Jako ortoped pracujete od roku 1984, nejdřív čtrnáct let v Havlíčkově Brodě, od roku 1998 potom v Mostištích. Co pro vás zatím bylo v medicíně největší výzvou?
Každá operace je výzva. Ortopedie, to jsou většinou plánované operace. Hlavně endoprotetika, především kyčle a kolena. A čím déle to člověk dělá, tím více je reoperací, takže ty jsou opravdu velká výzva. Kyčle a kolena se po čase uvolňují, musí se to předělávat. Lidé se vracejí třeba po dvaceti letech.
Petr Juda (59 let)
|
Kolikrát člověk může jít na takovou reoperaci?
Záleží, jak moc umělý kloub poničí kost. Ostatně se říká, že člověk má jít na operaci kloubu tak, aby se výsledek dal jednou předělat.
Asi se shodneme, že technologický vývoj byl za ty roky obrovský. Jak se to promítlo do vaší práce?
Zase tak moc ne. Operativa je zhruba stejná. Hlavně kyčle a vlastně i kolena se začaly dělat po revoluci. Předtím se jich dělalo jenom pár. A technologie se nijak nezměnila.
S jakým druhem zdravotních potíží k vám v posledních letech chodí pacienti nejčastěji?
Především s bolestmi kloubů.
Čím dál víc lidí však podle statistik trápí hlavně bolesti zad...
Ale záda my až tak často neléčíme. Ta se léčí více na neurologii nebo na specializovaných ortopedických pracovištích. Jejich bolesti určitě přibývají, ale také je potřeba říct, že je větší dostupnost lékařské péče. A lidé k doktorovi prostě chodí víc, než se chodívalo dřív.
Sedavá zaměstnání na to tedy podle vás nemají vliv?
Taky se to do toho může promítnout. Osobně bych však řekl, že příčinou je i to, že lidé hůř snášejí bolest. Kdysi se vyráželo k doktorovi až s velkými potížemi.
Jaký druh prevence byste u problémů s pohybovým aparátem doporučil?
Na to je složité odpovědět. Speciálně třeba u artrózy se neví, proč nebo jak ta primární vzniká. Těžko tedy říct, jestli by se člověk měl více pohybovat, aby neměl artrózu... Může to postihnout každého. Nadváha taky může někomu způsobit potíže, ale někdo ji zase má šílenou, a přesto klouby úplně zdravé. Samozřejmě jsou to rizikové faktory - sedavé zaměstnání a nadváha, ale nedá se tvrdit, že jsou příčinou.
Nakolik jako lékař schvalujete, když člověk tlumí bolest léky?
V první řadě je třeba říct, že se vytvořily k tomu, aby se bolest tlumila. Od toho jsou. Na operaci by člověk měl jít, když přestanou pomáhat.
Jak často by lidé měli sportovat, aby mohli předejít či eliminovat zdravotní problémy?
To nevím, na to nedokážu odpovědět.
Ptám se i proto, že vy se dlouhá léta pohybujete kolem volejbalu. Není ale právě tvrdý povrch, na kterém se hraje, pro klouby škodlivý?
Není, určitě ne. Naopak volejbal je z tohoto pohledu celkem přívětivý sport.
A co například umělá tráva, na níž v zimě trénují fotbalisté?
Já si myslím, že sport je škodlivý pro klouby pouze tehdy, pokud se stávají zranění. Sport je totiž predispozice ke zraněním. Ale když se vám nic nestane, není škodlivý na žádném povrchu. Nemyslím si, že by se dalo říct, že se klouby ničí kvůli němu.
Co byste tedy jako odborník doporučil sportovci, aby zraněním předcházel?
Někdy zranění nezabráníte. Ale je potřeba se vyvarovat všech rizikových faktorů. Jedna věc je třeba ta, aby sportovec měl kvalitní pomůcky, u volejbalu jsou to boty. Ale na druhou stranu: za komunistů byly boty mizerné, taky se volejbal hrával a nic extra se nestávalo. To jsou tedy jen rizikové faktory, ne příčina postižení.
Zpátky k vaší práci. Kolik vy jako primář v Mostištích zvládnete ročně operací?
Já jich zvládnu hrozně moc. (směje se) My jsme tým pěti lidí, takže se o operace dělíme. Za rok jich uděláme zhruba tisíc, z toho já třeba pětinu, možná čtvrtinu. A nejčastěji děláme už zmíněné umělé klouby.
Klesá u vás věková hranice pacientů?
Ano, to určitě. Je to proto, že materiál je dobrý a klouby déle vydrží. Třeba u kyčlí, konkrétně necementovaných, s těmi máme výborné zkušenosti. Vydrží déle než třicet let. Proto si myslím, že se dávají čím dál mladším lidem.
Kam se podle vás medicína bude v příštích letech ubírat?
Myslím, že ve vzdálenější budoucnosti bude velké téma genové inženýrství. Že se jen změní zápis na chromozomech, aby se předcházelo dispozicím k nemocem, ale to je daleká budoucnost. Nicméně to k tomu spěje.
Co si myslíte o příplatku za zdravotní péči? Je z hlediska budoucnosti nevyhnutelný?
Záleží na tradici, zvyklostech. Za léčení by se samozřejmě platit mělo, jenže možnosti lidí nejsou zase tak velké. Každý vám řekne: Ano, mělo by se připlácet, lidé by měli mít možnost připlatit si lepší kloub. Ale my přece dáváme lepší, všude se dávají lepší. Není to tak, že tenhle je chudý, tomu dáme horší kloub. Nejsou žádné dobré a špatné klouby. Připlácet by se asi mělo, ale otázkou je kolik.
Lékaři si dlouhodobě stěžují na neadekvátní příjmy, může právě jejich tlak přispět k tomu, že se za péči bude platit?
