Kdybych nehrála, seděla bych na ulici s krabicákem, směje se Hrzánová

  17:59aktualizováno  17:59
Herečka a zpěvačka Barbora Hrzánová si zvykla jezdit do Nového Města na Moravě. Naposledy na Žďársko přivezla společně s manželem Radkem Holubem francouzskou komedii Začínáme končit. V rozhovoru pro MF DNES mluví o radosti, vysvětluje, proč vždy mává Humpolci a líčí, jaký dojem na ni udělaly volby.

Bára Hrzánová je známá i díky představení Hrdý Budžes, které popisuje období normalizace v Československu. Za roli Helenky Součkové dostala v roce 2003 Cenu Thálie. | foto: Divadlo A. Dvořáka Příbram

„V Novém Městě už jsem byla mnohokrát. A proč jsem tu tak často? Začalo to tím, že se na mě obrátila paní Ruth Šormová, která kdysi úzce spolupracovala s mojí kamarádkou Olgou Kurzovou. Ta se věnovala mentálně postiženým klientům ve Studiu Oáza, kde jsem dva a půl roku vedla dramatický kroužek. Paní Šormová mě tedy požádala o spolupráci a od té doby už jsme tu byli několikrát - s představeními Hrdý Budžes a Každý den, šťastný den. A taky jsme zde vystoupili s kapelou Condurango,“ vysvětlila Bára Hrzánová.

Barbora Hrzánová

  • Narodila se 22. dubna 1964 v Českých Budějovicích. Jejím otcem byl herec Jiří Hrzán (1939 - 1980). Matka Věra Šmídová (1941) sice pracovala jako zdravotní sestra, ale i ona měla kořeny v herecké rodině - její otec Áda Šmíd patřil k výrazným osobnostem Jihočeského divadla.
  • Dětství Bára prožila mezi divadelníky v Českých Budějovicích. Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle. Z něj pak přešla do Divadla Na zábradlí.
  • V roce 1994 získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi. Za roli Helenky v divadelní inscenaci Hrdý Budžes, hranou v příbramském divadle, obdržela v roce 2003 cenu Thálie.
  • Postava Johanky ve snímku Requiem pro panenku jí vynesla ocenění na filmovém festivalu v Torontu. Dvakrát byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, a to ve filmech Díky za každé nové ráno a Spiklenci slasti.
  • Aktuálně je na volné noze. Zpívá ve skupině Condurango.
  • Je vdaná, jejím manželem je herec Radek Holub (1968). Mají spolu syna Antonína.

Povězte, jaký máte vztah k Vysočině? Jezdíte sem pouze pracovně, nebo zde máte i jiné vazby?
Vysočinu navštěvuji výhradně jen s divadlem. Nemám tu žádné vazby. Ani rodinné, ani citové. Tedy vlastně zde mám jedinou citovou vazbu a tou je Humpolec, kde vyrostl můj milovaný básník a překladatel Jan Zábrana. Takže vždy, když jedu na Vysočinu a míjím Humpolec, tak mu mávám. Jan Zábrana je moje velká láska.

Účastníte se mnoha dobročinných akcí nebo akcí spojených s charitou. Lidé v nouzi jsou vám blízko, možná blíž než ti ostatní. Jaká je vaše největší motivace?
Já jsem o tom nikdy nijak hluboce nepřemýšlela. Tyhle věci vnímám úplně přirozeně. Když má člověk sám pro sebe dost, proč by se nerozdělil, já v tom nic jiného nevidím. Když někomu pomůže jen to, že zahraju, tak to není žádná charita. Myslím, že kdyby lidi začali vědomě cvičit dobročinnost a otvírat peněženku, protože devadesát procent našich občanů má velké přebytky, tak by to bylo všechno veselejší. Třeba chudáky žijícími na ulici opovrhujeme, protože jsou špinaví a pijou alkohol. Mimochodem neumím si představit, jak by to na ulici bez toho alkoholu vydrželi. Přitom já mám mezi bezdomovci mnoho známých. Spousta z nich jsou skvělí a vzdělaní lidé, kteří akorát neunesli tíhu života nebo nebyli tak sociálně zdatní jako ostatní. Máme například kamaráda z ulice, překladatele, který umí asi dvanáct jazyků, akorát sociální stránka života mu nikdy nešla. Já zkrátka nevidím důvod se s ostatními nedělit, když mám sama dost. A co s tím oni udělají, to už je jejich věc. To už je jejich karma, moje ne.

Dokážete si představit, co byste dělala, kdybyste nehrála?
No, kdybych nemohla hrát, asi bych seděla s těma klukama a holkama na té ulici s tím krabičákem. (smích) Já kromě hraní nic jiného neumím. A taky jsem nikdy po žádném jiném povolání netoužila. Asi tak do deseti let jsem si myslela, že nikdy hrát nebudu. Protože jsem vyrostla v divadelním prostředí a protože jsem viděla osudy těch lidí, tak jsem se tomu vnitřně bránila. Chtěla jsem být paleontoložkou nebo zooložkou. Potom jsem v deseti letech poprvé u nás v Českých Budějovicích vstoupila na jeviště a v tom momentě to bylo daný.

