V nemocničním prostředí máte o titulování jasno, ale jak vám říkají třeba pacienti? Jsou z toho asi někdy ošemetné situace.
To ano. Všichni se diví, proč mám na vizitce všeobecná nebo vrchní sestra, ale zákon je takový, že nezohledňuje mužskou část. Je to takový univerzální pojem. Někdo mi říká „sestři“, někdo „sestro“, někdo se oslovení raději vyhne. Pan primář mě s oblibou tituluje „pan vrchní“. Kdo si přečte vizitku nebo u nás leží dlouho, tak se třeba zeptá, jestli mi může říkat Petře.
Petr Pazour
|
Je to ještě přežitek z doby, kdy byly mezi zdravotními sestrami vyloženě ženy?
Asi ano.
Tušíte, kolik je v novoměstské nemocnici celkem zdravotních bratrů?
Tak do deseti v celé nemocnici.
Proč jste si vůbec vybral tento obor?
Z dětství si pamatuji, jak mě vždycky všechno bolelo, když jsem byl u doktora. Když mi brali krev, museli mě asi čtyři držet, aby mi krev vůbec vzali nebo třeba píchli injekci. Bylo mi to nepříjemné. Při rozhodování o povolání jsem věděl, že chci pracovat s lidmi, a ne stát u stroje nebo něco kreslit v kanceláři. Když jsem chodil po školách při dnech otevřených dveří, šli jsme s mámou i na „zdravku“ a tam se mi líbilo. Starší kamarádka, která tam studovala, mi školu vychválila, ve mně to pak uzrálo tak, že jsem podal přihlášku a nastoupil. Pokračoval jsem pak i na vysoké škole, mám magisterskou specializaci pro interní obory, takže se tomu věnuji i v práci, protože neurologie je jedním z interních oborů.
Povězte, co vás na neurologii nejvíc baví?
Obecně na práci ve zdravotnictví mě baví kontakt s lidmi. Jsou situace, kdy lidé reagují nepřiměřeně svému stavu, ale přichází také milé a silné chvíle, kdy vidíte, že naše práce má smysl. Že pacienti nebo jejich rodiny dokážou naši práci a snahu ocenit. A proč právě neurologie? Je to takový lepší interní obor. K pacientovi přistupujeme hodně komplexně, nezajímá nás pouze jeden orgán, ať už příčina onemocnění vychází z centrální nervové soustavy, kardiovaskulárního systému, nebo třeba periferních nervů. Není to jednostranný obor, snažíme se pátrat od hlavy až po patu.
Zmínil jste různorodé reakce, i ty negativní. Jaké převažují?
Většinou vděk. Když se k pacientům nebo rodinným příslušníkům chováte slušně, většinou je reakce pozitivní. Ale když už druhá strana překročí určitou hranici, nebo je dokonce vulgární, není dobře si to nechat líbit. Pořád musíme být profesionálové a situaci vybalancovat, abychom se dopracovali k výsledku.
Bylo v tomto směru během pandemie víc stresových situací?
Nejvíc stresující pro nás bylo, že většina hospitalizovaných ztratila sociální kontakt s rodinou. Pro nás to bylo náročné období, návštěvy byly povolené pouze u umírajících, a to na omezenou dobu. Před covidem mohli lidé chodit na oddělení každý den, u nás jsme celkem benevolentní a návštěvy pouštíme i mimo návštěvní dobu, protože víme, že je to důležité.
Rodina si lépe umí představit, jak je na tom pacient třeba po mrtvici. Když jim to jen zprostředkováváme po telefonu a nemůžou se podílet na ošetřovatelské péči, tak si nedokážou představit, jak všechno probíhá a jak se pacient změnil. Když se takový člověk dostane domů, z rodiny často volají, že tu péči nezvládají. Zatímco pro nás je to rutina, pro rodinu jsou to situace, se kterými se musí poprat.
Byla právě zmiňovaná ztráta sociálního kontaktu tím nejsložitějším během pandemie, s čím jste se potýkali?
Určitě to byla jedna ze složitějších věcí. Složité bylo vyhodnotit negativní, suspektní a pozitivní pacienty. Žili jsme v napětí a stresu, nevěděli jsme, jestli si onemocnění doneseme domů a nakazíme někoho dalšího. Sestry se nebály samy o sebe, ale toho, že nakazí svoje blízké. Pro mě bylo nejnáročnější všechno ukočírovat, aby bylo dost personálu a abychom měli dostatek pomůcek. Někdo má jako svůj sport běh nebo lyžování, já přepisování služeb. (směje se)
Předpokládám, že takové situace nastávaly prakticky dennodenně, nebo ne?
