V Lukášově evangeliu se píše, že Bůh poslal anděla Gabriela do Nazaretu, města v Galilei, k Marii, panně zasnoubené Josefovi, tesaři z Davidova rodu. Když se před ní objevil, poněkud ji vystrašil. Pravil proto: „Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího... a jeho kralování bude bez konce. Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího. To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží...“ To dítě se narodilo.
A jeho narození je tím důvodem, proč máme Štědrý den - a proč vůbec slavíme Vánoce... „Jsou to krásné svátky, ale člověk by neměl zůstat jen na povrchu. Zvyky a tradice jsou dobré, je však třeba otevřít i srdce, protože Bůh říká každému člověku: I tobě se narodil Spasitel,“ vykládá František Tichý, farář Československé církve husitské.
Do svého jihlavského bytu si před časem přinesl gramofon a spoustu starých desek. Ukáže na ně a prohodí: „Mám tu všechno od Bacha po Rolling Stones, ale nejradši poslouchám jazz, hlavně Milese Davise. Taky miluju raného Franka Zappu. Když je doma klid, tak si ty desky pouštím.“ A Vánoce jsou svátky klidu - klidu a míru.
Tichý tvrdí, že ke kněžství jej přivedly různé cesty. „Víte, třeba hned na začátku jsem se chtěl naučit hrát na varhany. Učil jsem se. A naučil jsem se.“
František Tichý
|
Ještě na varhany hrajete?
Ale ano, občas se naskytne příležitost. A teď na stará kolena hraju i v bigbítové kapele EXpáni na klávesy. Koupil jsem si takové pěkné, váží jen pět kilo.
Povězte, jak se z vás stal kněz, notabene husitský?
Jako kluk jsem měl různé zájmy. Mezi nimi i Bibli, kterou jsem chtěl pochopit. A různými oklikami, varhany už jsem zmínil, jsem jednoho dne přišel do brodského Husova sboru. Kamarádil jsem tehdy se synem faráře. To mi bylo nějakých šestnáct let. Takhle jsem se dostal k této církevní tradici. A postupem času jsem zjistil, že jsem věřící. I když jsem k víře od dětství vychovávaný nebyl. My jsme do kostela moc nechodili, ale moje zbožná tetička od Polné mě tam sem tam vzala. V každém případě na cestu víry jsem se dostal až jako student.
Ovšem studoval jste v Československu, kde panoval materialistický komunistický režim. Přesto jste se rozhodl studovat na kněze?
Ano, hned po gymnáziu jsem šel na Husovu bohosloveckou fakultu. Ostatně já jsem ani o žádném jiném typu studia neuvažoval.
To vás od tohoto kroku nikdo nezrazoval? A co na to učitelé?
Na gymplu z toho bylo pozdvižení. Tehdejší ředitel gymnázia Kačúr, pověstná figurka, běhal po chodbě a řval, že to tady od dob Karla Havlíčka Borovského nebylo, aby se student z jejich socialistické školy hlásil na teologii. To byla docela sranda.
Jak husitský farář prožívá advent a Vánoce? Čím je pro něj tento čas na konci roku?
Husitský farář prožívá advent úplně stejně jako jiní faráři. V tom se husiti neliší od římských katolíků a dalších zástupců jiných církví. Učením jsme sice bližší protestantismu, ale ta tradice je v mnohém podobná. Prostě máme adventní bohoslužby, adventní ztišení nad Biblí. Nejsou to klasické mše. Měli jsme v Jihlavě i adventní besídku pro děti, jejímž tématem byl Jan Křtitel.
Může k vám přijít kdokoli, nebo si vystačíte sami?
Jsme taková malá komunita, ale otevřená i veřejnosti, abych tak řekl. Ostatně pro ten účel jsem kdysi na faře založil klub Zacheus. Máme i stránku na Facebooku. Fara neslouží nějaké uzavřené sektě, je tu pro všechny hledající lidi. A také se u nás každou chvíli objeví někdo, kdo s sebou vezme i svoje děti, které třeba ještě nebyly pokřtěny, ale ti rodiče duchovní směřování a touhu mají. Církev nesmí být ghettem, v němž žijí jen ti, kteří jsou pokřtění a chodí k přijímání nebo se cítí být nějakým zvláštním způsobem osvícení. Když je takto církev uzavřená, zavání to sektářstvím. Dveře do ulice jsou sice zavřené, ale máme zvonek a telefony. Jsme otevření.
