Rudá armáda v dnešní Komenského ulici, která nesla za protektorátu jméno nacistického pohlavára a rodáka ze Stonařova Arthura Seyss-Inquarta. | foto: Archiv Jiřího Vybíhala

Němci v květnu 1945 věřili v tajnou zbraň. Pak opustili třetinu bytů

  • 16
Druhá světová válka se v roce 1945 chýlila ke konci. Němci tvořili polovinu obyvatel Jihlavy. Mnozí do poslední chvíle věřili v obrat a vítězství Německa. Po porážce mnoho rodin spáchalo sebevraždu, tisíce obyvatel bylo odsunuto. Jaký byl jejich osud, v rozhovoru vypráví historik Jiří Vybíhal.

Jiří Vybíhal, autor knih mapujících jihlavské dění za války, popisuje, čím vším se Jihlava lišila od ostatních měst v končícím protektorátu.

Vraťme se o sedmdesát let zpátky. Jsme v Jihlavě na začátku května, místní Němci už vědí, že je Hitler po smrti. Ještě si dělali nějaké naděje?
Od roku 1944 věděli, že fronta postupuje k nám. Někteří už utíkali na konci dubna. Pochopili, že je to pro ně špatné. Obsazení Rudou armádou předcházely zvěsti, z nichž měli obavy. V historických dokumentech mě ale překvapila svědectví o tom, že věřili v existenci jakési zázračné zbraně. Třeba Němci v Třešti, kteří byli svědky poprav odbojářů, si mezi sebou říkali o možném zvratu ve válce. Věřili, že se stejně jednou vrátí zpět do svých domovů. Šeptanda se nesla ve znamení, že se wehrmacht spojí s americkou armádou a budou společně bojovat proti bolševismu. Mysleli, že válka neskončí. To byla ta Goebbelsova propaganda. Do poslední chvíle tvrdil, že stále mají něco v rukávu. Někteří Němci v Jihlavě a okolí nevěřili, že nakonec skoro do jednoho budou muset pryč.

Kde zůstali Němci z Jihlavska po odsunu

Mnichov, Regensburg, Wurzburg, Augsburg, Schweinfurth, Schwäbisch Gmünd, Bayreuth, Frankfurt nad Mohanem, Magdeburg, Rostock.

Co to mělo být za zázračnou zbraň?
Byl tam nástin jaderného projektu, který tehdy nebyl reálný. Ostatní už spíše přemýšleli o tom, kam se včas schovají a co si vezmou.

Byly tady i lynče na ulicích, když přišli Rusové do Jihlavy?
Většina Němců věřila, že tady budou moci dál být. Když přišel zlom a uviděli sovětská vojska v ulicích, tak nastala vlna sebevražd od devátého asi do patnáctého května. Byly nalezeny celé rodiny otrávené jedem nebo plynem. Třeba v bytech v blízkosti gymnázia.

Po odsunu musela být najednou v Jihlavě spousta nových bytů a domů?
To ano, odhadem tak třicet až čtyřicet procent. Hodně se do nich dostávali lidé z okolí, ale také například z Třebíčska i Žďárska, kteří opustili nuznější poměry a šli za lepším. Bylo to podobné jako osídlování pohraničí, ale ne v tak masovém měřítku. V Jihlavě začali žít jiní lidé s jinými kořeny. Během dvou až tří let byly byty zaplněné. Není těžké si to představit: někdo žil s rodiči, tak šel za štěstím z Třebíčska do poměrně honosného bytu v Jihlavě většinou i zařízeného nábytkem.

Co to po osvobození dělalo s rodinami, které byly česko-německé?
Tím byla Jihlava zajímavá. Rodiny byly hodně provázané. Radnice musela v létě roku 1945 zasáhnout. Byly totiž různé přímluvy, kdy česká větev rodiny chtěla na národním výboru výjimku pro svoji německou větev. Pak se všechny výjimky zrušily, protože by tady zůstalo hodně Němců. To se nově vznikající správě nelíbilo.

Jak se dnes odsunutí Němci a jejich potomci na tu dobu dívají?
Těch odsunutých už nežije tolik. S nostalgií vzpomínají na to pěkné, co tady zažili v dětství. Narodili se tady, často se vracejí. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by chtěli zpátky nějaký majetek. Jsou rádi, že udělali nové kariéry.