Cítíte ještě na jevišti trému?
Tréma je normální, zdravá, stejně jako strach. Akorát jde o to, že jakmile člověk vstoupí na jeviště, ale tréma neopadne a svazuje dál, tak by to člověk asi nemohl dělat. Před představením mám trému vždycky, ta však zaplať pánbůh končí prvním krokem na jeviště. Když hraju, tak už si užívám té přítomnosti publika, které je mým partnerem. Energie publika je pro mě strašně důležitá, proto raději hraji v divadle, než točím. Kamera pro mě není partner, to mě nebaví.

Když hrajete nějaké představení už poněkolikáté, třeba Hrdý Budžes má již mnoho repríz, není už to spíš rutina?
Já vnímám rutinu jako řád a ten je strašně důležitý. Pravdou je, že například Hrdý Budžes po těch x reprízách od té doby, co byl natočen pro televizi, je úplně jiným představením, protože se přirozeně vyvíjí. Protože každé představení je jiné. Myslím, že by stálo za to, znovu ho natočit. Ale přesto, že se takto vyvíjí, ten řád, ta rutina zůstává.

Fotogalerie

Kdybyste si mohla vybrat jakýkoli film, na který půjdete do kina, co by to bylo?
Mám oblíbeného režiséra Federica Felliniho. Pro mě je nejkrásnějším a nejbolestivějším filmem La Strada (Silnice). Pak mám strašně moc ráda filmy Carlose Saury, hlavně Starý dům uprostřed Madridu. A taky jsem hrozně moc milovala tanečníka a herce Antonia Gadese a chtěla jsem vypadat jako Cristina Hoyos (španělská tanečnice flamenca, pozn. red.), ale všechno to bylo platonické, samozřejmě. (smích)

Slyšela jsem, že jste s manželem Radkem Holubem začali váš vztah nestandardně. Prý vás požádal o ruku bez toho, že byste předtím spolu cokoli měli...
Nemyslím si, že bychom začali nestandardně, já myslím, že jsme začali maloburžoazně nudně, když mě Radek požádal o ruku. Je to nestandardní pro dnešní dobu, to jo. Ale asi to je o tom, že neplánujeme, nezabýváme se tím, kolik máme na kontě, když nás něco napadne, tak okamžitě jdeme a uděláme to. Hlavně jsme citliví jeden k druhému a nikdo z nás nepreferuje to svoje. A mně tohle všechno přijde jako normální. Když se lidé k sobě chovají citlivě a mají se rádi, tak se užije spousta legrace.

Kdo je tím vedoucím ve vašem vztahu?
To záleží na tom kdy a jak. Já asi dokážu být tvrdší a rozhodnější. Třeba když cítím nějaký tlak, něco co ohrožuje naši svobodu, tak jsem to většinou já. Radek by to třeba ještě chvilku vydržel, ale já už ne. Víte, já jsem takový řízený cholerik. I když od té doby, co dělám jógu, tak jsem prý úplný beránek. Musím říct, že to bývalo podstatně horší. (směje se)

Jak jste vychovávali syna? Intuitivně, nebo podle příruček?
To jde podle příruček? Tak to si vůbec neumím představit. Já hlavně doufám, že jsem byla milující matka, to myslím, že je to nejpodstatnější. O tom ostatním se ve výchově nemusí přemýšlet. Taky jsem ho učila vztahu k ženám. Ve čtyřech letech už uměl dámám otevřít dveře, podržet kabelku. V tomhle mám, co se výchovy týče, naprosto čistý stůl.

Máte kapelu, kterou jste založila ještě na DAMU spolu s Pavlem Andělem počátkem 80. let. Sdílíte s manželem spolu i tuto lásku?
Manžel sice kapelu nemá (smích), ale myslím, že spolu máme stejné hudební lásky. Oba dva máme rádi Zuzanku Navarovou, Anetu Langerovou, Evu Olmerovou, Petra Kalandru, Zuzanu Michnovou.

A co sport? Váš muž v mládí hodně sportoval, ale co vy? Vás si totiž neumím moc představit, jak sportujete.
Manžel dělal snad všechny možné sporty. Některé možná i vynalezl spolu se svým bratrancem. (smích) Hrál softbal a hodně se věnoval řeckořímskému zápasu. Nyní oba praktikujeme jógu. A já jsem dlouho závodně skákala do vody, dokonce jsem závodila s Heidemarií Bártovou Greckou, naší olympioničkou. Ona byla první a já poslední. Pokaždé. A pak jsem hrála poměrně dlouho volejbal.

