Jeho kickboxový klub není jen tak ledajaký. V současnosti je jeden z nejúspěšnějších v republice, má dvě stovky členů. Bílek, který klubu šéfuje, teď pohybem tráví několik hodin denně. V tělocvičně občas i přespává.
Klubu dal jméno Reborn, tedy Znovuzrozený, protože kickbox ho opravdu podruhé přivedl do života. Ve znaku má Fénixe, jak vstává z popela.
Nedávno jste zveřejnil fotku starou deset let, na níž jste vážil 150 kilogramů. Vy jste tehdy neměl žádný vztah ke sportu?
Já jsem měl vždycky kladný vztah ke sportu, věnoval jsem se mu od dětství, třeba řeckořímskému zápasu. Později jsem přestal dělat organizovaný sport, ovšem samostatně jsem se na něj zaměřoval dál. Ve všem jsem byl spíš samouk, neměl jsem trenéra, prokousával se sám. O to víc dnes dbám na to, aby děti měly trenérský přístup.
Takže jste už v dětství šel těžší sportovní cestou?
Byla těžší, ale zase mě přivedla až tam, kde jsem dneska. Vypěstoval jsem si vůli, cílevědomost. Přišlo ale taky období, kdy jsem sportovat přestal a začal se naplno věnovat jídlu.
To vám bylo kolik?
Asi devatenáct. Astronomicky jsem přibral na těch 150 kilo. Ten příliv jídla byl tak obrovský, že jsem se vycpal fakt neskutečně. Mám rodiče, kteří mě mají moc rádi a dopřávali mi, co hrdlo ráčilo. Bohužel byly doma hromady všemožného jídla.
Byla za tím jen chuť k jídlu, nebo i nějaká složitá životní situace?
To vůbec ne. Nezajídal jsem žádné chmury, prostě mi jen chutnalo. Bohužel nebyl nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Zpohodlněl jsem, naplno jsem se tenkrát nevěnoval ničemu, akorát tomu jídlu. A já to neřešil, protože jsem byl pořád funkční, na všechno jsem stačil. Zvládal jsem někdy i hrát s klukama rekreačně basket a hokejbal. Nic mě nenutilo, abych s tím něco dělal.
Jakou jste tehdy dělal práci?
Vedoucího v koupelnovém středisku. Takže jsem hlavně seděl u počítače, jezdil autem. Fyzická aktivita žádná. K tomu jsem jedl a pil, co jsem chtěl. Až jsem přišel do fáze, kdy jsem si řekl, že už by to mohlo stačit.
V jaké situaci jste si řekl: konec s přejídáním?
Nedostal jsem žádný podnět zvenčí. Bylo to před deseti lety. Tehdy mi bylo pětadvacet let. Zamyslel jsem se nad sebou. Byl jsem zdravý, pořád ještě mě nic nebolelo. Neměl jsem problémy se srdcem ani s klouby. Uvědomil jsem si, že je ta poslední chvíle něco s váhou udělat. Nechtěl jsem pokročit do fáze, kdy by se mi zhroutilo zdraví, ztratil bych samostatnost. Impulzem, který mi hodně pomohl, byl i fakt, že jsme začali bydlet spolu s manželkou. A už jsem neměl v ledničce ty klobásky, salámky.
Působíte jako sebevědomý člověk, narušila vám tehdy tloušťka sebedůvěru?
Nebylo příjemné být středem pozornosti, když jsem se šel někam najíst nebo si koupit oblečení. Vyloženě mindráky jsem ale netrpěl.
Takže jste se rozhodl pro osobní převrat. Co všechno jste změnil?
Totálně životosprávu. Přestal jsem pít sladké limonády. Začal jsem si vážit jídlo. Snažil jsem se pochopit, jak člověk funguje. Právě v té době jsem začal dělat rekreačně kickbox.
A váha pak šla už jen dolů?
Někdy to šlo lépe, někdy hůře. Nahoru i dolů. Pral jsem se s tím a peru dodneška. A vím, že se s tím budu prát celý život. Teď mám sto až sto pět kilo, jak se vyspím. (směje se) Každopádně úbytek je zhruba padesát kilo.
Jak se stalo, že jste založil klub kickboxu?
Když jsem začal řešit životosprávu, tak jsem se zabýval i změnou práce. Všechno dohromady i s osobním životem mi najednou fungovalo jinak. Tehdy jsem trénoval i v Třešti. A najednou jsme tam neměli kde sportovat. Rozhodovali jsme se s ostatními, jestli toho necháme, nebo si to někdo vezme pod sebe. A já, protože pořád mluvím, jsem se rozhodl, že budu trenér. Ale samozřejmě jsem hned nebyl profesionálem.
Tak jednoduché to bylo?
Zdaleka ne. Absolvoval jsem mnoho školení, hodiny a hodiny s profesionálními trenéry. Potřeboval jsem nabrat spoustu znalostí, zkušeností a dovedností, abych je mohl předávat dál. Mě ten sport fascinoval, úplně mě pohltil. Líbí se mi, jak při něm tělo funguje komplexně jako celek. Při kickboxu nezatěžujete jen nohy, jen ruce, jen břicho, ale opravdu celého člověka. Hodně se mi líbí i filozofie bojových umění a sportu vůbec.
Kickbox klub Reborn jste založil kdy?
