„Žádné informace od vedení Národního památkového ústavu zatím nemám. Jakmile přijde pokyn, že můžeme otevřít, hned to uděláme,“ říká kastelán Marek Buš, který na státním zámku Náměšť nad Oslavou působí od března 2001.
Jak se připravujete?
Vzhledem k tomu, že jsme měli mít otevřeno od posledního březnového víkendu, jsme připraveni. I když bylo během března jasné, že sezonu v původním termínu nezahájíme. Máme připraveny všechny tři prohlídkové okruhy. Dva měly být zpřístupněné od začátku sezony, konkrétně reprezentační prostory a apartmán hraběte Haugwitze, na léto navíc otevíráme královský a dětský apartmán. Kdyby dnes přišel pokyn, že lidé mohou do zámku, okamžitě otevíráme.
Marek Buš
|
Každoročně hostíte nebo přímo pořádáte řadu kulturních akcí. Co bude s nimi?
Budeme čekat, jak se situace vyvine. Předpokládám, že dojde k zásadním změnám, což mě mrzí, ale lidské zdraví je přednější. Jsme připraveni na festivaly Concentus Moraviae i Folkové prázdniny, naše zámecké koncerty, hrané večerní prohlídky.
Asi si netroufnete odhadnout, jak to dopadne…
Jako byste se ptal na konec světa… (směje se) Epidemie je situací, která je pro všechny nová, značně omezující. Nedělám si těžkou hlavu, že máme zavřeno. Musíme se s tím naučit žít.
Jestli jsem dobře počítal, tato sezona bude už vaše dvacátá v Náměšti, že?
Ano. Na letošek jsem se obzvláště těšil, ale ne kvůli mé dvacáté sezoně. Máme totiž rok zajímavých výročí. Pětadvacátý ročník festivalu Concentus Moraviae, 35. ročník Folkových prázdnin, třicátý zámecký koncert. Všechny tři stěžejní akce, které tvoří hudební náplň našeho zámku, mají letos zajímavá výročí.
Jak využíváte čas, kdy je zámek zavřený?
Práce je spousta, prohlídkové okruhy jsou, řekněme, necelých 60 procent celé chalupy. Kolegové dělají reorganizaci depozitáře, dostáváme se na práce, na které bychom jindy tolik času neměli. Po oteplení začaly práce v parku. Nesedíme se založenýma rukama a nečekáme, až ústřední krizový štáb řekne, že můžeme lidi pustit do zámku.
Čím bude pokračovat obnova zámku?
Před dvěma týdny odvezli restaurátoři barokní sochy ze vstupního mostu z poloviny 18. století, které se budou postupně restaurovat a ještě letos na podzim by se měly vrátit zpátky. Od loňska restaurujeme klasicistní vrata mezi parkem a prvním nádvořím.
V minulých letech jste v Náměšti dost investovali. Co bylo pro vás klíčové?
Máme štěstí, že jsme zásadní kroky stihli ještě před letoškem. Od roku 2001 šlo do chalupy přibližně 80 milionů korun. Některé kroky byly nezbytné, i když nebyly tolik vidět. Například odvodnění nádvoří, opravy střech, vyhánění dřevomorky z krovů, opravy stropních konstrukcí a komínových těles. Zámek je zabezpečen proti vodě jak svrchu, tak zespodu. Zmíním i opravy kanalizace a nové toalety, opravili jsme altán v parku. V letech 2017 a 2018 se uskutečnily rekonstrukce dvou stěžejních části - vstupního křídla s renesančním arkýřem a také celého vnitřního arkádového nádvoří. Teprve nyní se dostáváme ke slupce, která je až to poslední…
Ale zároveň je nejvíc vidět!
To ano. Spousta lidí se mě ptala, co vlastně děláme, že se na zámku vizuálně nic nezměnilo. Právě proto, že nadpoloviční většina prací je skryta. V naprosté většině objektů byla elektroinstalace z roku 1947. To opravdu hrozilo velkým malérem. Letos připravujeme projekt na obnovu veškerých dalších fasád. Snad se v krátké době dožiju toho, že bude obnovena fasáda hlavně ve směru k městu. Tím směrem je také nově zrekonstruovaná zimní zahrada s terasami. Vyloupla se do autentické podoby z konce 19. století. Tu jihozápadní část zámku, pohledově nejdůležitější, chceme opravit nejdříve. I klimaticky je to nejvíce namáhaná strana. Nejde jen o omítky, ale restaurování kamenných ostění oken, repase dveří. Pak bychom postupovali dokola.