Aniž bych chtěl nějak kádrovat, co je to za lidi, kteří patří do vaší náboženské obce? Jak to, že je oslovila právě Církev československá husitská?
K husitské církvi se hlásí celé rodiny, generačně jsou to však už spíše starší lidé. Naše církev byla založena krátce po vzniku Československé republiky odštěpením od římského katolicismu a jmenovala se Církev československá. Cílem bylo ustavit v zemi vlastní národní formu římského katolicismu, ovšem reformovaného. To znamená, že my se nacházíme věroučně mezi tradičním protestantismem, evangelíky a tím reformním katolicismem, který tehdy ti kněží prosazovali. A k Československé církvi patřily hlavně nižší střední vrstvy. Tehdy opouštěly houfně řady římskokatolické církve generace lidí, kteří prošli světovou válkou, což pro ně bylo strašným způsobem traumatizující. V té válce stála římskokatolická církev na straně Rakouska-Uherska a mnozí lidé jí to neodpustili. Naše církev tedy vznikla trošičku jako protestní hnutí nejen teologické a duchovní, ale i jako hnutí vlastenecké. Vstupovali do ní úředníci, železničáři, dělnické vrstvy...
Víte, jak to vypadalo v Jihlavě?
V Sudetech nebyl ten vlastenecký prvek tak silný. I když nedávno jsme vzpomínali na to, že v Jihlavě byl v roce 1928 odhalen obrovský pomník mistra Jana Husa. Stál proti Besedě. Pak ho nacisti zbourali. Ale jinak zde Československá církev tolik silná nebyla.
Jsou dnes členové vaší církve pořád jaksi geneticky propojeni s předky?
Pořád tu jsou rodinné vazby, ale sem tam přijde i někdo nový. Stále přicházejí noví lidé, i mladší, kteří hledají. Církevní tradice byla v 50., 60. letech násilně přerušena. A když se přestalo vyučovat náboženství, být věřícím křesťanem, to bylo jen pro ty, kteří měli víru tak silnou, že se nebáli překážek. Spousta lidí však z církve odešla. A to generační narušení je znát. Valná většina dnešních třicátníků a čtyřicátníků je nepokřtěná. Čili pokud teď někdo do církve přichází, tak jsou to většinou zase rodiny, kdy otec s matkou mají touhu pokřtít svoje děti, protože kdysi babička byla pokřtěná... A já zjistím, že ani oni nejsou pokřtěni. Takže po náležité přípravě pokřtím celou rodinu.
Advent je čas ztišení, zklidnění, usebrání a radostného očekávání příchodu Spasitele. Jenže vnější svět v době před Vánocemi, to je hlavně komerce, hluk a shon, nemyslíte?
Já osobně se snažím pokud možno vyhýbat tomu ruchu na náměstí. Chápu, že lid si to žádá, ale mě to naprosto neoslovuje. Pravdou je, že z adventu se často stává jedna velká estráda s každodenní hlasitou muzikou, která podporuje koupěchtivost obyvatelstva. Jakmile pustí v Kauflandu koledy, lidé hned začnou víc nakupovat. Samozřejmě si myslím, že advent by měl mít daleko klidnější průběh. A hlavně, lidé by neměli ulpívat na povrchu.
František Tichý umí hrát na varhany, ale i na klávesy v kapele EXpáni.
Podle vás to, o čem mluvíte, přehlušuje a zakrývá duchovní rozměr adventu a Vánoc?
