„Moje maminka pocházela z Chudobína, který musel přehradě ustoupit. Ve vesnici, která se rozkládala v tomto údolí i s osadou Hamry, jsem trávil dětství,“ líčí sedmaosmdesátiletý pamětník Milan Peňáz.
Dodnes mu v paměti naskakují všechny ty živé obrazy: Chudobín a jeho osada Hamry, čarokrásná řeka plná pstruhů, splav a také těžko dostupná borovice, kam jako kluk rád lezl a kolem níž za války chodíval po cestě do Víru do školy…
A právě Milan Peňáz byl společně s dalšími patrioty hlavním iniciátorem toho, že se Chudobínská borovice - 350 let starý strom na nepřístupném skalnatém výběžku levého břehu přehrady - nedávno stala Stromem roku 2019.
Betonová hráz v padesátých letech minulého století zkrotila Svratku a turisticky oblíbená lokalita, přezdívaná Českomoravské Švýcarsko, zmizela po napuštění vody pod hladinou. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Zánik Chudobína jsem nesl hodně těžce. Obyvatelé obce se do roku 1955 museli odstěhovat, jejich domy byly zbourány, stromy v zátopové oblasti dřevorubci vykáceli. Vystěhovat se tehdy muselo kolem 150 lidí. K organizované výstavbě nové obce nedošlo. Asi třetina lidí se přestěhovala do Dalečína, další třetina odešla do ostatních obcí v okolí nebo získala konfiskát v pohraničí (31 procent). Ostatní nalezli nový domov v jiných oblastech v Československu či v zahraničí. Moje babička se odstěhovala do Dalečína jako jedna z posledních až na samém konci existence Chudobína, tehdy už bydlela v chalupě sama.
Při nízkém stavu vody, jaký panoval kvůli nebývalému suchu v minulých letech, jsou vidět už jen některé pozůstatky obce a pařezy vykácených stromů. Časem všechno zmizí pod sedimenty. Vybavujete si ještě původní vesnici?
Pořád ji mám v živé paměti, možná i díky fotografiím, které jsem tehdy pořídil sám, a mnoha dalším, které jsem nasbíral od přátel. V horní části přehrady je sedimentace intenzivnější. I přes mocnou vrstvu nánosů se zde ale stále dá poznat, kde stávaly některé objekty. Základy budov situovaných blíže k řece již však pod nánosy zmizely úplně. To platí i o nezapomenutelné chaloupce mé babičky. Vzpomínám, kudy jsme chodili k hornímu splavu, který byl oblíbeným místem letních hostů, kde bylo skvělé koupání, volejbalové hřiště, v zimě lyžařský svah. Vzpomínám na Juříkův hostinec, hájenku, hasičskou zbrojnici či dvě dřevěné lávky přes řeku.
A borovice na skále, Strom roku 2019? Vybavujete si ji z dětství?
Čněla na skále asi dvacet metrů nad cestou vedoucí údolím. Už tehdy byla známá. Jako kluci jsme k ní lezli, i když přístup k ní byl hodně obtížný. Snazší to bylo z hamerské, pozvolněji se svažující strany. Po napuštění přehrady právě v tomto místě vznikla jakási pláž, na přehradě byla povolená rekreace, rozvíjela se výstavba podnikových i soukromých rekreačních objektů, smělo se jezdit na loďkách, provozoval se zde rybolov. Chodili se tam koupat lidé z okolních obcí i turisté a letní hosté z měst. Tento režim se změnil v roce 1986, kdy se Vírská přehrada stala vodárenskou nádrží a na dlouhou dobu byla veřejnosti nepřístupná. Původní říční krajina je však nezapomenutelná, nevím, co bych dal za to, kdyby se vrátila do původního stavu. To však neznamená, že by se mi nelíbila současná krajina jezerní.
Přestože stavba přehrady zasáhla i vaše předky, mluvíte o vodním díle smířlivě...
Kafkův ilustrovaný průvodce po Království českém z roku 1912 označil Chudobínsko za „nejkrásnější krajinářskou perlu na Svratce“. I když jsem pamětník krás původního Chudobína, troufám si tvrdit, že svratecké údolí - a zejména jeho chudobínská část - tou krajinářskou perlou zůstalo i po vybudování přehrady. Současná jezerní krajina severského typu je totiž také překrásná, zvykl jsem si na ni a mám ji rád. A také Chudobínská borovice k tomu významně přispívá.