Máte představu, kolik bude ještě potřeba peněz?
Můj hrubý odhad je 25 až 30 milionů. Ale kdyby přišel někdo a řekl, tady máte na příštích pět let 200 milionů, tak jsme schopni je velmi účelně v areálu utratit.
Spravujete zajímavý objekt. Jak velká (ne)výhoda je to, že máte kolem sebe tolik památek UNESCO?
Památky si konkurovat nemohou, na každé je něco unikátního. To neplatí pouze v případě cílených návštěvníků památek UNESCO, kteří jedou pouze za nimi a mají naplánovaný itinerář. Pracoval jsem dříve v třebíčském kulturním středisku, domlouval jsem vzájemnou kooperaci, že bychom v rámci Třebíče propagovali i Náměšť. Turisté v naprosté většině, pokud jedou za památkami UNESCO, jedou do Telče a na Zelenou horu. Pak hned pokračují jinam, nezdrží se tady. I když je Náměšť blízko dálnice a dalším památkám, je v takovém stínu návštěvnické pozornosti.
Což má ale určitě i svoje výhody, ne?
Ano, máme co nabídnout. Kdo si k nám cestu najde, většinou odchází spokojený. Oceňuje, že na něj máme čas, ne jako na mnohých velkých památkách, kde chodí jedna výprava za druhou. Když se u nás skupinka na výběrovém okruhu zdrží, nikdo návštěvníky nevyhání. Užijí si autentické prostředí, jak to tady vypadalo, když zde žili poslední majitelé. A oceňují, že nestojí ve frontě u pokladny či toalet a projdou se v klidu parkem. Jsem rád, že jsme tento typ památky. Vyhledávají nás lidé, kteří nechtějí být součástí stroje cestovního ruchu s vymezenými minutami.
Co s tím udělá sezona, kdy lidé nejspíš budou trávit dovolenou v Česku?
To je na křišťálovou kouli. Určitá část společnosti bude naladěna na to, že bude chtít něco vidět. Možná si uvědomíme, co všechno máme doma. Většinou si totiž člověk začne vážit různých věcí, které považuje za naprosto přirozené, až v okamžiku, kdy je ztrácí.
Na Vysočině je mezi památkami hned několik lokací oblíbených mezi filmaři. Nevybavuji si ale, že by právě Náměšť hrála v nějakém filmu nebo pohádce.
Za mého předchůdce se tady točily pohádky Kouzelný měšec a Císař a tambor, ta druhá spíše v parku. Natáčely zde i nějaké cizí produkce. Za mě jsme spíše půjčovali mobiliář na natáčení jinam. Ale vzniklo tady pár záběrů do filmu Jiřího Stracha Operace Silver A. Hodila se jim zámecká kuchyně, která je z období těsně po druhé světové válce.
To je stav z doby, kdy se náměšťský zámek upravoval na letní prezidentské sídlo, že?
Ano. Účelně tehdy vznikla kuchyně včetně zázemí, velký chladicí box, potravinový výtah. To jsou místa, která jsou ještě veřejnosti skryta, ale která bychom do budoucna chtěli alespoň příležitostně ukázat.
Přijde mi, že se všeobecně o této krátké epizodě v historii zámku neví. Co jsem se dočetl, nestačily se provést všechny plánované změny pro Edvarda Beneše.
Ví se o tom mezi lidmi, kteří se o to zajímají, ví se o tom po generace v Náměšti. Teď se to dostává do povědomí díky některým pořadům, například Česká televize natočila desetidílný pořad o Benešovi, jeden byl z velké části věnovaný právě Náměšti. Je zpracovaná i nádherná publikace Víta Hrbka, která je ale spíš pro odborníky.
Proč nevyužili Náměšť další prezidenti? Nešlo to dohromady s dělnickým étosem?
Jak krajský, tak městský národní výbor nabízel zámek Gottwaldovi a pak Zápotockému, ale už toho nevyužili. Na začátku 50. let bylo rozhodnuto o zpřístupnění Náměště, ale i mnohých dalších památek veřejnosti. Ale i dál zůstalo nepřístupné druhé patro, které za Haugwitzů i později sloužilo k ubytování návštěv. Spali tady v době stavby Dukovan sovětští experti na jadernou energetiku, byl tady ubytován i Brežněv. Předtím za Haugwitzů zámek navštívila řada králů a celá plejáda významných šlechtických rodů z českých zemí. A pak se celý kruh uzavírá tím, že u nás v zámeckém penzionu pravidelně nocují potomci rodiny Haugwitzů, kteří se sem pravidelně vracejí.