Adventní tradice jsou samy o sobě hezké. Vystavují se stromečky, rozsvítí se velký strom na náměstí, je u toho ohňostroj, jedna velká českoněmecká firma slaví výročí... Nevadí mi to, ale zkrátka to zůstává na povrchu. Ovšem pokud by člověk zatoužil prožít něco jiného, jakýsi tajemný dotyk, tak by se měl odebrat do ticha svého srdce. Protože Bůh si přeje právě tiché srdce, aby mohl promluvit. Boží hlas je tichý, nikomu se nevnucuje. Já se snažím prožít advent tak, abych se nenechal rozházet a rozbombardovat tím vnějším hlukem a komerčními tlaky. Oni nás chtějí k té koupěchtivosti dohnat jakýmkoli způsobem. A někdy jsou s tím propojené i křesťanské tradice. Mimochodem co jiného je, jakkoli to není adventní téma, svátek svatého Martina? To je vyloženě svátek, který vznikl na základě komerční objednávky, a lidi už ho berou jako nějakou vzdálenější duchovní tradici, i když vznikl především proto, aby se prodávaly husy a víno.
A Vánoce?
Jsou to krásné svátky, protože lidem připomínají to základní poselství: Bůh má lidi rád, chce jim pomoci, chce je zachránit a také pro to něco dělá. Narození Ježíše, který se stane Spasitelem, je opravdu první informací evangelia. A my si připomínáme, že se skutečně naplnila dávná proroctví. Já bych nepodceňoval žádného člověka v tom, jak prožívá tuto tradici. I kdyby to bylo jen nějaké dojetí či vnímání dojemné atmosféry z toho, že se setká celá rodina. I když třeba lidé víru nevyznávají, tak se na Vánoce těší už jen proto, že ta atmosféra je jiná. Že jsou všichni po ty tři dny na sebe hodní, že jsou lepší - kéž by, někdy taky ne - a že se setkávají jinak než v tom běžném rytmu během roku. Ale je úkolem faráře říct: Nemělo by zůstat jen u tohoto. Nemělo by zůstat jen u vnějších tradic. Stromeček, adventní věnec, svíčky, dárky, jesličky, to vše je pěkné. Člověk by se však měl i ztišit. A teprve v tom tichu může Bůh promluvit a říct člověku: Také tobě se narodil Spasitel.
Nebojíte se, že „politická korektnost“ jednou ohrozí i Vánoce? Asi vnímáte, co se děje v Evropě i za oceánem. Někde už učitelky dětem ve školkách zakazují při koledách používat jméno Ježíš, aby se to někoho nedotklo...
Slýchám o tom. Ale ono to je tak, že když si lidi nechají tradici vzít, pak si ji nezaslouží. Soudruzi u nás taky zakazovali. Ve škole mi jeden kantor vynadal, že nosím na krku křížek. Že to prý pohoršuje ostatní. Takže nic nového pod sluncem. Pokud je víra taková, že o tyto tradice stojí, tak si je nikdy nenechá zakázat. Jestliže si to v Německu či jinde nechají líbit, z důvodu politické korektnosti, pokud tradice z nějakého důvodu vytěsní, tak tam ta víra nebyla. Pak tedy budiž - ať se tam šíří arabská kultura. Je to vždy věc nabídky a poptávky. Pokud budou mít lidi víru, a nemyslím jen víru v Boha, ale pokud budou trvat na tom, aby byly jejich tradice zachovány, tak jim to žádný vnější vliv nemůže vzít. A nevím, jak daleko je to třeba v Británii, kde se vážně mluví o tom, že by křesťanské symboly měly mizet ze škol. Ale ono se to v čase mění. Teď to vypadá, že křesťanství je na ústupu, ale v další generaci se může probudit vlna, která bude reakcí na to, co se děje nyní. A mladí budou říkat: my o tu víru a s ní spojenou tradici stojíme.
Co jste říkal na kázání katolického kněze Petra Piťhy v chrámu sv. Víta u příležitosti svátku sv. Václava? Útočil na tzv. Istanbulskou úmluvu, mluvil vám z duše?
Slyšel jsem spíše jen vytržené úryvky, které se citovaly v reakcích na toto kázání.
„Vaše rodiny budou rozervány“ a podobně...
