Lékařka Jana Křivánková z Třeště má na dveřích své ordinace cedulku, která hlásá: „Praktická lékařka pro děti, dorost a dospělé“.
Ovšem klidně by si na ni mohla připsat i praktický lékař nebo nově rodinný lékař. Při své praxi se totiž nevěnuje pouze dětem, ale snaží se svým pacientům věnovat i v době, kdy dospějí.
„Já jsem vždy měla pocit, že praktik by měl být rodinný lékař. Přijde mi dobré, když ty lidi znáte od kolébky. A to jak z hlediska rodinných vztahů, tak chorob, které se dědí,“ vysvětluje doktorka.
Stát se rodinným lékařem ale není zadarmo. Jana Křivánková kvůli tomu studovala třináct let. Prvních šest let zabralo klasické studium všeobecného lékařství.
„Když jsem nastupovala, potřebovali ve městě pediatra. Tak jsem si udělala atestaci z pediatrie. To byly další tři roky. A pak jsem si říkala, že by bylo fajn mít i atestaci z oboru praktický lékař. Čtyřleté studium jsem stihla během mateřské,“ sčítá roky studia.
O klienty prý nemá nouzi. Protože jako první obor dělala pediatrii, tvoří její klientelu ze dvou třetin děti, zbylou třetinu dospělí. „To jsou většinou rodiče dětí, ale mám i několik babiček,“ připomíná.
Práce praktické lékařky byl její sen. „Nikdy jsem nechtěla být specialistka třeba v ortopedii nebo v očním lékařství. Chtěla jsem být praktický lékař, který se umí postavit ke všem zdravotním problémům. Lékař, který dojede za svým pacientem kamkoli - i na lyžích,“ dodává.
Začínala na učňáku jako závodní lékařka
Druhou lékařkou, která v téměř šestitisícové Třešti ošetřuje dětské i dospělé pacienty, je Marie Kodysová. Navíc se věnuje i homeopatii a kineziologii. Kromě Třeště ordinuje také v nedalekém Batelově a v Rohozné.
Lékařka Marie Kodysová začínala jako závodní lékařka na učilišti. Od té doby se stará o děti i dospělé.
K dospělým pacientům se dostala tak trochu náhodou. „Vystudovanou fakultou i první atestací jsem se od začátku specializovala na dětské lékařství,“ vysvětluje Marie Kodysová, která svou praxi zahájila v roce 1987.
Po mateřské ale přišla o svůj dětský obvod na poliklinice. „Nastoupila jsem pak na třešťské učiliště jako závodní lékařka. Dělala se tam medicína dětská, dorostenecká i pro dospělé. Tenkrát bylo také běžné, že jsme sloužili smíšené pohotovosti, proto jsem měla zkušenost i s dospělými. Když jsem si pak chtěla otevřít praxi jako soukromý lékař, musela jsem si dodělat i atestaci pro všeobecné lékařství,“ popisuje cestu k tomu, že v roce 1994 začala pracovat i s dospělými pacienty.
„Dneska jsem ráda že mohu vidět, jak celé ty rodiny žijí. Chodí k nám celé generace. I pro ně je asi výhodné, že mají jednoho doktora,“ konstatuje.
Česko má skvělý systém péče o děti, míní lékařka
Osobně však není přesvědčená o tom, že by se české zdravotnictví mělo ubírat cestou rodinných lékařů.
„Já za rodinné stříbro považuji právě to, že máme dokonale a dobře zavedený systém péče o děti založený na prevenci. Je to jedna z mála oblastí ve zdravotnictví, kde se dělá prevence opravdu dobře. I s ohledem na to, že dítě není zmenšený dospělý,“ říká.
„Fandím tomu, aby péče byla i nadále zachována tak, jak je nyní nastavená. Pokud bych si mohla přát, oddělila bych i péči o ty nejstarší, lidi nad 75 let. U nich bych si přála, abych na ně měla ještě více času - podobně jako na děti. Potřebují nejenom léčbu, péči, ale i dobré slovo a laskavost,“ předestírá svůj pohled na zdravotní péči.
Mohl by se z rodinných lékařů stát nový fenomén, který by pomohl vyřešit personální krizi ve zdravotnictví? I v oboru pediatrie totiž nyní panuje značná nejistota. Věkový průměr pediatrů se pohybuje v těsně předdůchodovém věku. Na Vysočině činil loni 56 let.
Zvyky z doby první republiky se už zřejmě nevrátí
„Teď se nám lehce vylepšil příchodem nové mladé paní doktorky. Každopádně to není žádná sláva. Adeptů na blížící se odchod do důchodu je tu hodně. Nových lidí, kteří by se hlásili do tohoto oboru by bylo docela dost, ale s tím, jaká nejistota panuje, si to raději rozmyslí a jdou na nějaký stabilnější obor. To třeba je praktický lékař pro dospělé,“ říká Eva Matoušková, praktická lékařka pro děti a dorost a členka výboru Odborné společnosti praktických dětských lékařů.
Rodinní lékaři by prý situaci nezachránili. Navíc většina medicínské veřejnosti není této cestě příliš nakloněna.
„Myšlenka rodinných lékařů je pěkná, ale v české struktuře zdravotnictví je nerealizovatelná. Atmosféra v České republice a v medicínské komunitě tomu nakloněná není,“ domnívá se Jiří Běhounek, hejtman kraje Vysočina, poslanec a člen sněmovního výboru pro zdravotnictví.
Řešení v tom nevidí ani lékařka Eva Matoušková. „Já tyto lékaře nesmírně obdivuji, protože já bych to nezvládala. Navíc si myslím, že současný systém pediatrů a praktiků je dobře nastavený. A domnívám se, že praktičtí lékaři pro dospělé mají dost své práce s tím, jak se prodlužuje délka dožití, a že nijak zvlášť neusilují o to, aby pečovali ještě o děti,“ dodává.
Přitom ještě za první republiky byl lékař, který se staral o celou rodinu - od dětí až po prarodiče - běžný standard. Vše se však změnilo v 50. letech, kdy se praktičtí lékaři striktně rozdělili na ty, kteří se starají o děti, a ty, kteří pečují o dospělé. Pojem rodinný lékař, tedy ten, který by léčil člověka od jeho narození až téměř do smrti, od té doby málem vymizel.