Podle původního projektu neměla být hráz přehrady tak vysoká a zátopová oblast by tak končila pod obcí, že?
Ano, původní projekt počítal se zachováním obcí Chudobín a Korouhvice. Ke změně projektu a rozhodnutí navýšit hráz došlo až v roce 1946. Tím byl osud obou obcí zpečetěn. A zpečetěn byl i osud rodné chalupy mé maminky obývané tehdy babičkou. Moji rodiče odešli do Brna už kolem roku 1930. Peněžitá náhrada za podíl na chudobínské chalupě stačila babičce sotva na postavení malé montované chatky v Dalečíně.
Vaší vědeckou specializací jsou ryby. Zkoumal jste někdy ty z Víru, o kterých mezi rybáři kolují legendy?
Věnoval jsem se jim a napsal několik publikací, především o rybách řeky Svratky. Pro poznatky o rybách Vírské přehrady jsem vyhodnotil hlavně dlouholeté statistiky Moravského rybářského svazu, ale i jiné podklady. A do knihy o Chudobínu jsem zařadil i přehled 16 dokumentovaných kapitálních úlovků deseti druhů ryb: třeba štiku vážící 27 kg, pstruha obecného (3,7 kg), 54kilového sumce a bezmála 18kilového kapra.
Jak vznikl nápad přihlásit Chudobínskou borovici do ankety Strom roku?
Dlouho jsme se o tom bavili s přáteli, prvotní nápad sice zapadl, ale postupně jsme na tom začali přece jen pracovat. Trvalo to asi dva roky, než jsme návrh podali. V loňském roce byla totiž soutěž vyhrazena pro stromy mající vztah k výročí vzniku republiky. Naše borovice se vyznačuje nesmírnou houževnatostí a vitalitou. Vzdoruje větrům, letním vedrům i suchu, odolává, když je za vysokých vodních stavů celý kořenový systém zaplavený vodou, a stejně tak, poklesne-li výrazně hladina přehrady, třeba natolik, že se vynořilo i stavidlo někdejšího splavu.
Milan Peňáz
|
Na mě působí borovice jako zelený maják na skále, z dálky připomíná i bonsaj, i když má ve skutečnosti obvod kmene 177 centimetrů a výšku kolem 14 metrů...
K tomu vám něco řeknu: na začátku hlasování ankety jsem obdržel milý dopis od jednoho člena brněnského klubu bonsajářů. Byli vzhledem naší borovice doslova nadšení a zaslali na její konto v anketě kolem třiceti hlasů. Ne všem se naše borovice svým tvarem líbí. Její krása je totiž do značné míry tvořena i jejím jedinečným harmonickým zakomponováním do okolní přírody. Ovšem je třeba také připomenout základní filozofii národní i celoevropské ankety: nezaměřuje se na krásu, velikost či stáří stromu, ale spíše na jeho příběh a vztah k lidem. Anketa proto nevyhledává strom nejkrásnější, ale strom s příběhem, spjatý se životem a prací lidí i s okolním prostředím.
Jak byste popsal svůj vztah k Chudobínské borovici?
Jsou možná stromy krásnější, větší, mohutnější a starší, ale málokterý jiný strom dominuje okolní krajině takovou prostou krásou, přesvědčivostí, graciézností jako právě ona. A její příběh je neobyčejně silný. Začíná vlastně již někdy ve druhé půli 17. století, když vítr zavál jedno šťastné semínko do skalní pukliny nad hamerským ohybem Svratky.
S vítězným stromem je také spojena pověst o čertovi hrávajícím za měsíčních nocí na skále na housle. Tušíte, jak vznikla?
Pověst může mít souvislost i se silnými větry vanoucími často svrateckým údolím, vyprávěla mi ji už moje babička.
Od jakého roku si strom vůbec pamatujete?
Borovice, jejíž stáří znalec určil na 350 let, si pamatuji již od dětství a poprvé jsem ji vyfotografoval už v roce 1956. Tehdy ještě nebyla přehrada naplněná, ale přímo pod ní byl hamerský splav. Ve skalách jen pár desítek metrů od borovice je puklinová jeskyně, kde v dobách nebezpečí a válek nalézali lidé úkryt a ochranu. Ještě o kousek blíž k naší borovici býval milíř, odkud se ozývalo halekání a zpěvy uhlířů a kde se po staletí pálilo dřevěné uhlí pro nenasytné štěpánovské železárny a početné svratecké hamry. Z druhé strany, od Víru, k ní zase doléhal tlukot železářského bucharu a později hukot textilních strojů v Hamrech.
