Co předcházelo začátku vašeho jihlavského angažmá v roce 1990?
Během zkoušek na DAMU, kam mě nevzali, jsem se tam potkala s Martinem Stránským, což je dnes můj kolega i ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jeho tatínek byl tehdy ředitelem Horáckého divadla. Martin mi řekl, že jeho táta vypisuje konkurz, abych tam zkusila jít jako elévka. Tak jsem jela v roce 1990 do Jihlavy. A oni mě vzali ještě s dalšími třemi kolegyněmi a čtyřmi kolegy. Zažili jsme tam nádherné roky, než jsme se pak rozběhli z Vysočiny jinam do světa.
Tehdy se hrálo v Divadle Na Kopečku, že?
Ano, v areálu psychiatrické léčebny. Tam to bylo moc pěkné a pro začínající herečku ideální.
Jak na vás působila Jihlava na začátku devadesátých let?
Kouzelně, pro mě to byl nový svět po maturitě, začátek nového života a práce, kterou jsem si moc přála dělat. Do té doby jsem žila odmalička v Tachově. Vážila jsem si toho, že mě vzali bez školy a rovnou jsem dostala velkou roli. Byli tam skvělí lidi, hodní na nás nováčky. Pan Stránský byl famózní ředitel a srdečný člověk. Je fantastický herec, opravdu umí. Takže co si mohla víc přát začínající herečka? V Jihlavě jsem byla šťastná.
Ve které inscenaci jste začínala na Vysočině?
Po Kateřině Pindejové (známé například z televizního seriálu Třetí patro - pozn. red.), která odcházela, jsem přebírala roli Elvíry v inscenaci Rozmarný duch. Měla jsem štěstí se tam potkat s Haničkou Červinkovou, hvězdou Horáckého divadla. Režíroval to nedávno zesnulý Michael Junášek.
Měla jste někoho, kdo vám tehdy radil, provázel novým prostředím?
Ano. Báječnou herečku Evu Matalovou. Ta si mě hned od začátku vzala do parády, dala si tu práci, protože já opravdu byla tehdy nepopsaný list. První roli se mnou celou probrala, makala v můj prospěch. Dala mi základy. Když jsem měla svoji první divadelní premiéru, tak ona čekala v portálu. Dívala se, jak mi to jde. Vylezla jsem na jeviště, něco řekla a lidi se začali smát. Mě to strašně vylekalo! Sebrala jsem se a běžela do portálu. Eva na mě vyděšeně koukala s otázkou: Co děláš? Já jí odpověděla: Evičko, oni se mi smějí, já nevím, co mám dělat! A ona mě uklidnila: Vždyť to je dobře, rychle se vrať! Horší by bylo, kdyby brečeli. Taková hysterka jsem byla na začátku.
Díval jsem se na seznam vašich jihlavských rolí. Vy jste se tady opravdu nezastavila...
Ano, měla jsem jednu premiéru za druhou.
Taky jste bydlela v „herečáku“, tedy ubytovně pro herce?
No jasně. V centru města vedle současného divadla. Nejdřív jsme v něm bydlely nahoře se čtyřma holkama. Měly jsme společnou kuchyň. Pak jsem se přestěhovala o patro níž, kde jsem měla svůj jeden malý pokojíček. Sprcha tam byla pro lidi v pěti pokojích. Přesto jsem měla pocit, že mi v tom pokojíčku patří celý svět.
Jaký to byl život krátce po roce 1989?
Nás tam bylo osm elévů. Čtyři holky a čtyři kluci. Tak okouzlení a nadšení jako já jsme byli všichni. Nejen z divadla, ale i z toho, že jsme svobodní, bez rodičů. Výborně jsme si porozuměli. Byl tam i Zbyněk Fric, dnešní muzikálová hvězda v Praze. Ten vždy hrál na kytaru a všichni spolu jsme zpívali, což se opakovalo skoro každý večer. Nádherný čas.
Co ještě jste stihla ve volném čase?
Bylo mi devatenáct, chodili jsme na koncerty, do hospody. Nebo jsem se učila. Taky jsem hodně jezdila do Brna a Prahy na divadelní představení. Tím jsem se taky učila.
S kterým režisérem vám nejlépe sedla spolupráce v Jihlavě?
S Michaelem Junáškem, ten mě i nejvíc obsazoval. Taky s báječným panem Karlem Bryndou. Tihle dva mě toho hodně naučili do dalšího hereckého života. Pak tam byl ještě herec a režisér Jaroslav Dostál, který mě obsadil do velké role ve hře Ocelové magnolie (V Jihlavě se hrála pod názvem Věčné magnolie - pozn. red.), to mě taky ohromně bavilo.
Zajedete dnes občas do Jihlavy se zájezdovým představením?
Když jsem šla z Horáckého divadla do Mostu v roce 1993, tak jsem se ještě vracívala do Jihlavy. Jedna návštěva stála za to. Když už jsem byla v Praze, zavolala mi Terezka Kostková z Divadla pod Palmovkou, jestli bych za ni mohla udělat záskok v krásném muzikálu Edith a Marlene. Souhlasila jsem, že to nazkouším pro jediné představení. Představte si, že to jediné představení bylo zrovna v Jihlavě. Takže to byla moje premiéra a derniéra zároveň. Tím, že jsem se vrátila po dlouhé době a na záskok, měla jsem velké nervy. Nakonec to ale bylo super.
Ze vzpomínek se vraťme do současnosti. Jak prožíváte poslední události ohledně koronaviru?
Myslím, že bychom měli všichni respektovat nařízení, která dostáváme. A dokonce si i sami sobě nějaká přidat. Zodpovědnost, aby se to nešířilo, je opravdu na nás. Sice nesnáším hnutí ANO, Babiše a Schillerovou, ale ta opatření musíme dodržet. Mohla být vyhlášena i dříve a ostřeji. Je nezbytné nosit roušky, pomůže to. Musíme být uvědomělí a vydržet. Je to vážná situace a nemůžeme ji brát na lehkou váhu. My to ale zvládneme, o tom jsem přesvědčená.
