Jednatel firmy Alfeko Libor Wurm si sjel například tobogan na Dolní Moravě....

Jednatel firmy Alfeko Libor Wurm si sjel například tobogan na Dolní Moravě. Musel kvůli inspekci. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Výrobce tobogánů musel ten největší sjet kvůli inspekci. Bylo mu divně

  • 1
Je to firma, kterou zná ve městě málokdo. Výrobní halu má ukrytou na samé výspě Třebíče - v Borovině. Přitom jde o slušně etablovaného výrobce sortimentu, který frčí čím dál víc - obřích toboganů a skluzavek z nerezu. Jeho konstrukce z hliníku byly k vidění i na olympiádě v Soči.

„Máme poptávky třeba i z Jižní Koreje a Guatemaly,“ uvedl v rozhovoru pro MF DNES jednatel společnosti Alfeko Libor Wurm.

Jak jste vůbec přišli na to, že budete dělat skluzavky?
Přes internet si nás našel jistý Dán, který hledal výrobce z východní Evropy. To byl trend, přesouvat manuální výrobu směrem na východ. Byli jsme pro něj zajímaví. Nejdřív přišel krátký mail, zda jsme schopni dělat věci z nerezu. Odpověď zněla ano.

Libor Wurm

  • Je jednatelem třebíčské firmy Alfeko.
  • Narodil se 6. března 1957 v Brně.
  • Vystudoval VUT v Brně.
  • Je ženatý, má tři děti.
  • Mezi jeho koníčky patří vedle práce se dřevem cestování s rodinou. Vyrážejí například do Řecka.
  • Rád se rovněž podívá na dobrý film.

A co bylo dál?
Vzápětí dorazil další dotaz, zda umíme zachovávat obchodní tajemství, zda neprodáme výkresy dál. Až po tomto oťukávání přišla konkrétní nabídka. Poslal tři nebo čtyři druhy skluzavek jako svůj autorský model. Na tom jsme začali. Spolupráce trvala tři roky, všechno šlo na export. Dán se postupně začal odmlčovat, ale objevili se čeští zákazníci. Zejména obce, které budovaly dětská hřiště. Byl tlak na bezpečnost a certifikaci, my jsme s tím už zkušenosti měli, takže jsme se stali partnery pro obce a dodavatele hřišť.

Máte vlastní modelovou řadu?
Ano, vytvořili jsme si ji. Potom jsme si říkali: „Dobře, stálo by za to zkusit něco většího.“ Jeli jsme se cíleně podívat, jak vypadají německé tobogany, Němci u nás v tomto směru tehdy vládli. A zjistili jsme, že to umíme stejně. Pustili jsme se do prvního toboganu, vystavili jsme ho v roce 2004 v Praze na mezinárodním stavebním veletrhu For Arch. A ještě ten samý rok se prodal na Hlubokou. Pak jsme začali dělat i složitější skluzavky, otevřené, kombinované. Pro nás teď není problém vytvořit jakýkoli model. Další etapou jsou vodní skluzavky...

Je to rozdílné, dělat nerezovou skluzavku na hřiště a do vody?
Hodně rozdílné. Jde o dodržení norem, a tím získání certifikací. Na vodní skluzavce to jede rychleji, je více možností sklonu, tvarů, typů, voda působí jako kluzné médium velmi dobře. Fyzikálně je to zkrátka pro jezdce úplně jiné než venku na hřišti nasucho. Roli hraje také chemie v bazénu - zda je slaná voda či jaké množství chloru používají. A hlavně jsou normativně dané výpočty, které musíme dodržet. Je to zkrátka desetkrát složitější než vyrobit skluzavku do sucha.

Kde všude jste se uchytili?
V zahraničí celkem slušně. Dali jsme dost peněz do internetové reklamy a vyplatilo se. Přes CzechTrade jsme se dostali tak daleko, že máme poptávky z Francie, Jižní Koreje, Maroka, Guatemaly, Číny.

To se jim vyplatí, nechat si udělat skluzavku v Třebíči ve střední Evropě? Vždyť musí být drahé rozměrný předmět přepravit.
A víte, že ani ne? Není to tak strašné. Převáží se to v kontejneru. Pokud bychom vzali cenu skluzavky kolem půl milionu, s montáží dalších 150 tisíc a doprava do 50 tisíc korun, tak to není nezajímavé. Takže nás často poptávají do obchodních center, kde se peníze nacházejí snáz než v obcích.

Jakou největší skluzavku jste dělali pro Česko?
Stometrový tobogan, který je součástí Stezky v oblacích v Dolní Moravě, jež získala titul Stavba roku. Je to úspěšná věc, protože když tam občas jedou naši lidi s rodinou na dovolenou, tak říkají: „No, já tu frontu ani nechtěl stát, jak byla dlouhá. Ale je to třináct čtrnáct vteřin adrenalinu.“

Vy jste si ji taky projel?
Musel jsem.

