Devadesát procent svého času, jak říká, věnuje Constantin Kinský rozvoji Žďáru nad Sázavou. „Paralelně dělám strategické poradenství pro vedení firem, koučuji členy vedení firem a také startupové high-tech projekty,“ říká o sobě potomek jednoho z tradičních šlechtických rodů.
I když má francouzské občanství, o Česku hovoří jako o vlastní zemi. Krev mu však pije systém, ve kterém se podle něj nešikovně zkřížila rakousko-uherská a komunistická byrokracie.
Česká republika patří už patnáct let do Evropské unie. Kam se podle vás za tu dobu posunula?
Jsme národ, který rád nadává. Jelikož jsem se narodil ve Francii, nadávám ještě víc. Obecně je to chyba, protože jsme se hodně posunuli a zapomínáme. Navazujeme totiž na padesát let komunistické a nacistické totality, s krátkou přestávkou po válce. Rozvíjet naše schopnosti po takové době není jednoduché. Po sametové revoluci a vstupu do Unie se podařilo hodně dobrých věcí, na to nesmíme zapomínat.
Co máte konkrétně na mysli?
Ekonomiku, otevřenost hranic, výměnu zkušeností, možnost cestovat. Studenti mohou studovat jinde, stejně jako zahraniční studenti u nás. Výměna zkušeností je klíčová. Vždycky jsme bývali úspěšní, když jsme byli věrni našim kořenům, ty jsou české, německé, židovské a cikánské, a přitom jsme byli otevření. Vezměte si české umělce ve Francii, například Kupku, kteří přišli s abstraktním uměním. To byla doba rozkvětu.
A co se týká Žďáru nad Sázavou?
To bylo vždy radikální místo. Ve středověku tady vznikl hamr i díky cisterciáckým mnichům, to bylo svého času high-tech. A pokročilé technologie a inovace jsou tu zase.
Constantin Norbert Kinský
|
Myslíte několik zajímavých inženýrských firem, které jdou s dobou a podílí se na čtvrté průmyslové revoluci?
Ano. Je to takové české Silicon Valley. Podnikatelský duch spojený se špičkovými technologiemi má ohromný potenciál. A co se obecně nepovedlo? Že stát kolabuje a nefunguje tak, jak má. A to není nešikovnými lidmi, ale nešikovným systémem, který nedává šikovným možnost. To naše lidi táhne dolů.
Když jsme spolu dělali první velký rozhovor před devíti roky, mluvil jste o nebezpečí národního populismu jako o velkém riziku. Zdá se, že jste měl pravdu.
Byl bych velmi rád, kdybych se tehdy mýlil. Bohužel to tak je a jde to špatným směrem. Lidé mají strach a to je špatný rádce. Neklesá s ekonomickým úspěchem, je tu přece minimální nezaměstnanost. Je to dané emocemi, svět se kroutí, evropský projekt je nedokončený a místo Česka v něm není úplně jasné. Je totální blbost - už jen pragmaticky vzhledem k délce hranic - snažit se vytvářet znovu bariéru. Je třeba dokončit Schengen, kde se můžeme uvnitř volně pohybovat a hranici společně hlídat. Musíme se zaměřit na společnou bezpečnost. Kdo nadává na politiku a nedělá nic, nemá právo spílat Praze a politikům, kteří tam jsou. Je na nás to změnit. Začít tvořit kolem sebe, našima rukama. Ve Žďáře lidé nečekají, až Praha něco vyřeší, a snaží se měnit věci kolem sebe sami.
Například?
Otevřelo se téma hospodaření s vodou. Tady to umíme už dlouho, je tu spousta rybníků. Ze zadržování vody se stalo předvolební téma, starosta udělal pracovní skupinu, postupně se dělá na tom, aby schopnost retence byla větší, aby Sázava byla čistější a bylo v ní více vody. Určitě nečekáme na Prahu.
K metropoli máte velké výhrady, s oblibou říkáte, že největší kůrovci sedí v Praze…
Jsem vychovaný jako místní patriot. Centrální moc, ať už je to Praha, Brusel, nebo třeba Moskva, se mi nelíbí. Je chyba centralizovat víc, než bychom měli. Regiony by měly mít větší kompetence a rozpočet, je důležité se více zaměřit na místní rozvoj.
Jste největší soukromý vlastník lesů na Vysočině, takže je pro vás kůrovec vážné téma. Podařilo se státu při pokračující kalamitě některé procesy zrychlit?
Řeknu nejdříve, co děláme my. Dali jsme dohromady pracovní skupinu sousedních vlastníků - soukromé, obecní, církevní i státní lesy. Pravidelně se scházíme, abychom náš zelený ostrov zachránili. Naštěstí je trošku zima a kůrovec se zatím nešíří. Lesy jsme přes zimu tak z devadesáti procent vyčistili. Tím nemyslím mrtvé, suché stojící dřevo, ale napadené stromy, ve kterých se po oteplení probudí kůrovec, zachechtá se a rozlétne se dál. Tvrdě jsme zasáhli, zatím to vypadá dobře, větší riziko hrozí na Přibyslavsku. A to je sotva patnáct kilometrů, to samé hrozí u Nového Veselí. Takovou vzdálenost kůrovec s větrem hravě překoná. Máme hodně lidí v lese, harvestory i koně, což je šetrnější přístup, snažíme se s tím něco dělat.
