Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Osm kostí, čtyřicet vazů. Odborník na zápěstí pomáhá i olympionikům

  11:09aktualizováno  11:09
Už tři roky vede Jaroslav Pilný ortopedické oddělení nemocnice v Novém Městě na Moravě. Vyhlášený specialista na chirurgii ruky sem přešel z pardubické nemocnice a nelituje. I na Vysočině jej vyhledává mnoho pacientů, mezi nimiž je i hodně sportovců. Naposledy třeba rychlobruslařka Martina Sáblíková.

Jaroslav Pilný se stal primářem ortopedického oddělení novoměstské nemocnice před třemi roky. Jeho služby vyhledávají pacienti z celé republiky. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Nedávno museli pacienti jeho šikovné ruce oželet. Primář novoměstské ortopedie Jaroslav Pilný byl součástí české olympijské výpravy v Jižní Koreji.

„Oddělení není o jednom člověku. Kdybych nevěděl, že to bude dobře fungovat i beze mě, nemohl bych na dva týdny odjet pryč. Oddělení je těleso, medicína není one-man show. Můžeme samozřejmě o něčem diskutovat, s něčím nesouhlasit, ale vždycky to musí být jedna skupina s jedním cílem. Ať jsou to doktoři, sestry, nebo další personál,“ říká 49letý primář.

Jaroslav Pilný

  • Je mu 49 let, pochází ze Skutče, vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové, z ortopedie má dvě atestace.
  • Přes dvacet let pracoval v pardubické nemocnici, před třemi roky se stal primářem ortopedie novoměstské nemocnice.
  • Poslední dva roky je lékařem českých rychlobruslařů včetně Martiny Sáblíkové. O „lední“ sporty se staral i na nedávné zimní olympiádě.
  • Je autorem nebo spoluautorem sedmi monografií, na kontě má více než 80 publikací v českých a zahraničních časopisech a sto přednášek na vědeckých fórech.
  • Přednáší klinickou anatomii na LF UK v Hradci Králové a je odborným garantem ortopedie na Univerzitě Pardubice.
  • Spolupracuje na vývoji s novoměstským výrobcem lékařských nástrojů a implantátů Medin. „Pohled operatéra je jiný než pohled vývojáře. Nás i firmu to posouvá dopředu,“ říká.
  • Loni byl prezidentem 14. kongresu České společnosti chirurgie ruky, jehož se zúčastnilo 550 odborníků včetně evropských špiček oboru.

Na zimní olympiádě jste měl na starosti rychlobruslaře a krasobruslaře. Jaká byla vaše role?
Mým úkolem bylo starat se o sporty, které se týkaly ledu, tedy ve středisku v Kangnungu. Kromě hokejistů, kteří měli svého lékaře. Plus jsem měl se svým zaměřením na chirurgii ruky konzultovat tyto záležitosti.

Jaký byl největší problém, jaký jste musel řešit?
Zaplaťpánbůh jich moc nebylo. Řešili jsme běžné věci. Tedy kromě zraněného hokejisty Gulaše, jehož zraněné koleno jsem konzultoval, a zlomeného prstu sjezdaře Berndta, u které jsme řešili tejpování palce, aby vůbec mohl držet hůlku. Pak zajel šestnácté místo v kombinaci. Jinak jsem šil prsty servismanovi biatlonistů, léčili jsme nachlazení a problémy spojené s chladným vzduchem, přetopenými apartmány a suchým vzduchem na pokojích.

Stihl jste si užít olympiádu i jako divák?
Musel jsem být pořád dostupný, kdyby se něco dělo. Ale dostal jsem se například na zápasy českých hokejistů, a dokonce i finále. Měl jsem možnost poznat hlavně areál v Kangnungu, nejvíc jsem se věnoval rychlobruslařům, takže jsem viděl jejich tréninky i samotné závody. To byl obrovský zážitek, úplně jiný než v televizi. U krasobruslařů si zase naživo uvědomíte, jak vysoko skáčou.

