Stejně jako spousta jeho spoluhráčů se určitou dobu snažil oddálit to, co jednoho dne stejně muselo přijít – konec kariéry. Dnes už si ale na své definitivní hokejové sbohem bývalý útočník Dukly Jihlava Jiří Poukar ani přesně nevzpomene.
„Vážně nevím, v kterém roce jsem hrál naposledy. Mně ty konce celkově připadají nedůstojné, když pak hráč už jen někde vytlouká druhé ligy. Asi je lepší skončit o dva nebo tři roky dřív,“ zamýšlí se jednapadesátiletý rodák z krajského města Vysočiny.
Jiří Poukar
|
„Jenže člověk je pohodlný. Nechce se mu do normálního života, vstávat už v šest hodin ráno, a ne až v devět... Proto pak konec co nejvíc natahuje a oddaluje,“ dodává.
Měl jste aspoň nějakou představu o tom, co budete jednou dělat?
Ne, já se toho spíš bál. Věděl jsem, že až někdy ve třiatřiceti letech skončím, budu bez praxe. Pořád jsem to někde vzadu měl. Bylo mi jasné, že když člověk nehraje v NHL, tak to, co si hokejem vydělal tady, mu nebude stačit.
Kam tedy vedly vaše kroky bezprostředně poté, co jste definitivně odložil hokejku?
Byl jsem asi na dvou pohovorech ve firmách, kde jsem měl dělat nějakého prodejce nebo obchodního zástupce, jenže jejich a moje představy se diametrálně lišily. Velmi brzy jsem pochopil, že nemůžu dělat pod někým, že musím něco vymyslet sám.
Ono je těžké najít společnou řeč, když kromě hraní hokejových zápasů nemáte vlastně žádnou pracovní zkušenost...
Samozřejmě. To, že jsem hrál hokej, nikoho nezajímá. Když ho člověk hraje a de facto začíná, tak je to výhoda. Přináší to i mnohé benefity, ale to všechno pak během chvilky najednou skončí a vy si říkáte: Co teď?
Takže jste došel k závěru, že nejlepší bude otevřít si penzion?
To ne, nejdřív jsem uvažoval o hospodě nebo o sport baru. Ale když jsem s tím nápadem přišel za architektem Jirkou Váchou, tak ten mi na to řekl: Nebuď blbej, uděláme z toho rodinný penzion. Budou ti tam jezdit Holanďani.
A měl pravdu?
S těma Holanďanama ne. Jestli jich tady za těch patnáct let spalo pět, tak je to moc. (směje se) Ale jinak to vymyslel bezvadně. Ještě dodal, že by dole mělo být něco, aby se měli hosté kde nasnídat, takže máme i kavárnu s cukrárnou. Dodnes jsem mu vděčný.
Hodně vašich bývalých spoluhráčů se vrhlo na kariéru finančního poradce...
Ono je to asi nejdostupnější a spoustě kluků to i docela dobře pasuje. Sportovci mají obrovskou vnitřní disciplínu. Nedělá jim problém se učit nové věci a hledat řešení. Já kdybych měl nějakou velkou firmu, tak bych si vždycky raději vzal jako zaměstnance sportovce než běžného civila.
Berete to jako devízu?
Určitě. Na to bych třeba já primárně lákal rodiče dětí. Aby dali potomky na hokej, kde z nich udělají člověka, který si bude umět poradit. Naučí ho vnitřní disciplíně, samostatnosti a zodpovědnosti. Právě to dnešní společnosti nejvíc chybí. Stejně jako obyčejná pokora a úcta.
Jenže někteří rodiče i na hokeji mnohdy svého potomka pořád vodí za ruku...
To je pravda, oblečou ho do výstroje a pak by ho nejraději postrkovali i po ledě. Já si vzal v patnácti bágl a jel na soustředění na Slovensko. Mobily tehdy nebyly, takže jsem až za tři dny zavolal domů, že už dva dny trénuju. Dneska je jiná doba, děcka mají maximální servis.
Jak vy jste se vlastně dostal k hokeji? Byla to rodinná tradice?
Kdepak, já přišel na zimák díky náboru na škole. Ale zůstal jsem až napodruhé. Naši mi totiž poprvé nekoupili chrániče, takže jsem se vrátil s omlácenýma kolenama a rok mě tam nikdo neviděl. (směje se) Pak jsem to ale zkusil znovu a už jsem vydržel.
Vraťme se zase k vašemu podnikání. Co všechno jste se musel naučit?
Hlavně jsem ten penzion sám stavěl. Tedy jsem byl jen přidavač, ale tím to začalo. Pak jsem postupně dělal všechno, co bylo potřeba.
I pokojskou?