Co vyčítáte státu?
Má máslo na hlavě. Vznikla takzvaná dřevěná kniha, tedy hospodářská koncepce státních lesů, veškeré práce v nich se outsourcují a soutěží. Představte si, že přijedete s nemocným dítětem do nemocnice. Ředitel zařízení řekne, že dítě umí vyléčit, ale že musí nejdřív najít ve výběrovém řízení doktora, který přijede, pokud bude mít dost pacientů a vyplatí se mu přijet.
Narážíte na těžbu na velkých plochách pomocí harvestorů, což je pro lesnické firmy mnohem výhodnější?
Přesně tak. Hajný na státním nemá možnost, aby si vzal šikovné místní lidi a mohl s nimi třetinu práce udělat sám a napadené stromy hned odstranit. Pak se nemoc exponenciálně šíří. Je to ostuda. Přitom naše lesnictví mělo ohromnou tradici. Když jsem se po revoluci bavil se známými na Západě, zda bychom neměli navázat spolupráci a posílat naše studenty lesníky na zkušenou do světa, všichni mi řekli, že jsem se zbláznil, že by je v cizině akorát zkazili. Tu naši zkušenost jsme chybnými kroky úplně zdevastovali. Státní a vojenské lesy musí mít aspoň třetinu zpracovatelské kapacity vlastní. S oteplením to bude horší a horší, ale z chřipky, se kterou v lesích po staletí umíme hospodařit, může být španělská chřipka. Fakt nevím, jestli toto přežijeme.
Stát už podporuje obnovu lesů, ne?
Věřím, že podpora státu bude efektivní. Zatím je nastavená tak, abychom mohli obnovit lesy, které vyrostou za desítky let. Ale nemyslí se na podporu prevence, abychom lesy před zánikem zachránili.
Jste dost kritický, máte spoustu témat. I když zatím nemáte české občanství, politika vás neláká?
Snažím se se svým týmem měnit věci okolo sebe. Třeba právě v lesnictví, hospodaření s vodou, podporovat živou kulturu, vzdělávat děti, být tvořivý, hospodařit udržitelně, dívat se na rozvoj z dlouhodobého hlediska. To bohatě stačí, možná na tři životy. Obdivuji lidi, kteří do politiky šli a obětovali svůj čas nebo i rodinu. Nadávat na všechny bez rozdílu je nefér.
Přitom jsou potomci šlechtických rodů, co do toho šli - Schwarzenberg, Lobkowicz, Czernin, i váš příbuzný František Kinský, který je starostou v Kostelci nad Orlicí.
Umím poradit a přidat svůj pohled, ale na politiku nemám. V městském zastupitelstvu máme šikovné lidi, je zajímavější s nimi spolupracovat a soustředit se na svůj talent. Myslím, že mám větší přidanou hodnotu jako partner než jako politik. Další věc je náš proporcionální systém. Demokracie je právo zvoleného rozhodnout a za své rozhodnutí odpovídat. Máš většinu? Tady jsou klíče, za čtyři roky rozhodneme, jestli tě tam necháme. A ne obchodovat v parlamentu.
Společnost dělí také téma dotací. Nebylo by podnikání jednodušší, rychlejší a rovnější bez nich?
Proč je to tak komplikované? To jsme si nastavili sami. My jsme géniové, kteří v sobě mají zakódovanou habsburskou byrokracii, do toho jsme přidali zkušenosti s komunistickou byrokracií a to celé jsme zkřížili. Všechno si umíme zkomplikovat. Mám hodně kamarádů v Bruselu, od kterých vím, že je na tom z pohledu čerpání dotací Česko hůře než Maďarsko. Hlavní problém je, že je špatně nastavený náš systém veřejných zakázek. V jeho zlepšení je ohromný potenciál.
Hodně cestujete, svůj čas dělíte mezi Francii, Prahu a Žďár. Kde se cítíte nejlépe?
Tam, kde mám kořeny a kde se něco snažím dělat, takže určitě ve Žďáře. Od čtvrtka do neděle tady bývám pravidelně už mnoho let. Utíkám sem z toho pražského blázince. Ale každý rok potřebuji k moři do Francie, jezdíme do Bretaně, líbí se mi tam, příroda je tam tvrdá a živá. První dva dny na dovolené sice prospím, ale pak plachtím na malé lodi nebo dělám něco jiného. Manželka a děti jsou také aktivní. Ležet u vody, to mi nic neříká. Ale platí pravidlo, že pro zachování vztahu je dobré neplachtit a nehrát bridž s manželkou. (směje se)
Žďárský zámek, kde vzniklo i inovativní multimediální muzeum, postupně opravujete a otevíráte lidem, dostali jste se nad hranici 55 tisíc návštěvníků za rok. Co dalšího máte v plánu?
Vydržet a přežít, aby tu dále byla živá příroda obklopující živou kulturu. Pokud nás bude počasí s kůrovcem dráždit takovým způsobem jako nyní, a stát neudělá to, co má, budeme to mít těžké. Bohatě stačí postarat se o tři a půl hektaru střech. Máme v plánu vybudovat nějaké pokoje pro ubytování, několik hájenek, ale to hlavní, myslím Muzeum nové generace, je hotové. Nápady máme, ale jejich plánování teď musí počkat.
