Seriáloví tvůrci měli Kabelku rádi, tak jím prošpikovali velkou část seriálu. „O mě se tam i víc mluví, než tam jsem,“ vysvětluje s úsměvem herec pocházející z Jihlavy. A ohlíží se za svým dětstvím a dospíváním na Vysočině.
Jak dlouho jste žil v Jihlavě?
Do patnácti let. Pak jsme se přestěhovali do Velkého Beranova. Chodil jsem na dřevěnomlýnskou školu v Havlíčkově ulici. To byla fajn škola. Bydleli jsme v paneláku na Královském vršku, takže se moje dětství motalo kolem sídliště. Na plácku za panelákem jsme hráli s tenisákem hokej třeba s pozdějšími hvězdami Patrikem Augustou, Viktorem Ujčíkem. Je sranda, jak je to všechno propojené. Mám tři bráchy, takže jsme byli na sídlišti taková výrazná rodina, čtyři kluci. Rád na tom vzpomínám.
Bratři se divadlu nevěnují?
Ne. Jsme rozházení po světě. Jeden je v Žirovnici, další v Jihlavě, třetí v Hamburku.
Stále se do Jihlavy vracíte?
Ano, mám tam mámu i další příbuzenstvo. Vždy si dám jedno pivo v Radniční restauraci, já jsem totiž velký milovník menších pivovarů. V Jihlavě vždy cítím nostalgii, je to místo dětství a mládí. V Jihlavě mám taky spolužáky, jezdím na srazy základní školy. Spolužáci zase naopak někdy přijedou do divadla.
I maminka dojíždí na vaše představení?
Jezdí, do Pardubic i do Brna.
Jak jste se dostal k divadlu?
Chodil jsem nejprve do „lidušky“ na náměstí. Tehdy tam fungoval velký promenádní orchestr. Já se učil na zobcovou flétnu, na klarinet a později ještě na saxofon. Nakonec jsem unikl kariéře klarinetisty a šel k muzikálu. Stalo se to tak, že jsem před talentovými zkouškami byl nemocný s dýchacími cestami. Několik měsíců jsem proto nemohl pořádně hrát na klarinet, což byl handicap. Měl jsem ale už doma všechny listiny k talentovým zkouškám, tak jsem se zkusil přihlásit na hudebně-dramatický obor. Myslel jsem si, že tam budu hrát na hudební nástroje a vedle toho stepovat, šermovat. To jsem ještě nevěděl, že to je herectví. U zkoušek jsem řekl dva monology, dvě básně a oni mě vzali.
Později jsem vystudoval i muzikálové herectví na JAMU. Mým spolužákem byl Ondra Šípek, který dnes hraje v Horáckém divadle. O ročník výš studoval Jakub Škrdla. Toho jsem teď viděl v Jihlavě na plakátech k inscenaci Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Mými spolužáky byli v Brně rovněž Danka Šinkorová, Alena Antalová i Roman Vojtek, s nímž jsme se později potkali v seriálu Vyprávěj.
Takže ve vašich začátcích nebylo žádné ochotnické hraní v Jihlavě?
Ale ano, bylo. Začínal jsem v jihlavském domě kultury v souboru Klicperáček. Režírovali tam třeba Míša Junášek nebo Ivana Šteklová, která dnes pracuje na krajském úřadě. Spolu s ní jsem i hrál, připravovala mě taky na konzervatoř. Moje první role tam asi byla v muzikálu Výtečníci autorů Richarda Pogody a někdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Odehráli jsme desítky repríz Výtečníků na začátku devadesátých let.
V Horáckém divadle jste si nikdy nezahrál?
To ne. Ani jsme do něj nechodili se školou. Před revolucí jsem tam začal chodit jako divák sám od sebe. Tehdy tam byla vynikající parta. Pamatuji si třeba na muzikál Gaudeamus Igitur, ten mě nadchl. Hráli v něm například Ivan Urbánek a Pepík Kundera. Pamatuji si i Strakonického dudáka z té doby. Chodil jsem na herce Evičku Matalovou, Miloše Stránského, Jaroslava Ravu. A to ještě do staré budovy, tam to bylo fajn.
Horácké divadlo stojí strategicky mezi Prahou a Brnem, byla by to třeba jednou dobrá štace. Ze srandy si někdy vnitřně plánuju na stará kolena důchod v Jihlavě, že budu chodit po Keťásku, kolem řeky a v Horáckém divadle občas pohostinsky sehraju nějaké ty dědečky. A mezitím budu bydlet na chalupě, kterou mám v České Kanadě u Slavonic.