Měl jste na starosti také jednu ostře sledovanou pacientku s medailovými ambicemi, o jejíchž problémech se zády se během sezony hodně mluvilo.
U Martiny Sáblíkové je těch faktorů trošku víc. Musíme si uvědomit, že rychlobruslení je dost jednostranná zátěž. A navíc se na ní podepisuje to, že nemá ideální podmínky na přípravu. Nejbližší dráha je 550 kilometrů daleko. Týden někde trénuje na ledu, sedne do auta a jede minimálně osm hodin domů. To je obrovská zátěž. Když odlétala na olympiádu, tak jsem se dozvěděl, že dolaďovala formu tím, že jezdila na kole na sněhu. Z toho jsem byl nešťastný, mohlo se stát cokoli. Holanďané a další pořád trénují v nejlepších halách. Martina je úžasná jak lidsky, tak po morální stránce. Určitě bychom byli šťastní, kdyby sportovala dál a dostala se ještě na další olympiádu.

Je to po zdravotní stránce možné? Jak to vidíte výhledově?
Nechci se k tomu vyjadřovat. V medicíně se nemá nic předpovídat. Ale svým přístupem a chováním má na to, aby udělala medaili ještě v Pekingu. Ale v týmu jsou i další, kteří jsou schopní jezdit na medaile, mohlo by jich být víc než dvě z Koreje.

Jaroslav Pilný na zimní olympiádě dohlížel i na stříbrnou medailistku Martinou...

Jaroslav Pilný na zimní olympiádě dohlížel i na stříbrnou medailistku Martinou Sáblíkovou.

Mluvíte o jednostranné zátěži. Co při rychlobruslení nejvíc trpí?
Trpí záda a pánevní oblast. Martina dlouhodobě tyto oblasti cvičí, snaží se to kompenzovat, ale jsou to věci, které se dlouhodobě fixují. Spolupracuje i s profesorem Pavlem Kolářem, některé věci jsme dost konzultovali, i mě to po odborné stránce posunulo dál.

Hodně spolupracujete se sportovci. Ještě se staráte o reprezentanty v orientačním běhu?
Vzhledem k nedostatku času už spíš jen konzultujeme, když je potřeba. Orientační běh jsem dělal od sedmi let. Rok po vystudování medicíny jsem dostal nabídku, zda chci dělat lékaře juniorské reprezentaci. Pak jsme spolupracovali asi dvacet let, pomáhám například i lyžařským orientačním běžcům.

Když vám přijde do ordinace někdo s problémem, poznáte třeba už podle jeho deformace, jaký sport dělá?
To asi ne. Když přijde pacient, musíte se ho vyptat. Někteří s bolavými zády se diví, že se jich ptám na povolání. Ale když si uvědomí některé svoje stereotypy, daleko jednodušeji přijdu na to, co jim je a co jim mám nabídnout. Tlumit bolesti léky nemá dlouhodobou perspektivu, obzvláště u mladých aktivních lidí. Pacient některé věci může udělat sám pro sebe.

Je o vás známo, že vás coby specialistu na chirurgii ruky a zápěstí vyhledávají pacienti z celé republiky.
Když něco děláte delší dobu, víc do toho proniknete a máte na to jiný pohled než běžný lékař. Pro mě bylo úplně děsivé, když jsem se před první atestací učil kinetiku zápěstí. Osm kostí, čtyřicet vazů, to je složité, proto jsem se tomu začal trošku věnovat. Na našem pracovišti děláme poměrně hodně artroskopií zápěstí, samozřejmě k tomu kolena a ramena. Máme na to perfektní vybavení, díky němuž jsme schopni se podívat i do nejmenších kloubků na ruce. Navazuji na to, co už jsem se naučil během školy, když jsem místo prázdnin jezdil do Vysokého nad Jizerou k docentu Dlabalovi a třeba měsíc jsem se koukal na to, jak dělá ruce. K běžné ortopedii jsem si udělal tuto specializaci, vytvořil jsem si určitou klientelu. Loni výbor české ortopedické společnosti schválil, že jsme se stali školicím a vyšším konzultačním pracovištěm pro chirurgii zápěstí.

