Popálení elektrickým proudem při prolézání odstavených železničních vagonů, když byla neposednou třináctiletou holkou, jí nasměrovalo život. O Velikonocích Jana Lacinová ze Žďáru nad Sázavou za organizaci Popálky převzala na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky Zlatý záchranářský kříž.
Co pro vás ocenění znamená?
Je to pro nás zpětná vazba, že si naší práce někdo všímá a že má smysl. Beru to jako ocenění za naši činnost. Nominaci muselo podpořit několik nezávislých subjektů, které s námi spolupracují. Nejvíce nás snad potěšilo číst si pochvalná slova právě našich partnerů.
Popálky
|
Podle vašich statistik jste během roku stihli devadesát hodin konzultací a také přes dvě stě hodin pomoci přímo v nemocnici. Kromě toho připravujete preventivní programy. Kolik je vás v organizaci zapojených?
Co se týká přímé pomoci pacientům, fungujeme dvě. S kolegyní Klárou Mayerovou, s níž jsme byly už u zrodu Popálek. Klára je maminka popálené dcery. Je velmi přínosná, protože s rodiči může sdílet pocity, které právě prožívají. Střídáme se na popáleninové klinice v Brně, kde jsem se v dětství léčila. Ale už jsme pomáhaly i na klinikách v Praze a Ostravě, když si nás pacienti vyžádali. My jsme tu hlavně od toho, abychom jim pomohly po propuštění z nemocnice. Aby věděli, kam se mohou obrátit a že na to nejsou sami.
Obě máte zkušenosti s popáleninami. Mají to tak i další členové týmu?
Například náš „ajťák“ Zdeněk Štursa ano. Když mu byly tři roky, spadl do kotle s vroucí zabijačkovou polévkou a měl popáleniny na devadesáti procentech těla. Zapojuje se i jako lektor, je to naše velká duše. Známe se spolu již od roku 1994, kdy vzniklo Sdružení na pomoc popáleným dětem. Byl jeho aktivním členem. V Popálkách je od začátku. Od konce loňského roku je součástí našeho týmu i Jana Tlustá. Ta naštěstí osobní zkušenost nemá, věnuje se hlavně preventivním programům a spolupráci s hasiči. Využíváme i služby externího psychologa a spoustu dobrovolníků, i z řad pacientů. Třeba patnáctiletý Moldavec Ion, který tu žije od sedmi let, měl úraz od troleje na železničním vagonu. Doučovali jsme se s ním i matematiku, aby se začlenil zpátky do školního kolektivu, mamince jsme zase pomáhali v kontaktu s úřady.
Vy sama jste měla těžký úraz ve 13 letech, také na vagonu. Jak se to tehdy seběhlo?
Čekali jsme na nádraží v Sázavě u Žďáru na vlak při výletu s partou kamarádů. Bylo tam tehdy šrotoviště starých vyřazených vagonů. Kdysi dávno už jsem v těch vozech byla v doprovodu dospělého. Napadlo mě, že to s dětmi prolezeme. Bylo to dobrodružné. Prolézali jsme vagony, kde byly vytrhané sedačky, rozbité střepy, procházeli jsme jeden vůz po druhém. Až jsem došla k nákladnímu vagonu, na který vedl žebřík…
Takže původně jste nahoru lézt ani nechtěla?
To určitě ne. V tu chvíli mě napadlo, že to přece nebudu obcházet. Ani jsem se nedostala nahoru, poslední, co si pamatuji, je pohled na střechu vagonu. Byla to souhra okolností, mrholilo, přesah výboje od troleje byl velký, od drátů jsem byla asi metr a půl. Probrala jsem se v noci na jipce v Brně, měla jsem tělo popálené ze šedesáti procent. Po pádu mi pomohli kamarádi a pan výpravčí. Z toho je vidět, že i malí mohou pomoci a je potřeba je vzdělávat. Nebyl to jediný takový případ, který se v Sázavě stal.
Jak dlouho jste byla v nemocnici?
Dohromady rok a půl i s rehabilitací. Všechno komplikovala zlomenina krčku, kterou jsem utrpěla při pádu z vagonu. Tři měsíce jsem se nemohla ani posadit, veškeré svalstvo ochablo, učila jsem se znovu chodit. Vracela jsem se často do nemocnice, například kvůli vyndávání šroubů z nohy nebo rekonstrukčním operacím s jizvami. Byl to intenzivní rok a půl. Kyčel mi rozhýbávali pod narkózou, šest fyzioterapeutek na mě leželo, aby mě udržely, jaká to byla bolest.