Spousta věcí, o kterých se bavíme, by se vůbec neuskutečnila, nebýt toho, že poslední majitelé za války přijali německé občanství a po ní o zámek přišli, přestože tajně podporovali protinacistický odboj.
Ze zámku odcházeli koncem dubna 1945, když se blížila fronta. Obě zde žijící rodiny Jindřicha a Otakara Haugwitze odešly s nejnutnějšími věcmi ke svým příbuzným do jižních Čech s tím, že se brzy vrátí zpátky. Jenže v červnu roku 1945 začal platit dvanáctý dekret prezidenta Beneše. O majetek přišli Haugwitzové vinou toho, že měli německé občanství, které přijali v únoru 1940. Ale to je takové to kdyby. S rodinou Haugwitz a hlavně paní Johannou, což je dcera posledních majitelů, která se zde v roce 1943 narodila, máme vzácný přátelský vztah. Ráda se sem vrací jako domů, už bez jakýchkoli výčitek. Je ráda, že je zámek v dobrých rukou, což potěší. Jsme rádi, že to takto funguje, ne všude se to podařilo.
Mluvíte o paní Johanně El Kalak Haugwitzové. Byla vůbec ze strany Haugwitzů snaha revidovat Benešovy dekrety?
Z jejich strany ne. Paní Johanna děti nemá, ale rodina je rozvětvená, jsou rozeseti po celé zeměkouli. Bratr paní Johanny Jindřich žil v Kanadě, zemřel před deseti lety, nežije už ani jejich sestra. Jindřichovi potomci mají svoje životy v Severní Americe. Sestřenice paní Johanny Gloria Drosteová, což je dcera druhé náměšťské rodiny, žije v Německu. Nikdy jsem z jejich strany nepocítil náznak, že by chtěli stav zvrátit. Vědí, co správa tak ohromného objektu obnáší. Bez hospodářského zázemí, které by na provoz a údržbu zámku vydělávalo, je to neúnosné.
Ještě k vám osobně: pořád děláte varhaníka v Třebíči?
Teď samozřejmě ne, kostely jsou zavřené. Už mi to chybí. V bazilice svatého Prokopa hraji neděle a svátky, střídám se s kolegy. Hrát nedělní mši pro mě znamená vstávat v pět, v šest vyrazit, abych byl ve tři čtvrtě na sedm připravený na kůru.
Chodíte teď alespoň cvičit?
Bydlíme s manželkou ve služebním bytě na zámku, kde mám i velký digitální nástroj, takže cvičím doma. Jinak platí: čím víc se blíží koncert, tím víc hraji.
Původně jste studoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Proč jste se nestal knězem?
Byl jsem přesvědčený, že je to moje cesta. Záhy jsem poznal, že to moje cesta není. Ale humanitní věci včetně teologie mě vždy přitahovaly. Nakonec jsem „civilní“ studium teologie dokončil na Univerzitě Karlově. Říkám, že jsem „vyučený farář“.
Mimochodem, jak se vám líbil film Poslední aristokratka, natočený podle námětu vašeho jihomoravského kolegy Evžena Bočka?
Neviděl jsem ho. Já byl naposledy v kině, když byla premiéra Anděla Páně 1, a to už je hodně dávno.
A knížky milotického kastelána jste četl?
Ano. Nejlépe se mi relaxuje u varhan nebo s knížkou, kino nevyhledávám. Evžen je Pánem Bohem políbený literát. Známe se, úspěch mu přeji.
Vy jste napsal jednu publikaci o hudbě. Ale nechystáte se třeba promítnout svoje kastelánské zážitky do nějaké knížky?
Nikdy jsem takové ambice neměl, zcela určitě nebudu romanopisec. (směje se)
Ještě mi řekněte: označení mufloni coby výraz pro turisty se mezi kastelány používá všeobecně?
Asi všeobecně, vžilo se to. Vůbec to nemyslíme zle. Máme návštěvníky rádi a jsme na ně hodní. To se dozvíte na každém zámku. (směje se)
