektrárny Dukovany se totiž chystá do důchodu. I když asi ne tak docela.
„Jako spolupracovník bych chtěl i nadále vypomáhat při všech aktivitách souvisejících s energetikou,“ přiznává Spilka, že opustit ze dne na den všechno, co ho tolik let obklopovalo, není tak jednoduché.
Petr Spilka
|
Co konkrétně by vás v tomto směru zajímalo?
Víte, mě baví práce s lidmi, takže se těším, že budu moct být nápomocen při výstavbě dalšího bloku a jednáních o úložišti jaderných odpadů. Je potřeba lidem všechno důkladně vysvětlit a zmínit také výhody, které jim to přinese. Ne jenom přivézt z Prahy informaci – dáme vám sem odpad. Úložiště může být jak zdrojem pracovních míst, tak i vysokého benefitu.
Nějakou vyloženě důchodcovskou činnost neplánujete?
Ale ano, mám zarostlou zahradu, kterou nutně potřebuji zkrášlit. Když jsme se přestěhovali do staršího domku, tak jsem se věnoval hlavně jeho renovaci a na zahradu nějak nezbyl čas. Teď to ale napravím.
Vzpomenete si ještě na začátek vašeho působení v Dukovanech?
Samozřejmě, že ano. Jako mladý kluk jsem moc nepřemýšlel, kde po studiu najdu uplatnění. Až později mi došlo, že těch možností ve skutečnosti moc není. Buď můžete skončit v plzeňské Škodovce, kde jsem taky chvilku opravdu byl, v Temelíně nebo v Dukovanech. A já nakonec zakotvil tady, od roku 1984 jsem začal bydlet v Třebíči.
Jelikož pocházíte ze Znojma, tak to zase nebylo tak daleko, ne?
To je pravda. I když já si vždycky myslel, že právě Znojmo se stane jedním z míst, kde budou bydlet jaderní inženýři. Nakonec ale tenhle plán převzal Moravský Krumlov a já skončil v Třebíči.
Líbí se vám tady?
Je to krásné město. Musím se ale přiznat, že bydlení jsem si tady úplně představit neuměl. (usmívá se)
Jak tomu mám rozumět?
Jednou jsem tady byl s tátou v bazilice jako kluk a pak jsem sem jezdil na fyzikální olympiádu. Pamatuju si, že se konala pravidelně v únoru, a jak jsem tak kráčel městem směrem k „zemědělce“, vítr se sněhem mi šlehal do obličeje. Tehdy jsem si říkal, že tady bych teda nikdy žít nechtěl. No vidíte, a teď už jsem tady tolik let. (usmívá se)
Vy jste vlastně stál u spouštění Jaderné elektrárny Dukovany. Jaký to byl pocit?
To víte, každý den jsme chodili do práce a sledovali, co už se pohnulo. A jelikož to bylo za komunistů, tak se všechno patřičně oslavovalo v novinách. Pochopitelně tehdy bez jakékoliv kritiky. Takové věci se nezveřejňovaly.
Neslučovalo se to s vytvářením dobrého obrazu o straně?
(směje se) Ale lidi o rizicích a tom, co se nepovedlo, stejně věděli. Například rok po spuštění došlo k havárii v Černobylu a všechny naše přístroje, které jsou nastaveny na přírodní úrovně radiace, se kvůli tomu musely přenastavit na vyšší úroveň. Všechny hodnoty v pozadí se totiž zvedly.
Nenapadlo vás tehdy, že jste možná vlezl do jámy lvové?
V tehdejším Sovětském svazu jsme byli se školou a viděli ten jejich přístup. Je prostě jiný. Věděli jsme, že Černobyl měl technické nedostatky, a navíc bylo patrné, že základem přístupu tamního personálu bylo ignorování. O Sovětském svazu se mluvilo jako o zemi neomezených možností – a když tohle začnete používat v praxi – že nejste ničím omezení, tak vás potom fyzika a technika jednoduše vytrestá.
Něco, jako že šlo o hněv bohů?
(usmívá se) Poeticky vyjádřeno asi ano. Prostě je třeba mít ke každému zařízení respekt a pamatovat, že stranický úkol není víc než fyzika a příroda. Ta se nedá potlačit. A kdyby ji lidé respektovali víc než stranické úkoly, tak se nic nestalo.
Studium je hlavně o teorii, ale vidět pak všechny ty přístroje a zařízení v akci, to musí být potom v realitě skoro až depresivní. Nebo vzrušující?
Je pravda, že ve škole nikdy nevidíte složitost daného zařízení. Když jsem se najednou ocitl mezi všemi těmi trubkami a ventily, vybavil jsem si, jak doma kape kohoutek, a pomyslel si, že to přece nemůže nikdy fungovat. (usmívá se)
Ale ono to funguje a už pořádně dlouho...
Samozřejmě, protože lidé se naučí všechno správně obsluhovat, vědí, na co si mají dávat pozor. Na co musí být opatrní víc, na co možná o něco málo méně. Jde to.
Vidíte ve schopnosti Jaderné elektrárny Dukovany fungovat i po tolika letech ještě něco jiného než jenom odbornost a přístup lidí?
Je potřeba zmínit také to, že když začala výstavba Dukovan, tak tady měly stát dva bloky stejného typu, jako má dnes odstavená V1 v Jaslovských Bohunicích. Jenže se nakonec zvolila dražší varianta, což bylo velmi prozíravé.
To je podle vás důkaz, že se tehdy nejednalo jen podle úkolů strany?
Ano. Kdyby totiž uvažovali čistě stranicky, zvolili by nejrychlejší a nejlevnější variantu a na tuhle dražší nikdy nepřistoupili. Naštěstí měli spoustu poradců, kteří jim vysvětlili výhody. Proto tady taky máme elektrárnu i 25 let po revoluci. Nemuseli jsme jí půlku odstavit jako Slováci právě v Jaslovských Bohunicích.
Všechny vědomosti a znalosti vám asi potom hodně usnadnily vaši práci mluvčího jaderné elektrárny, souhlasíte?
Ano, bylo mojí velkou výhodou, že elektrárnu velmi dobře znám. Fyziku jsem dělal, takže si nemusím nechat vysvětlovat podstatu věci. Důležité je, jenom ji pak předat tak, aby tomu rozuměla i veřejnost. Protože pokud byste se vyjadřovali jen technicky, tak se stanete nesrozumitelným.
Držel jste se od začátku nějaké zásady?
Mluvčího dělám od roku 1993 a vždycky jsem se snažil vysvětlit vedení, že je důležité nic nezamlčovat. Pravda se dá podat i jinak než jenom jako katastrofa. A taky jsem prosazoval to, že život nejsou jen samé úspěchy. Takže v případě, že se stane něco nepříjemného, je potřeba to rozumně říct a pak to určitě každý pochopí.