Trvalo vám dlouho, než jste se s tím vyrovnala, abyste o svém úrazu mohla mluvit?
Neměla jsem s tím problém od začátku. Ale abych mohla pomáhat, musela jsem projít sebezkušenostním výcvikem. Jen s popáleninami bych byla dříve doma. Uvědomila jsem si, že moje psychické problémy jsou spojené s úrazem nohy. To mě omezuje. Nemůžu sportovat, měla jsem strašné bolesti, ale už mám umělou kyčel a je to lepší.
Když jedete vlakem nebo čekáte na nástupišti, vzpomenete si na ten osudný okamžik?
Ano, a přemýšlím nad tím. A když jedu přes Sázavu, kolikrát si ve vlaku čtu, ale na tom místě vždycky zvednu oči…
Chodíte s preventivními programy do škol. Na co se vás děti nejčastěji ptají, když přijde řeč na váš příběh?
Velmi často se mne ptají, jestli mám manžela, děti, jestli chodím do bazénu. Jsou to otázky spojené s běžným životem. To je právě to, co je mnohdy pro popálené velmi těžké zvládnout. Začít opět normálně žít. Například mnozí se koupat na veřejná koupaliště z důvodu zjizvení těla a pohledů okolních lidí vůbec nechodí. S nimi se musí vyrovnávat dnes a denně na ulici nebo ve frontách. Já jsem měla to štěstí, že mám takovou povahu, jakou mám, a zvládla jsem to.
Bylo horší vyrovnat se s fyzickým handicapem, nebo související psychikou, pokud to jde vůbec oddělit?
Cítila jsem sociální izolovanost, úplně jsem vypadla z kolektivu, kamarádské vazby byly zpřetrhané. Stalo se mi to na konci sedmé třídy a osmou jsem do školy skoro nechodila. To mě zasáhlo.
S čím nejvíc bojují pacienti?
Je to případ od případu, ale obecně asi s rehabilitační fází. Rodiče musí přijmout to, že musí svému dítěti ubližovat, aby mu pomohli co nejvíc. Promašťovat kůži, cvičit s nimi, což je hrozně bolestivé, když se protahují jizvy třeba v místech kloubů. Děti se vztekají, nechtějí, rodiče to musí dát. A popálený si musí uvědomit, že když nebude cvičit, jizvy se mu zkrátí. Jizva totiž zraje dva roky, a když to pacient zanedbá, bude mít trvalé následky nejen kosmetické, ale i funkční po zbytek života.
I váš případ jde zařadit mezi takzvané vagonáře. Ze statistik je vidět, že tento fenomén i přes všechny tragické případy a nejrůznější varování trvá.
Nedaří se vymýtit. Předloni byl enormní nárůst těchto úrazů. V letech 2010 až 2015 se jednalo o jeden až dva případy ročně, v roce 2016 jich bylo osm pouze v Jihomoravském kraji. Několik dalších bylo v ostatních částech republiky.
Čemu tento výrazný nárůst přičítáte?
Nebyla to jedna jasná skupina. Jsou to takové vlny, najednou případů přibude, dostane se to do médií, pak to zase ustane. A časem se takové případy znovu objeví. Jediné, co lze vysledovat, je, že několik z popálených byli parkuristé. A také se stalo několik případů, že si na vagonech fotili selfíčka. S pražskou klinikou spolupracuje organizace Bolíto, která spustila projekt vagonari.cz. V kampani to pojmenovali Jedna blbá fotka.
Je mezi popálenými nějaký nový trend?
Popálení v souvislosti s užíváním otevřeného ohně v domácnostech. Jako jsou například interiérová krbová kamna, kotle či otevřené krby. S tím se roztrhl pytel, nevíme přesný důvod. Vznikají úrazy v souvislosti se vznícením oblečení. Ale i popálení batolat, která si sáhnou na rozpálený krb. Plánujeme prevenci v téhle oblasti.
Celkově vede ve statistikách příčin popálení stále vroucí voda?
Ano, u dětí je to 60 až 70 procent všech případů. Snažíme se šířit osvětu, máme spoustu preventivních programů od mateřských po střední školy. Také pro seniory, mateřská centra a podobně.
