V komunitě se dobrovolně léčí i lidé s takzvanou duální diagnózou, tedy ti, kteří se kromě závislosti na drogách potýkají ještě s dalšími psychickými problémy. Jan Sobotka ji vedl sedmnáct let. Nyní svou funkci předal nástupci a odešel pracovat do Prahy.
Jan Sobotka
|
Popište modelový příklad lidí, kteří se do Sejřku dostávají.
Jsou asi dva typy. První začnou experimentovat s drogami, zkouší třeba už ve třinácti alkohol a marihuanu. Postupně se u nich rozvinou psychotické stavy a dospějí až k nějaké diagnóze. Nemyslím si však, že si člověk „vyhulí“ nebo „vyfetuje“ psychózu. Mám za to, když se bavíme o konkrétních příbězích, že už s těmi lidmi něco bylo, měli potíže a byli depresivní. Pak se i marihuana mohla stát spouštěčem psychózy. Obvykle jsou to ti, kteří zlobili ve škole, potáceli se na okraji společnosti nebo utíkali z domu. Pak se ukázalo, že mají i nějaké duševní problémy.
A druhý typ?
To jsou případy, kdy rodiče měli děti za divné a nemocné, začali s nimi obcházet psychology a psychiatry. Přitom ti dotčení potkali nějaké „dobráky“, kteří jim poradili, že na úzkosti alespoň krátkodobě dobře fungují drogy. Hodně z těch nemocných zjistilo, že jim drogy s něčím pomáhají, než však přišli na to, že jim ještě víc škodí. V léčebnách jsou s pomocí medikamentů utvrzováni, že nic moc nezvládnou. V komunitě v Sejřku si vaří, perou, chodí na výlety a po pár měsících zjistí, že se sice třeba bojí, ale ujdou dvacet kilometrů a pouští se do věcí, na něž by si nikdy netroufli. A můžou docela spokojeně fungovat.
Pamatujete si ještě na časy, kdy jste na statku v Sejřku začínali?
Bylo to takové romantické. Ještě než přijeli první klienti, byl statek částečně zrekonstruován. Bílé stěny, sedací souprava, jeden šedivý kancelářský stůl. Počítač startoval až na několikátý pokus. Největší vymožeností byl bezdrátový telefon, který byl hodně potřeba, protože nebylo jednoduché se v tomto areálu najít, když jsme tady byli ve třech. První klienti byli hodně stateční. Uměli jsme se sžít, případně i pohádat, to byl docela dobrý terapeutický nástroj.
Jakou máte úspěšnost léčby?
Jsme srovnatelní s terapeutickými skupinami ve světě. Celý program, tedy až třináct měsíců, dokončí zhruba čtvrtina klientů. Brzy jsme vysledovali, že nemá smysl se orientovat jen na to, aby lidé dokončili úplně celý program. Někdy stačí půl roku. Pak měříme to, kolika z těch 45 lidí, co sem ročně přijdou, se v následujících třech letech daří dobře. To znamená, že dlouhodobě neužívají nějaké látky, nejsou v péči pro duševně nemocné, chodí podle možností do práce a nedělají společenskou neplechu. Polovině až dvěma třetinám se daří dobře.
Jak vás v Sejřku berou místní lidé? Změnil se nějak jejich postoj?
Když lidé z vedení Kolpingova díla (zřizovatel a provozovatel komunity - pozn. red.) vyjednávali v obcích, kde měli vytipovaných několik statků, chodili na zastupitelstva, ale byli všude odmítáni. Kdo by si nasadil feťáky do obce?! I v Sejřku je nejdřív vyhnali. Nakonec ale zjistili, že to může být i finančně zajímavé, a kývli. Situaci pomáhá, že se daří zaměstnávat v komunitě část místních, například v kovárně. Vztahy se zlepšily, dávali jsme si záležet a zapojovali jsme se do brigád a dalších akcí. Když už jsem si říkal, jak nás tady berou, Sejřek slavil nějaké velké výročí a pod vlivem alkoholu se ukázalo, že to má ještě nějaké limity. Ale kdokoliv byl schopen naslouchat, tak se k nám choval vstřícně.
Jsou pravidla v komunitě tvrdá?
Jsou dvě zásadní, jejichž porušení znamená okamžitý odchod. Je to zákaz užití alkoholu, drog nebo jiných látek či nepředepsaných léků. Počítá se s tím, že během roku v komunitě mohou „zrelapsovat“. Ale když to nezapírají, oznámí to a jdou na detox do nemocnice, mohou se vrátit. Když to zapřou, musí pryč. Druhý případ je násilí. Stačí jen facka či vyhrožování.
Jak to v komunitě chodí s intimními vztahy? Přece jen jsou tam muži i ženy.
Kdykoliv se sejdou vedoucí komunit, je tohle velké téma. V Sejřku jsme to zhruba před rokem nastavili tak, že už nejsou vztahy zakázané, i když na začátku jsme se tomu bránili. I na vztazích je vidět, jak někteří zabředli do závislosti. Když se s tím daří v terapii pracovat, je to progres. Kdyby se tady člověk zamiloval, mluvil o tom a podařilo se mu s tím pracovat, může zůstat. Ale zatím v komunitě platí zákaz sexu.