Když náhodou nepřišla paní, která měla úklid pokojů na starost, tak klidně i pokojskou. (usmívá se) Jinak to tady nejde.
Vedení penzionu ovšem není jen o manuální práci, člověk se musí umět orientovat například i v marketingu nebo financích...
Právě proto jsem taky někdy ve čtyřiceti začal studovat vysokou školu. A teď jsem inženýr ekonomie.
Měl jste v ročníku vůbec nějakého zhruba stejně starého spolužáka?
Jasně. Celkově jsme byli super parta. Co my jsme se nasmáli. Třeba i tomu, že v pětačtyřiceti jsme opisovali jako zamlada. (směje se)
Takže dodělat si školu bylo další vaše dobré rozhodnutí?
Jo, povedlo se to, i když ve finále jsem zjistil, že stejně nejlepší je používat zdravý selský rozum.
První, čeho si člověk všimne, když vejde k vám do cukrárny, je nápis: Každá rodina má svůj příběh, vítejte v našem. Pomáhá s provozem celá rodina?
Manželka to tak nějak dozoruje a dcery si tady přivydělávají při studiu. Obě jsou na právech.
Myslíte, že aspoň jedna z nich jednou váš rodinný penzion převezme?
Já bych jim to snad ani nepřál. Neříkám, že je to nějak extrémně náročná práce, ale musíte tady být skoro pořád. Soboty, neděle, ale například i o Vánocích.
Proč jste zvolil název Dena?
Je to sloučenina prvních dvou písmen z jmen mých dcer - Denisa a Natálie.
Musím přiznat, že mi Jihlava nepřijde zrovna jako vyhledávaný turistický cíl, jací hosté se tedy nejčastěji ubytovávají ve vašem penzionu?
Máme především obchodní klientelu. Jinak máte pravdu, Jihlava toho moc nenabízí, většinou je to tak na jednodenní výlet.
Dotkla se vás nějak zásadně nedávná celorepubliková koronavirová karanténa?
Bude to znít asi hrozně, ale pro mě byla doba, kdy jsme museli mít zavřeno, fantastická. Měli jsme čas spoustu věcí předělat, ale hlavně jsem po patnácti letech zase snídal doma. (směje se)
Mimochodem na to, že máte cukrárnu a je jasné, že určitě pravidelně ochutnáváte zákusky, vypadáte pořád dobře...
Snažím se udržovat. Dvakrát třikrát do týdne chodím sportovat. V zimě hrajeme s bývalými spoluhráči hokej a jinak chodím do posilovny. Někdy taky běhat a v létě na kolo.
Měl jste vždycky rád sladké?
Já nevím, asi jo. Teď si kolikrát dám závazek, že si nevezmu, ale stejně to nevydržím. Kolikrát docela chápu alkoholiky, že se neudrží a podlehnou svodům. I když myslím, že je pořád lepší dát si častěji zákusek než panáka.(směje se)
Na Duklu občas zajde, ale nesmí hrát s Kadaní Čas od času se Jiří Poukar (uprostřed s červenou helmou) potká na ledě při některém z exhibičních utkání s bývalými parťáky z Dukly. A rozhodně je na co vzpomínat. Jihlavský dres oblékal hokejový útočník Jiří Poukar ještě v době, kdy byla Dukla pojem. Dokonce se podílel na zisku jejího posledního mistrovského titulu v roce 1991. „No jasně, dal jsem tam dva kusy hned v první třetině,“ podotkl, aby bylo jasno, že v rozhodujícím finále s Litvínovem nehrál jen tak nějakou zanedbatelnou roli. Na roky strávené v tehdy ještě vojenském klubu má zkrátka jen ty nejlepší vzpomínky. „Jako tým jsme byli neuvěřitelně semknutí. Navzájem jsme o sobě všechno věděli,“ zmiňuje jednu z hlavních předností mistrovského celku. Později si zahrál nejvyšší soutěž také v pražské Slavii, Opavě či ve Znojmě. Nicméně ve chvíli, kdy má vybrat nejlepšího kouče a spoluhráče, vrací se ve vzpomínkách znovu do Dukly. „Co se trenéra týká, tak to byl určitě Jarda Holík. On byl fakt výborný. I když měl dvě tváře. V kabině na mě třeba kolikrát strašně řval, a když jsem ho pak o hodinu později potkal s dcerou ve městě, rozplýval se jak nejhodnější strýček: Jéé, Denisko, jak se máš, nezlobí tě tatínek,“ vykládá Poukar se smíchem. „A spoluhráč? Hrával jsem s Kanim (Petrem Kaňkovským), který mi dával puky jak na podnose. To byl hokejista.“ Teď už se Poukar chodí na Duklu jen občas podívat. „Ale na Kadaň určitě ne. Vybírám si,“ hlásí. |