Je to pocta pro okresní špitál?
Ano, ale je určitá chiméra, že klinická pracoviště musí být ve všem nejlepší. Medicína je spíš o lidech než přístrojích. Tady se dělá velmi dobrá medicína. Není to jen problematika ruky, je to o endoprotetice, chirurgii nohy, která se tady dělá lépe než v Pardubicích. Když jsem do Nového Města přišel, musel jsem se od kolegů v tomto směru hodně učit, abych se posunul dál. Je to hlavně o lidech, máme tu úžasnou partu doktorů i sestřiček. Když sem za mnou jezdí pacienti z celé republiky, jsou překvapení, jaký je tady lidský přístup k běžným pacientům. Což se na velkých pracovištích často nestává. Každý pacient, který přijde do nemocnice, je ve stresu. Když je nepříjemný lékař a sestřička, tak je to pro jeho stav daleko horší.

Podle toho, co říkáte, jste v Novém Městě spokojený.
Myslím, že ano. Pracovní problémy samozřejmě jsou, člověk musí občas řešit potíže, kvůli nimž třeba ani nespí, protože v medicíně není nikdy nic stoprocentní. Můžete něco odoperovat sebelépe, ale stejně mohou přijít komplikace.

Když jste sem přicházel, říkal jste, že se s rodinou přestěhujete, abyste nemusel dojíždět z Pardubic.
Přestěhoval jsem se do Nového Města s celou rodinou. Měl jsem trošičku strach, jak si zvyknou, protože to byl velký přechod. A myslel jsem si, že mi to děti v životě neodpustí, ale jsou tu spokojené. Jedna zajímavost: v Pardubicích bývaly obě dcery dost často nemocné, po přestěhování moc nemarodí.

Jak při vašem vytížení stíháte připravovat knihy a publikovat odborné články?
Musíte si srovnat čas. Každý den vstávám nejpozději o půl šesté. Když takhle vstanete i na dovolené a zbytek rodiny vylézá z postele v osm, najednou máte dvě a půl hodiny navíc.

Takže většina vašich textů vzniká během dovolené?
Během desetidenní dovolené se dá napsat půlka knížky. Píšu třeba i o víkendech. K publikování jsem se dostal tím způsobem, že jsem si začal hodnotit veškeré svoje operace. Když jsem o tom i přednášel, ptali se mě, proč to také nesepíšu. Najednou články přibývaly, začali mě zvát na přednášky a podobně. Chodím spát poměrně brzy, v devět hodin jsem tuhý. Nekoukám na seriály a podobné věci, které člověka jen odtrhují od reality. A je to samozřejmě o obrovské toleranci rodiny.

Jak relaxujete?
Rád vařím. Když něco uvařím a rodině nebo návštěvě to chutná, mám dobrý pocit. Když odoperujete pacienta, musíte dlouho čekat a výsledek nemusí být dobrý.

Pro kuře nebo kachnu musí být ohromná pocta, když ji naporcují takovéto ruce, ne?
(směje se) Podívejte se, je to taková truhlařina. Oba moji dědečkové byli truhláři a obecně šikovnosti jsem se naučil u nich v dílně. Pořád se cítím být víc vesnickým klukem než docentem. Na vesnici se žije mnohem blíž přírodě a lidé se tam tolik neženou za penězi.

Loni na podzim pokřtila knihu Chirurgie ruky II., jejímž jste spoluautorem, Martina Sáblíková. Co připravujete dalšího?
Zrovna jsem dal do tisku jakousi „kuchařku“ o prevenci úrazů pro sportovce. To je důležité, aby si trenéři i sportovci uvědomili, že když mají určitý úraz, jakým způsobem a jak dlouho se má léčit, aby nedocházelo ke stavům, kdy si to brzkým návratem ještě zhorší.