Terapeutická komunita Sejřek
|
Léčí se tu lidé ze závislosti na drogách a také v kombinaci s další psychickou poruchou. Je tohle velká komplikace, která ztěžuje léčení a stav klientů?
V kombinaci se schizofrenií nebo nějakou psychózou je to komplikace navíc. Když bychom po tom šli odborně, zjistíme, že to jde ruku v ruce. Skálovský model (Jaroslav Skála byl český psychiatr a zakladatel první záchytné stanice - pozn. red.) k tomu přistupoval tak, že jsou jednou závislí, závislými už zůstanou. Můžou jen abstinovat a my jim nějak pomůžeme. Odklon od tohoto modelu je dnes jasný. Spíš se snažíme porozumět, co vede lidi k tomu, že užívají návykové látky, případně co se stalo s jejich psychikou. Jsou potom schopní vést dobrý život, který společnost nestojí moc peněz. Hodně lidí bylo zavíráno do blázinců, ať už měli závislost, nebo psychickou nemoc, ale dneska je jasné, že pobyt v ústavních podmínkách je úplně to nejdražší. Je snaha redukovat léčebny a starat se o klienty v komunitách, dá se říci v běžných podmínkách.
Z toho však mají lidé po vražedných útocích v posledních letech obavy.
Média jsou plná toho, že duševně nemocní jsou zabijáci. K tomu je dobré říci dvě věci. Ve vyspělých zemích tento model funguje už dlouho a lůžková kapacita pro tyto případy je minimální. Mají krizová lůžka, ale jinak se o tyto případy starají v sociálních službách nebo komunitách. Je to mnohem levnější a efektivnější. A když se podíváte na statistiky, procento násilných trestných činů v běžné populaci je daleko vyšší než ze strany duševně nemocných.
Nicméně poslední případy takovému smýšlení určitě nahrávají. Ať už to byl útok na knihovnici na Plzeňsku, ve žďárské střední škole, nebo naposledy v pražském obchodním centru, vždy šlo o duševně nemocné.
To ano. Máme nastavený systém hodně lidi kontrolovat a případně někam zavírat. Pracoval jsem kdysi v bohnické léčebně, kde byla spousta případů, kdy někoho přivezli omylem. Když se budete bránit, prohlásí vás za násilníka, budete nedobrovolně hospitalizován a budete ležet pod injekcemi na uzavřeném oddělení. Tento systém produkuje násilí. To, že je člověk psychicky nemocný, ho nijak nesměřuje k násilí. Ale omezení na svobodě ano. Léčebna může udělat chybu, systém je represivní a lidé se podle toho chovají. Největší redukce společensky nebezpečných jevů nastane, když přijdou sociální a zdravotní pracovníci za nimi. Hodně se jezdí na stáže do italského Terstu, tam nemají snad jediné lůžko, přitom nemají s útoky problémy.
Vnímáte, že se po zmiňovaných útocích k těmto lidem staví společnost jinak?
Že by to mohlo být jinak, jsem si všiml po útoku ve Žďáře, kdy mi jedna kolegyně řekla: „Ty Honzo, já jsem si uvědomila, jestli ti lidi také nemůžou být nebezpeční.“ Uvědomil jsem si, jakou mají média sílu. Nahlodají i člověka, jenž se se závislými a nemocnými potkává denně patnáct let, a přestane věřit vlastnímu úsudku. Co potom mají říkat lidé, kteří duševně nemocné běžně nepotkávají. Jinak jsem žádný postojový posun neviděl a necítím to tak. Ale je to asi tím, v jaké se pohybuji oblasti. Je dobré nevycházet z předsudků a informace si ověřovat.
A daří se vám lidi přesvědčovat?
Když půjdu na malém městě do hospody, tak asi uslyším, že Romové jsou hajzlové, bezdomovci taky, duševně nemocní jsou vrahouni a všichni dohromady nás okrádají o sociální dávky. V tom asi posun nehrozí. Pro tuto cílovou skupinu jsou zprávy asi dělané, oni přesně tohle chtějí slyšet. Podobné je to s naším prezidentem. Jsou lidé, kterým lichotí, že je takový lidový a sprostý, a jsou s ním spokojení.
Podílíte se nějak na připravované reformě systému?
Trochu „přicmrndávám“. Příprava reformy běží už dlouho, odborníci na tom pracují asi deset let. Jeden program ministerstva zdravotnictví se zaměřuje na transformaci ústavů a přesun personálu a lůžek do terénu. Uvažuje se o centrech duševního zdraví (CDZ), jejichž pracovníci budou nabízet poradensko-terapeutické služby. Mělo by se rozjet deset takových pilotních center. Organizace jako Fokus, kde nyní pracuji, nebo Práh dodávají sociální pracovníky, léčebny zdravotníky.
Kdy by to mohlo začít fungovat?
V příštím či přespříštím roce už by mělo působit těch deset pilotních CDZ. Vyzkouší se, jak to funguje a co to přinese. Například centrum na Praze 8, ke kterému mám nejblíž, funguje zhruba rok, za ten rok asi víc než o polovinu klesl počet hospitalizací.