To je jiná věc. Doktoři jsou opravdu špatně placení. Pořád je tady zvyklost, že mají dělat zadarmo, obětovat se lidem a že je to poslání. To je tady strašně zakořeněné, proto jsou doktoři špatně placení. A platy by měli mít větší i kvůli tomu, jakou mají zodpovědnost.
Je právě tohle demotivující pro mladé doktory?
Ano, proto taky chodí do zahraničí, proto jdou jako obchodní partneři k firmám, které prodávají zdravotnický materiál, protože tam jsou platy podstatně vyšší. Nejhůř se má dnes doktor v nemocnici. A já to nechci znevažovat, ale zodpovědnost doktora v nemocnici, speciálně v operačních oborech, je podstatně větší než u doktora na ambulanci.
Čeká nás trend soukromých klinik?
Ono by zdravotnictví potřebovalo konkurenci soukromých zařízení. Já dělám v soukromé nemocnici, která není odkázaná na žádné dotace a musí si na sebe vydělat. Proto se na nás vyvíjí tlak, abychom hodně pracovali a aby nemocnice prosperovala. Když se dostane do dluhu, nikdo jí nepomůže a zbankrotuje. Konkurence soukromého sektoru by tedy měla být větší, u nás se však tenhle sektor naopak spíš potlačuje. Když se krajská nemocnice dostane do dluhu, tak ji kraj zadotuje. Udělá opatření, ale vždycky dá i peníze.
Kromě toho, že se věnujete medicíně, působíte dlouhé roky také u volejbalu. Svaz od loňska vede Marek Pakosta, muž s vazbami na Vysočinu, vy vedete úsek mládeže. Jaké to má pro kraj výhody?
Já myslím, že žádné. Měří se všem stejně. Já už tam působím jako vedoucí mládeže pátý rok a nemyslím si, že by z toho Vysočina měla profit. Ani by to nebylo správné. My jsme stanovili jasná pravidla, když mluvím o centrech nebo klubech, které jsou dotované svazem. Nikomu tedy nepřejeme nějak víc.
Co byste řekl k současnému stavu volejbalu v kraji?
Vysočina není moc volejbalový kraj. Chybí tady tradice, je málo klubů a hlavně málo trenérů. Není tady ani jedna nejvyšší soutěž dospělých. U nás ve Velkém Meziříčí jsme letos měli aspoň první ligu, která tady dlouho nebyla. Naopak s mládeží hrajeme už skoro dvacet let extraligu, v tom je to dobré. Jenže klukovský volejbal je prakticky směřován právě jen na Velké Meziříčí a ostatní kluby spíš paběrkují. A to je škoda, protože volejbal se na Vysočinu hodí.
Říkáte, že kraj není moc volejbalový, ale nějaké talenty tady přece jen vyrostly...
To ano. V nejužší nominaci reprezentace, která byla na mistrovství Evropy, máme dva - Marka Zmrhala a Martina Kryštofa. Ti jsou talentovaní. A speciálně my z Velkého Meziříčí máme dvanáct hráčů v nejvyšší soutěži, kteří tady začínali.
Co by pomohlo tomu, aby podobných hráčů bylo ještě víc...
Více trenérů, protože jen ti přilákají děti ke sportu. A jejich nedostatek je způsoben tím, že nejsou vytvořená dobrá pracovní místa. To máte jako u doktorů, když nejsou dobře zaplacení, je jich málo. Pořád se to bralo, že trenéři jsou vlastně dobrovolníci. To jsou pozůstatky komunismu, že se všechno musí dělat dobrovolně. Dneska kdyby trenér dostával peníze, byl by odsuzovaný, že je bere za to, že se stará o děti. Nejsou to tedy dobrá místa a všichni schopní lidé, kteří by mohli trenéry dělat, se jdou raději věnovat něčemu jinému, protože si vydělají podstatně víc. Peníze jsou rozhodující faktor. Kdyby tady trenér bral, já nevím, padesát tisíc korun měsíčně, tak je to pro něj lukrativní a nebudeme mít o ně nouzi.
To je ten problém?
Ano. Třeba my na svazu dáváme trenérům peníze na úrovni učitelského platu. A samozřejmě že už je sháníme, že se nám hlásí. Ale v současné době jsme schopni takhle zaplatit sedmnáct trenérů, což je hrozně málo. Jenže víc peněz nemáme, dáváme do toho 5,5 milionu korun. Na Vysočině tak máme jediného placeného trenéra ve Velkém Meziříčí. Chtělo by to víc peněz do sportu. A ještě jedna věc...
Povídejte...
Tady se dávají peníze na kluky v trenýrkách. Ale ti kluci v trenýrkách nepotřebují peníze. Peníze potřebuje vrcholový sport, peníze potřebují trenéři. Je to sice paradox, ale pokud nebudou vzory, nebudou pořádné výsledky, nebude to pořádné lákadlo. To platí obecně všude - a speciálně v kolektivních sportech. Protože v nich se trenér stará třeba o třicet hráčů, tak musí být sakra zaplacený. To tedy není jen problém volejbalu, ale celého sportu. A proto teď trénují spíš tátové než někdo, kdo by byl dobře placený.
Jenže na druhou stranu je potřeba podporovat děti, když třeba u hokeje je výstroj hodně drahá...
Ale zase, když bude kvalitní trenér, kvalitní práce, rodiče výstroj koupí. Jsou vždycky rádi, když je dítě zabezpečené. To vidíte i ve volejbale. Když je zabezpečené děcko, tak jim rodiče koupí podvlékací trika, mají jich několik, koupí jim boty za tři a půl tisíce. A neváhají dát peníze pro své děti, protože je o ně postaráno. Ale základ je právě ten dobrý trenér.