To ano. Ale zvládli jsme to. Na našem oddělení byla covidová jednotka jen tři týdny, ale myslím si, že nás to jako kolektiv posílilo a posunulo dopředu.
Stalo se, že to někdo z vašich podřízených neustál a raději si hledá jiné zaměstnání?
U nás se to nestalo. Holky jsou sice unavenější, protože bylo období, kdy si nemohly vybrat volno a byly prakticky dennodenně v práci, ale léto a vidina dovolené je zase žene vpřed. Určitě se snažím jim vycházet vstříc, když mají děti, aby volno dostaly. Vždycky se dovedeme domluvit.
Věříte, že období ochranných obleků a obličejových štítů máte definitivně za sebou?
Doufáme v to. Mít na obličeji dvanáct hodin roušku nebo respirátor, to komfortní není. Chvíli vás to tlačí na nose, pak za ušima, a jak začalo být teplo, už se v tom i hůře dýchá. Proto kolegyním nezazlívám, když si ochranné pomůcky na vyšetřovně na chvíli sundají. Byli jsme jedno z oddělení s nejmenším počtem nakažených sester, za tu disciplinovanost jsem holky chválil.
Jakou máte na oddělení zkušenost s očkováním?
Na začátku jsme s tím trošku bojovali. Holkám se do toho nechtělo, doktoři se naopak očkovat chtěli. Chvíli jsem váhal, ale naočkovat jsem se nechal, jiná cesta z toho není. Holky se postupně rozmýšlely a nechaly se naočkovat kromě tří všechny, na oddělení nás je pětadvacet.
Pojďme k samotné soutěži Nej sestřička. Co to pro vás osobně obnáší?
Už jsem absolvoval natáčení medailonku, fotografování a také jednodenní soustředění v Praze, kde se sešlo všech dvanáct finalistů. Byl to příjemný den, jsem jediný muž a nejmladší soutěžící. Seznámili jsme se, předávali jsme si zkušenosti, zdravotníci jsou komunikativní lidé.
Byl tam i Leoš Mareš (moderátor finálového večera, který bude 9. září v Obecním domě - pozn. red.) nebo prezidentka České asociace sester Martina Šochmanová, která říká, že si sestry během pandemie sáhly na dno svých fyzických a psychických sil. To je pravda. Nebýt sester, covid nezvládneme, držely to napříč republikou. I když je to taková špatná zkušenost, a prý už se to projevuje v přijímacích řízeních zdravotnických oborů na střední a vysoké školy.
Myslíte, že pandemie přispěla k vyššímu společenskému kreditu zdravotníků?
Ano. Lidé si začali víc vážit práce sester, dosud měli hodně zkreslené představy kvůli seriálům ze zdravotnického prostředí. Běžný den je jiný, místo lodiček máte ochranné pomůcky a nesmíte mít ani nalakované nehty. Teď lidé poznali zblízka, že nejsme Růžová zahrada.
Když už jsme u těch seriálů, tak který je podle vašeho gusta?
Žádný. Ale nejhezčí je film Sestřičky s Jiřinou Jiráskovou a Alenou Mihulovou v hlavních rolích. Ale jinak to nevyhledávám.
Jste mladý muž na seniorní pozici. Jak se vám daří kočírovat starší podřízené?
S některými kolegyněmi mám přátelský vztah, je mezi námi vzájemný respekt. Ale s některými k sobě pořád hledáme cestu. Vždycky se nějak dokážeme dohodnout, známe se a kolegyně vědí, že když přijdou s konstruktivním nápadem, jsem ochotný o tom přemýšlet a třeba na něj i přistoupit. Pracuji tam s nimi po střední škole od začátku, známe se navzájem, víme, co od sebe můžeme čekat. Kolegyně vědí, na co jsem pes a na co si mají dávat pozor. Myslím si, že nám to funguje.
Prozradíte, na co jste pes?
Na pořádek. Aby byli čistí pacienti a všude bylo uklizeno. Není mi cizí vzít hadr a jít uklízet s nimi. Když mám třeba víkendovou službu, tak se kolegyně hrozí, že budou muset uklízet. (směje se)
Kolik vaše pozice obnáší administrativy a kolik přímé péče o pacienta?
Administrativní práce je spousta, určitě víc než polovina: organizace oddělení, zajištění materiálu, obsazení služeb… Na druhou stranu, když si chci najít čas být mezi pacienty a kolegyněmi, tak to jde, i když kvůli tomu občas doháním administrativu po odpolednech. V čase pandemie jsem chodil pomáhat na odběrové místo s antigenními a PCR testy. Nebo když mají kolegyně dovolenou a je problém obsadit nějakou službu, tak si ji vezmu sám. Být s pacientem je základ, z kanceláře nepoznám, jaký pacient je, když se primář zeptá při vizitě.