V roce 2011 a měl jsem pod sebou první čtyři děti. Zpočátku jsem vedl tréninky a chodil vedle toho do práce. Dnes to dělám naplno a máme ke dvěma stovkám členů, kteří pravidelně docházejí do tří poboček v Jihlavě, Telči a Jindřichově Hradci. Z toho v Jihlavě máme sportovní centrum mládeže a jsme úzce spojeni s Českým svazem kickboxu. Spolupracujeme s trenéry, kteří mi kdysi hodně pomáhali. I s dalšími kluby ohledně přípravy dětí a taky reprezentačních kandidátů. Jsme obrovská stmelená rodina, to mě baví čím dál víc. K nám do tělocvičny může přijít kdokoliv další, jestli má zájem. Boxerna je k dispozici stejně jako jinde fitcentra.
Reborn je v překladu znovuzrozený...
Ano, bylo to znovuzrození moje i toho klubu, který začínal od nuly. Můj restart s tím byl spojený. Proto má klub ve znaku i fénixe vstávajícího z popela.
Poslední rok jste v novém sídle na Havlíčkově ulici, kde jste si z jednoho patra bývalé továrny udělali tělocvičnu s boxernou. Jaké teď váš klub zažívá období?
Asi nejlepší. Vše se rozvíjí ještě líp, než jsem si kdy dokázal představit. Navíc co se týká úspěchů našich členů, tak rok 2018 byl pro nás nejzávratnější za dobu existence. Získali jsme v něm 145 medailí na dvanácti turnajích. Tři adepti se dostali do reprezentace. Měli jsme výpravy na mistrovství světa a také na evropském poháru, světových pohárech. Obhájili jsme titul v klubech jako mistři České republiky. Někdy se mi ani nechce věřit, že jsme tak úspěšný rok zažili. A závodů se zúčastňujeme víc a víc.
V tělocvičně na recepci vám pomáhá manželka, běhají tady vaše malé děti. Máte zde druhý domov vedle toho venkovského pod Javořicí?
My teď vedeme kočovný život. Někdy tady v tělocvičně nafoukneme matrace a přespíme. V manželce mám absolutní podporu a jsem za to moc rád. Ona má na všechno reálnější náhled než já, doplňujeme se.
A jaký je váš výhled do budoucna?
Chtěli bychom rozšířit naše prostory v jihlavském centru. Plány máme, ale nemíníme to přehánět s rychlostí rozvoje, musíme postupovat dopředu s rozumem. Devadesát procent dětí, které k nám chodí, nezávodí. Chceme je u tohoto sportu udržet a fungovat dobře jako klub.
Mladí vozí medaile, pomáhá jim i malý koutek slávy Sára Macková, Patricie Kozlíková a Natálie Králová (zleva) získaly už několik medailí v Česku i v zahraničí. Chodí do školy a vedle toho trénují několikrát týdně. Už poznali, jaké to je uspět na mezinárodních soutěžích v kickboxu. Pro sebe i pro svůj klub Reborn získali několik cenných medailí. Například Natálie Králová z Telče už je dokonce mistryní světa v jedné z disciplín mladších žákyň. Svého zatím největšího úspěchu dosáhla v Itálii. „Trénuji dvakrát týdně v Telči a ještě dvakrát týdně dojíždím na závodnické tréninky do Jihlavy,“ popisuje dívka svoji přípravu. Ke kickboxu se dostala díky mamince. „To mi bylo asi sedm. Hned mě to chytlo. Teď jsem v tělocvičně skoro každý den,“ dodává Natálie. A těší se, že díky kickboxu se podívá na mnohé další závody v Česku i v zahraničí. Z Telče do Jihlavy dojíždí na tréninky i další úspěšná členka klubu Patricie Kozlíková. Ta se už dostala na stupně vítězů třeba v Polsku na evropském poháru nebo na republikových šampionátech. A sní o titulu mistryně světa. Kickbox ovšem není jejím jediným sportem. „Stíhám ještě gymnastiku,“ usmívá se dívka. Do telčského trojlístku patří rovněž třináctiletá Sára Macková. Kickboxu se věnuje dva a půl roku. Dokázala už získat ve své kategorii titul mistryně republiky, dosáhla i na vítězství v evropském poháru. A hodně na sobě pracuje, aby dokázala ještě víc. „Chodím běhat a taky do posilovny, abych měla kondičku do kickboxu,“ vysvětluje. Černožluté barvy klubu úspěšně reprezentuje i jihlavský Tadeáš Hlásek. Zatím naposledy zvítězil na světovém poháru v Irsku na přelomu února a března. „Také si vážím juniorského stříbra z mistrovství světa,“ prozradil hbitý závodník. Ke kickoboxu se dostal při náboru ve škole, kde mu dal trenér Bílek přihlášku. Tehdy mu bylo čtrnáct, dnes je o dva roky starší. „Předtím jsem zkoušel dělat judo a karate, ale nevydržel jsem u toho. Kickbox mě baví hodně i díky přístupu trenéra, je motivující,“ říká Tadeáš. Stejně jako on si Bílkův přístup k tréninku pochvalují i závodnice z Telče. Tréninková práce však už neleží jen na šéfovi klubu. Vychoval si pět asistentů, kteří děti vedou, když on zrovna nemůže. Pokud jde o počet členů z řad dětí a mládeže, patří Reborn k největším českým klubům tohoto zaměření. Jestliže ale děti nechtějí závodit, nemusejí. Docházejí na tréninky, postupně se zdokonalují a v budoucnu mají různé možnosti otevřené. Jako motivace jim slouží v jihlavské tělocvičně malý koutek slávy, kde se vrší medaile a poháry získané v různých závodech. V té tělocvičně bývá nejčastěji ke slyšení výrazný hlas trenéra Bílka, jenž chtěl coby kluk být hasičem jako jeho táta. Dnes je rád, že se jeho zaměstnáním stal kickbox. „Hezčí práce být nemůže,“ tvrdí. |