Nelze se vás nezeptat na politiku. Co říkáte na výsledky voleb?
No, já než jsem se z toho vzpamatovala, tak jsem měla velký problém jít na jeviště, poněvadž jsem nevěděla, pro koho mám hrát. Pro koho? Pak jsem to v sobě neustále přemílala a řekla jsem si, že to je přesně to, co oni chtějí, a to já jim přece nemůžu udělat k radosti. Já jim musím škodit a škodit a škodit. Dál a dál. (smích) Oni mě přece nepřemůžou. Já mám taky svoji moc na tom jevišti. Třeba Hrdý Budžes. Na něj chodí spousta mladých lidí a já si říkám, že až třeba oni jednou půjdou volit, tak si řeknou: „Ježiš, počkej, počkej, Bára tenkrát říkala…“ Takže tu moji víru oni nerozlomí. Ale musím říct, že jsem těm výsledkům voleb vůbec neporozuměla. Byl to pro mě velký úder.

Skutečně vás výsledky voleb tolik šokovaly?
Víte, v životě máte dvě jistoty. To, že umřete, a pak to, že všechno je změna. Všechno má svůj vývoj. Když je něco špatné, zlé, tak vy víte, že se to nutně musí překlopit, že to není trvalý stav. A myslím, že my teprve uvidíme, k čemu tohle všechno je dobré. Když si vezmete, v jakém blahobytu tady všichni žijeme už tak dlouhou dobu a kolik lidí to považuje za úplnou samozřejmost, všechno to přijímají bez jakéhokoli vděku, tak se asi tohle muselo stát. Na druhou stranu, já to za ostatní nechci tak úplně odskákat, já už se nechci vrátit zpátky. I když mám někdy pocit, jestli si vůbec uvědomujeme, kam se to dostáváme. Když si jen vezmete ty zákazy kolem nás. Dnes než vylezete z baráku, tak abyste si přečetla všechny novely, co vyšly, abyste neudělala něco špatně. Já vždycky říkám, tak to mě rovnou zastřelte. Člověk aby byl furt ve střehu. A tohle já teda nechci, to všechno už jsem prožila.

Vybrala byste si z kandidátů na prezidenta?
Téměř kohokoli, jen ne Miloše Zemana. Samozřejmě ne kohokoli, určitě tam budou další nebezpeční lidé. Ale musím ty informace kolem voleb prezidenta ještě prostudovat.

Máte nějaké přání do budoucna?
Je to jediné přání. Mám svoji liškovlčí milovanou smečku. Tou je moje rodina a zahrnuje ještě pár lidí, které mám ráda. Tak si přeju, aby ta smečka byla zdravá a šťastná. Celý život si nepřeji nic jiného.

Autor:

Nejčtenější

Silničáři zprůjezdnili dálnici D1. Počasí komplikuje dopravu i jinde

Vydatné sněžení komplikuje dopravu na Vysočině. (11. prosince 2018)

Dopravu na Vysočině a v Libereckém kraji v úterý večer komplikuje vydatné sněžení. Kvůli náledí byla uzavřená dálnice...

Lidé zámek nechtěli, obec ale odolala milionům z prodeje a vítá turisty

Obyvatelé Police zámek nejdříve v majetku obce nechtěli. Památka se však...

Referendum v polovině 90. let dopadlo v Polici na Třebíčsku jasně. Více než osmdesát procent obyvatel obce rozhodlo,...

Hokejista, co si koupil sám sebe: Jsem hrozně rád, že jsem to udělal

Petr Šidlík (uprostřed) v dresu Vítkovic.

Nedávno rozvířil hokejové hladiny v Česku prohlášením, že se musel z Jihlavy vykoupit, přičemž Dukle zaplatil tolik,...

KVÍZ: Iglau, Gablonz, Dux... Znáte německé názvy českých měst?

Na historické pohlednici je morový sloup na jihlavském Masarykově náměstí ještě...

Je tu další vlastivědný kvíz Regionů iDNES.cz. Od středověku Němci postupně osidlovali pohraničí českých zemí a...

Kladno s Plekancem v sestavě zdolalo Vsetín, Jihlava uspěla v Prostějově

V utkání proti Slavii míří za pukem budějovický Zdeněk Doležal (vlevo).

První hokejová liga pokračovala 33. kolem. Kladno i s Tomášem Plekancem v sestavě přehrálo Vsetín 6:3, trápící se...

Další z rubriky

Jihlavská zoo získala druhého aligátora z Japonska, chce odchovat mladé

Aligátoři čínští zvládnou nehnutě celý den ležet na hladině, ale nejraději...

Kačenka a Bohoušek. To jsou jména dvou aligátorů čínských, kteří jsou nadějí v chovu tohoto kriticky ohroženého druhu v...

Jeden z posledních starousedlíků chce zbavit třebíčské „Židy“ aut

Josefa Hrubeše těší, že se židovskou čtvrť podařilo zachránit, ale mrzí jej, že...

Dnes se Třebíč svou bývalou židovskou čtvrtí chlubí. Tato část města je zapsaná na seznamu UNESCO. Často tradované...

V jihlavské školce se objevila žloutenka, děti musely na testy a očkování

Ilustrační fotografie

Nepříjemné starosti řeší rodiče dětí v jihlavské mateřské škole U Burbínka. U jedné z učitelek se objevila infekční...

Najdete na iDNES.cz