Ano, tyhle věci.
Co si o tom tedy myslíte?
V tom kázání mi Petr Piťha nemluvil z duše. Byla to přehnaná apokalyptická vize. Ale mně nemluvila z duše ani ta zlostná vlna reakcí. Třeba profesor Halík, kterého si jinak vážím: v Lidových novinách vyšla jeho zlostná a šmahem odsuzující reakce. A pořád to pokračovalo. Tak jsem po dvou měsících na Facebook, když se tam pořád do toho člověka obouvali, napsal něco ve smyslu: Dejte mu už pokoj. Přece nešlo o nic jiného než o kázání, byť u sv. Víta.
Lidovecký europoslanec Pavel Svoboda napsal nedávno do novin o tom, že je ve světě pronásledováno více než 200 milionů křesťanů, ale že my v Evropě si tomu jdeme i sami naproti, když děláme neustálé ústupky. Je v naší době křesťan lovnou zvěří?
V afrických zemích ano. Tam se snad obden dozvídáme, pokud se to tedy vůbec dozvíme, že někde vypálili kostel či povraždili křesťany. Takže v některých afrických zemích a tam, kde vládne radikální islám, jsou křesťané opravdu pronásledováni. Napadá mě v této souvislosti i případ Asie Bibi, která strávila osm let v cele smrti v Pákistánu. Neřekl bych ale, že celosvětově je to s pronásledováním křesťanství tak zlé. V Jižní Americe je křesťanství na vzestupu, stejně tak v Jižní Koreji. Když jsme byli v Izraeli, tak jsem viděl, jak se v Jordánu křtily dva autobusy lidí. Byly to zájezdy Korejců. A předpokládám, že to byli Jihokorejci.
Některým lidem v Česku vadí pamětní deska na Staroměstské radnici v Praze, věnovaná husitskému knězi Janu Želivskému. Slyšel jste o tom?
To slyším poprvé. Jistě, Želivský byl velice radikální, podobně jako později Žižka, ale nebyl to radikál sociální, jak tvrdili komunisti, kteří se husitství trošku chopili. Jan Želivský byl radikál chiliastický, on očekával konec světa. Lidé si tehdy mysleli, že už už musí nastat konec světa, protože se jim zdálo, že to nemůže být horší: tři papežové, rozvrat v církvi, ostuda, hanba... Konec světa měl nastat v únoru 1420. Želivský byl radikál tohoto typu. Já bych rozhodně pamětní desku upomínající na jeho smrt, určitě víte, že ho popravili, nesundával. Je to přece součást naší historie. A husitská reformace, neříkám revoluce, slovo reformace je mi bližší, je jedním z nejzajímavějších momentů našich dějin.
Co byste řekl v několika větách o Janu Husovi?
Byl to velký charismatik. Jeho osoba v sobě snoubí vrchol vzdělanosti filozofické a teologické, byl profesorem, mistrem a rektorem univerzity pražské, která měla v té době velikou váhu. A zároveň v něm byla úplně obyčejná lidskost a blízkost k chudému lidu. Kázal v kapli betlémské lidovým masám, ale nikdy nebyl na vrcholu církevní hierarchie, nebyl biskupem. A nenechal se tím církevním establishmentem zmanipulovat. Vždycky dával přednost tomu, co mu říká Písmo a jeho výklad z Ducha. Hlásal, že Kristus je vládcem církve, ne papež nebo koncil. A za to zaplatil životem...
V novinách i na internetu se objevuje reklama s fiktivní Husovou větou: Jsem zapálený pro... jednu nejmenovanou televizní stanici. Je to podle vás vtipné?
Tím sloganem vykradli Cimrmany, to je z Českého nebe, ne? Mě tento typ humoru neuráží, naopak. Když jsem byl před pár lety v Kostnici, tak jsem si tam na nádraží koupil dva velké balíčky zápalek. Pak jsem je rozdával kamarádům s tím, že to jsou sirky z Kostnice. To je černý humor, který mi byl vždycky blízký. A Husovu památku nešpiní.