Je poznat i v medicíně tlak doby, že se na všechno spěchá? Ať už je to přecházení nemocí nebo třeba v případě úrazů?
Při úrazu si člověk většinou uvědomí, že mu nedovolí zátěž. Pokud je pacient rozumný, vysvětlíte mu, že je to jeho zdraví. Takoví si vyberou a částečně převezmou zodpovědnost. Ale setkáváme se i s pacienty, kterým tisíckrát vysvětlíte, že nemají kouřit nebo dělat něco jiného, a oni to nedodržují a pak se diví, že léčba nefunguje, a ještě k tomu jsou sprostí. Pacient je přitom třicet procent úspěchu, někdy i více.

Dokážete se udržet, když máte pacienta, jehož léčíte správně, a on pak svým přístupem celou léčbu třeba i pokazí?
Nejdůležitější je takové lidi včas odfiltrovat a pokud možno je neoperovat. To je ten nejvyšší stupeň medicíny. Někteří lidé jsou hodně sprostí. Když přijede někdo v nóbl autě a začne se k vám chovat tak, abyste kolem něj skákal, tak je problém se udržet a neposlat ho do míst, kam by zasloužil. Někdy už mám temno před očima a musím počítat - ne do deseti, ale do dvaceti. To známe z více oborů, agresivita společnosti se zvyšuje. Pamatuji si, jak mě v Pardubicích opilý pacient držel pod krkem a křičel, abych skákal, když si mě platí. To jsou chvíle, kdy si říkám, proč to vůbec dělám. Ale pak jsou třeba případy, kdy vám babička s vyléčenou rukou přinese upletené ponožky, které do té doby dělat nemohla. To se pak derou slzy do očí a máte radost.

Autor:


Nejčtenější

Chlapec z vláčku předčasně vystoupil, popisuje tragédii majitel Šiklandu

V zábavním areálu Šiklův mlýn spadl 5letý chlapec pod kola vláčku (14. 7. 2018).

Chlapec, který v sobotu zemřel v zábavním areálu Šiklův mlýn pod koly turistického vláčku, z něj podle majitele parku...

Malování na poníky dětem dovolily brigádnice, Šikland jim dal výpovědi

Při rodinném festivalu Blue Style Prima Fest v Šiklandu ve Zvoli u Penštejna...

Víkendové malování na poníky v areálu Šiklova mlýna, které pobouřilo veřejnost, nebylo oficiální součástí programu....



Kvůli falešnému svědectví hledá Šikland lidi, kteří tragickou nehodu viděli

V zábavním areálu Šiklův mlýn spadl 5letý chlapec pod kola vláčku (14. 7. 2018).

Zábavní areál Šikland hledá skutečné svědky, kteří byli u sobotní tragické nehody. Pod koly výletního vláčku tam zemřel...

Nejbezpečněji je na Vysočině, kriminalitě vévodí velká města

Kriminalita v České republice

V Česku je ročně nahlášeno v průměru 280 tisíc trestných činů. Nejvíce jich policie řeší hlavně ve velkých městech a...

Chci zkusit žít úplně sám. Ochrnutý Zelenka o krizích, výzvách i odpuštění

Tomáš Zelenka

Před sedmnácti lety skončil bývalý hokejista Tomáš Zelenka po hrozivém nárazu na mantinel na vozíku. Trvalo mu dlouho,...

Další z rubriky

Na minipivovar se složilo 17 kamarádů, první várku vyprodali za den

První hektolitry piva Hejkal uvařil Tomáš Petr (na snímku) se svými kamarády a...

Po 111 letech se v Novém Městě na Moravě opět začíná vařit pivo. Parta kamarádů se rozhodla splnit si sen a chodit do...

Laskavá parodie na Hobita. V Ledči se řezali Vandalf i Notorin

Bitva o Notorburg v Ledči nad Sázavou (21. 7. 2018)

Louka u Ledče nad Sázavou zažila v sobotu Řežbu pěti armád. Dvě stovky účinkujících předvedly více než tisícovce diváků...

Exministr Krčál je znovu ředitelem ústavu. A hned si vzal dovolenou

Ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál na tiskové konferenci v pražském...

Exministr práce a sociálních věcí Petr Krčál (ČSSD), jehož demisi kvůli problému s opsanou bakalářskou prací přijal ve...

Najdete na iDNES.cz