Jak vám bylo?
Dost divně (směje se). Byla tam paní inspektorka z TÜV, společnosti, co certifikuje naše skluzavky z hlediska bezpečnosti a shody s normami. Pochopitelně chtěla, aby to někdo projel. Nikdo jiný tam nebyl, proto jsem musel já. Ač jsem moc nechtěl.

A co další velké tobogany?
Další jsme otevřeli 1. července v Krkonoších u Janských Lázní, je o třetinu menší. A teď dodáme velký tobogan do Tater na Bachledku. To je lyžařský resort, kde se snaží udělat atrakce pro návštěvníky. Dosud jsme těch supervelkých toboganů dělali pět, dále bezpočet malých a středně velkých skluzavek.

Je na Vysočině nějaký výrobek firmy Alfeko? Ptám se proto, že vaši firmu vůbec neznám. A za to se omlouvám.
No, naši chlapi už mi říkali, ať s tím něco dělám, že tady doma o nás nikdo neví. Ne, sem jsme zatím nic většího nedělali. Mám na mysli tobogan. Skluzavky ano, ty tu jsou. Daří se nám v celé České republice a v zahraničí, proto jsme zatím neměli moc důvod dělat reklamní kampaň v kraji, kde působíme.

Dá se říct, že je teď trend volit spíš skluzavky na hřištích z nerezu než z plastu?
Nevím, jestli trend, ale zakázek máme dost. Nerezová skluzavka je věčná díky materiálu, který je odolný vůči poškrábání. Zase je ovšem třikrát dražší než plast. Plastové skluzavky ale mají tu nectnost, že je na suchém hřišti děti odřou. Z plastu začnou trčet vlákna a musí se koupit skluzavka nová.

Nerez je ale taky dobrý vodič tepla, na slunci se rozehřívá...
Ano, to je další nevýhoda oproti plastu. Na skluzavkách otočených k jihu můžete v létě téměř smažit vejce. Na to zákazníky automaticky upozorňujeme. Skluzavku je nutné zastínit. Částečně pomůže, když stojí přímo na zemině.

Tobogan v Dolní Moravě má po celé trase kulaté otvory. Nemůže se v nich někomu třeba vzpříčit ruka?
To při té rychlosti nehrozí. Navíc jsou zasazeny do toboganu a přetmeleny, takže se není za co chytit. Vysvětlím, proč tam jsou. Má to psychologický důvod. Jeden náš zákazník si před časem přál, aby tobogan začínal na světle a jezdec se pak při velkém spádu propadl do temné hlubiny do bludiště. Tam měl dojet, nasadit si čelovku a pokračovat dál bludištěm. Říkali jsme mu, že to nebude dobré. A ukázalo se, že jsme měli pravdu. Jakmile člověk někam nekontrolovaně padá, začne se různě chytat, funguje pud sebezáchovy. Nedělalo to dobrotu. Od té doby kdykoli někdo další přijde s větším toboganem, dáváme mu tam světlíky, aby lidi viděli, kam jedou. Jsou udělané tak, aby nehrozilo nebezpečí úrazu. U vodních skluzavek je dokonce všechno vyrobené tak, že se nezachytí ani jeden lidský vlas. Až tak je norma přísná. Materiál musí být opracovaný naprosto do hladka.

Děláte i lehké hliníkové konstrukce. Kde se lidé mohli setkat s vaší prací?
V oblasti výroby hliníkových konstrukcí máme 20 let zkušeností. České veřejnosti by mohly víc říct čtyři věci. A sice kdykoli mluví někdo z Úřadu vlády ČR na tiskové konferenci, je pod naší hliníkovou střechou. Pak při mistrovství světa v hokeji v roce 2011 v Bratislavě byla nad ledovou plochou kostka, jejíž hliníková konstrukce pocházela z naší dílny. A další takový výrobek jsme měli na olympiádě v Soči v malé aréně. Na hokejovém mistrovství světa v Moskvě jsme měli takovéto kostky dvě. Hodně hliníkových konstrukcí teď děláme pro Německo, je toho už tolik, že uvažujeme o nákupu robotického pracoviště.

Máte málo svářečů?
Spíš jde o to, že některé úkony svářečů jsou při tom počtu výrobků až otrocké. Jejich práce se v některých úkonech podobá starým baťovským linkám a to já nechci.

Nové zaměstnance sháníte. Jaké a jakou výplatu jim můžete nabídnout? Vzali byste i cizince?
Zoufale nám chybějí dva konstruktéři. Jedna konstruktérka nám odešla na mateřskou, druhý kolega šel do Brna. A pak chybějí zaměstnanci do dílny. Už jsme kdysi dávno měli zkušenost s ukrajinskými lidmi, nebyla špatná a ani by mi to nevadilo, kdybychom někoho takového získali. Pokud to není někdo nebezpečný nebo líný, pak nevidím překážku. Raději pracující cizinec než český lenoch. Výplata je u nás nad třebíčským průměrem a fluktuace je malá.