Ivan Urbánek má za sebou také řadu rolí v televizních pohádkách. A v poslední době i v seriálech, často v těch s kriminálními zápletkami. Zahrál si též v několika zahraničních filmech.
V Horáckém divadle dostával velké role, například v inscenaci Vynález zkázy. Byl v Jihlavě i Othellem, také Švandou ve Strakonickém dudákovi. Tehdy se jako zdatný muzikant naučil hrát na dudy. Dodnes též zpívá, rád bere do rukou kytaru, harmoniku, housle či ukulele.
Dvaašedesátiletý Urbánek se zaměřuje rovněž na tvorbu pořadů pro děti a mládež. Se svými představeními navštěvuje mateřské, základní i střední školy. Také jeho práci ale přerušila na posledních několik týdnů pandemie koronaviru.
Proč jste se ve vašich školních letech přestěhovali z jižních Čech do Vyskytné nad Jihlavou?
V Jistebnici u Tábora byla v roce 1969 pro mého otce již neúnosná situace kvůli psaní protisovětských nápisů a nastupující normalizaci. Jako mladý ředitel základní školy se za pomoci svého švagra ukryl do školy ve Vyskytné nad Jihlavou.
Jak jste ten přesun bral vy ve svých jedenácti letech?
Divné to bylo. Nové a jiné. Ale zvykli jsme si. Nějak jsem se neptal a neřešil to. A otec byl v nové situaci i blíže domovu.
Hrával jste fotbal za Rantířov a hokej za Modetu, obdivoval Duklu Jihlava. Ještě jí fandíte?
Ani ne, už to nesleduju. Není to teď, myslím, moc úspěšný klub. I ta bájná Dukla, zpětně viděno, byla vytvořena zvláštním způsobem. Vlastně vyrostla na práci druhých týmů a povolávala si ty nejlepší hokejisty. Ale podmínky tam byly nadstandardní, profesionální, a asi to tak bylo i dobře pro celý náš hokej.
V sedmdesátých letech jste studoval jihlavské gymnázium, jak si pamatujete město z této doby?
Takové, jaké bylo. Docela klidné a bytelné. Moc nás tehdy nevzrušovala velká a pohnutá historie města. Ani bourání historického jádra, dosidlování Jihlavy a okolí. Bydleli jsme mimo Jihlavu a s málokým se o městě a jeho příbězích dalo mluvit. A to platí i o Německé Vyskytné.
Jak jste později získal angažmá v Horáckém divadle?
Hrál jsem druhým rokem v Šumperku, na Prahu to nebylo. Dojeli se na mě podívat z Horáckého divadla a nabídli role. A já šel vlastně domů, do známého prostředí. Řekl jsem si: proč ne?
Dostával jste v Jihlavě opravdu velké role. Které si nejvíc pamatujete?
Upřímně, vybavuji si to dost matně, musím se zamyslet. Velký úkol byl Othello, na toho jsem ale zkušenostmi a asi ani věkem neměl. Švanda ve Strakonickém dudákovi byla spíš moje parketa, moc zajímavá zkušenost. Od té doby se datuje moje hra na dudy. Byla to práce s legendou, režisérem Paloušem. Taky s kolegou Ravou a vlastně se všemi dalšími.
Pak přišlo plno dalších rozličných rolí, od klasiky a zpěvoher vídeňského typu až po novou dramaturgii, jako byla inscenace Kompot. Tam mi bylo ale trochu líto starších diváků. Též jsem si udělal radost na malé scéně inscenováním barokních vánočních her. To jsme tenkrát hráli až do června.
Na které kolegy z Vysočiny vzpomínáte?
Kolegiální bylo vcelku celé divadlo. Jen jednu dobu se to trochu rozdělilo na „staré“ a „mladé“. A mezi tím plula paní Matalová. Ta byla též inspirativní. Ale asi nejvíc si vzpomínám na Pepu Kunderu. To je poctivec.
V Horáckém divadle jste skončil v roce 1989. Jak jste ten přelomový rok prožíval?
To bylo zvláštní období. Přešel jsem na Provázek do Brna. Hráli jsme 17. listopadu 1989 spolu s dalšími divadly v Praze na Chmelnici Rozrazil, když kolem začaly svištět policejní vozy z Hrdlořez směrem na Národní třídu. Ten den už se nehrálo, ale otevřeně hovořilo. Začínal přerod do dneška. Atmosféra tenkrát byla napjatá, plná emocí, očekávání i trochy strachu. Ostatně jak se sluší na změny.
Začali jsme jezdit po továrnách a různých provozech. Mluvili jsme s lidmi, ať se přidají. Tiskli letáky, organizovali stávky. No a pak jsme si užívali takové zvláštní svobody plné radosti, únavy, něco hrdosti, koncertů. Už ale u mě začalo i postupné střízlivění. To, čeho jsem se podvědomě obával, vidím dnes kolem sebe zřetelně. Ale jinak je to dobrý.
Kromě českých filmů a seriálů jste si vyzkoušel práci s americkými filmaři, třeba v úspěšném filmu Iluzionista s Edwardem Nortonem v hlavní roli. Jaká to byla zkušenost?
To nebylo nic zvláštního. V Táboře v barokním divadle jsem vykřikl z publika jednu větu. Víc jsem si „zatočil“ s německou i rakouskou televizí, většinou ale s českými spolupracovníky. Tedy kromě režiséra, hlavního kameramana, producenta či kostyméra. Ještě rozmanitější to bylo u reklam. Moje zkušenosti z této práce jsou zhruba podobné. Vždycky jde o lidi a rozpočty na daný projekt.
Co vás v této koronavirové době nejvíc zaměstnává?
Tak hlavně nesmím pracovat. Nikde. Dostal jsem jako OSVČ podporu a čekám. Zaměstnává mě nejvíc asi internet. Přece jen člověk shání odpovědi na otázky, co se mu honí hlavou. I když říká, že už ho ty řeči unavují. Nejlepší je fyzická práce a pohyb. Hodně přemýšlím a dívám se, jak se chováme, jak nás to v budoucnu ovlivní. Co asi bude, až se ta vlna vrátí. I když vlna... Spíše pár případů. To ale bude stačit na další nouzový stav. Takže plány si můžu dělat, jaké chci.
Máte přece jen výhled na nějakou práci, až se toto všechno přežene?
Vlastně nevím. Nic moc. Zkusím vyhrabat z popela něco z toho, co bylo dohodnuto do června. Pak se uvidí. Natáčení zatím nic, hostovačka v brněnském HaDivadle má být až v září. Třeba se objeví něco dalšího. Všechno se přežene, ale otázka spíš zní, kdy a jak to bude vypadat pak.