Jaké kariéry si po odsunu vybudovali?
Začátky měli pochopitelně těžké. Byli spíš vyděděnci i v té německé společnosti. Říšští Němci sami neměli mnoho, všechno bylo vybombardované. Říkali jim: A ještě se máme starat o desetitisíce vás, kteří jste přišli? Zpočátku nebyly byty. Byli rádi, když spali u někoho na seně. Tvrdě makali jen za jídlo pro toho říšského Němce, aby dali hospodářství dohromady. Postupně se zvedali podle toho, jak byl kdo šikovný. Ti z jihlavského jazykového ostrova drželi při sobě, vzájemně si pomáhali.

Jihlavský historik Jiří Vybíhal.

Vím, že jeden si založil autoservis, který ta rodina stále provozuje.
Většinou se snažili pokračovat v tom, co dělali v Jihlavě. Třeba stavitelé. Nebo rodina, která tady vydávala noviny Mährischer Grenzbote, se uchytila ve stejném oboru i tam. Dodnes provozují fungující tiskárnu.

Co si s sebou brali do odsunu?
Jen to, co mohli. Svršky, doklady, fotky nejbližších. Cennosti taky, ale o to pak většinou přišli v lágrech. Někdo si vzal kus cihly ze svého baráku, někdo si do pytlíku nasypal trochu hlíny na památku. Když sem pak jezdili po válce a viděli zničená Boží muka, tak si vzali kus kamene z toho kříže a vystavili si ho doma na poličce.

Jezdili sem i za prezidenta Husáka, kdy Československo dusil socialismus a západní Německo bylo na vzestupu?
Jezdili, ale většinou se neodvážili zazvonit u dveří svých bývalých domů. Lidé si jen šuškali, co je to za mercedes na návsi. Dnes už zazvoní a zeptají se, jestli se můžou podívat tam, kde bydleli. Existují i poválečné knížky vzpomínek na Jihlavsko. Tam srovnávali, jak měli domy vyšperkované oni a jak ty samé usedlosti vypadaly za normalizace, třeba pod správou zemědělských družstev. Existovaly z podstaty, chátraly bez investic. To na Západě otiskovali před rokem 1989 s dodatkem, že majetek lidé v Československu získali zadarmo a ještě se o něj nestarají. Ale byla i přátelství, kdy si rodiny přes železnou oponu dopisovaly. Vím třeba o dvou ženách, které se znaly ze školy. Jedna psala z Polné česky a z Německa jí odepisovala její spolužačka německy.

Takto vítali v květnu 1945 osvoboditele na náměstí v Telči.

Vy jste v jedné knížce ukázal ceduli z jihlavského náměstí, když mělo za války název po Adolfu Hitlerovi. Jaký byl poválečný osud té cedule?
Jihlava byla zajímavá taky tím, že měla označení ulic jen v němčině. V ostatních částech protektorátu musely být dvojjazyčné, tedy i v češtině. V Jihlavě se nemohlo stát jako jinde, že by se přetíraly německé nápisy před příchodem Sovětů. To by je na místě zastřelili, byla tady stále velká německá posádka. A jestli někdo vyvěsil československé prapory, tak až po složitém vyjednávání Revolučního národního výboru pozdě odpoledne 6. května. Dříve si to nikdo nedovolil. Němečtí vojáci do takových oken stříleli. Mám několik uličních cedulí, chci je otisknout v nové knize, bude už pátá. Píšu opět o historii Jihlavského jazykového ostrova. Stěžejní tam budou paměti dvou lidí. Starosty Německé Vyskytné Augustina Siegla, který vedl místní kroniku a osudy vrchního zemského inspektora Eugena Fiechtnera, který zde působil od začátku protektorátu do roku 1942. Svoje paměti zaslal do bavorského archivu, odkud jsem je získal. Tomu třeba strašně vynadal K. H. Frank, že ve Stonařově měli na začátku obce dvojjazyčné označení obce, přestože patřili do jazykového ostrova.

Co nacistický pohlavár Arthur Seyss-Inquart, který byl díky Hitlerovi tři dny rakouským kancléřem a skončil na popravišti po norimberském procesu. Byli ještě v roce 1945 jeho příbuzní ve Stonařově, odkud pocházel?
To ne, on to stavení ve Stonařově měl jako víkendovou chalupu. Místní vzpomínali, jak s loveckou puškou chodil lovit do místních lesů. V závěru války už tam nejezdil. Byl pak zatčen v Hamburku. Ještě předtím poslal rodinu do rakouských Alp, potomci tam žijí dodneška.

Dům ve Stonařově dodnes stojí?
Ano, je normálně obývaný.