Proč první polovinu 20. století označujete za nejšťastnější v životě vesnice?
Za první republiky to byla opravdu špičková turistická oblast, kam jezdívala početná společnost, hlavně z Brna. Borovice tehdy shlížela na vzkvétající a bohatnoucí Chudobín, na vzrůstající počty nadšených turistů a obdivovatelů překrásného údolí. Ještě připomenu, že se zde za protektorátu dokonce konaly velké župní a krajské závody v lyžování, ve sjezdu a slalomu. Jenže tahle idylka netrvala dlouho, přišlo válečné běsnění, které se oblasti nevyhnulo. A pak v padesátých letech pily dřevorubců mýtily les v zátopové oblasti. Z obnaženého skalnatého výběžku pak borovice shlížela na zvedající se hladinu nádrže, která dnes ochraňuje níže ležící území před dříve častými ničivými povodněmi a také kvalitní pitnou vodou zásobuje významnou část Moravy. Borovice byla ale také svědkem mnoha, často bolestných, „zatopených osudů“ - osudů lidí, kteří museli navždy opustit svoje domovy, svá políčka a své blízké.
Chudobínská borovice anketu s převahou vyhrála, ale neobešlo se to bez problémů. Povodí Moravy coby správce přehrady původně požadovalo vyřazení stromu z ankety, protože jste neměli souhlas státního podniku. Co se všechno odehrálo?
Borovice se nachází na státním pozemku spravovaném Povodím Moravy. O souhlas s přihlášením do ankety jsme tento podnik požádali jednak my - navrhovatelé, jednak i Mikroregion Bystřicko. Žádostem vyhověno nebylo. Pravidla soutěže však souhlas nevyžadují, a Nadace Partnerství nás proto vyzvala, abychom v březnu přihlášku podali. Šok ale nastal, když koncem srpna, v pokročilém průběhu hlasování, kdy naše borovice již přesvědčivě vedla, byla nadace Povodím vyzvána, aby okamžitě náš strom z ankety vyloučila. Po složitém vyjednávání a doplnění webových stránek ankety o informaci, že borovice se nachází v 1. pásmu vodohospodářské ochrany a není k ní povolen přístup, Povodí výzvu k vyloučení stáhlo a vyjádřilo se nakonec k anketě i našemu stromu velmi vstřícně. Vážíme si toho.
Výhru, tedy odborné arboristické ošetření stromu, jste se rozhodli věnovat Žižkovu dubu v Náměšti nad Oslavou, který skončil druhý. Proč?
Naše borovice žádný arboristický zásah nepotřebuje. Sedm let jsem ale pracoval na pracovišti Akademie věd ve Studenci, tedy jen pár kilometrů od Žižkova dubu, který jsem znal. A ač jsem v anketě Strom roku jedním z autorů návrhu Chudobínské borovice, obdivoval jsem a fandil trochu i Žižkovu dubu. Je to obdivuhodný strom-šlechtic opečovávaný zahradníky v zámeckém parku, svědek rozkvětu i zániku rodu Žerotínů a Haugviců i letního sídla našich prezidentů.
Když je podle vás náměšťský dub strom-šlechtic, jak byste popsal vaši borovici?
To je spíš takový plebejec. Jejími partnery byli v minulosti totiž spíše uhlíři, hamerníci, tkalci, drobní rolníci, vesnická chasa a pak i nadšení výletníci z měst. Ale byl a stále je to strom široko daleko známý, vyhledávaný výtvarníky, často fotografovaný, lidé jej obdivují a milují. Pro účely ankety měla borovice ale honosný aristokratický podtitul „Královna zatopeného údolí“.
Co byste vítěznému stromu, kromě úspěchu v evropském kole ankety příští rok v únoru, popřál?
Ještě dlouhá léta života a odolnost vůči znečištění, rozmarům počasí, hmyzím škůdcům a klimatické změně. Ať nás i naše potomky nadále těší svojí neopakovatelnou krásou. Toto přání bychom ale měli v současné situaci věnovat všem našim borovicím a vůbec všem českým stromům a lesům.
