Ze začátku to mohlo vypadat jen jako vtip. Když společník Jaroslava Brtníka v jejich telefonické společnosti svého kolegu opakovaně vyzýval k tomu, ať si vybere dovolenou, přišel mu od něj e-mail s pozvánkou do reality show Robinsonův ostrov.
S prostým vzkazem: možná odjedu na delší dobu. A bez telefonu.
„Podpořil mě. Řekl mi, ať to určitě pošlu, že mě vyberou,“ vzpomíná pětatřicetiletý podnikatel. „Odpověděl jsem: Posílám. Ale buď v klidu, nevyberou mě.“
Jenže oni vás nakonec vybrali. Splnila soutěž vaše očekávání?
Myslím, že ano. Nemůžu sice v tuhle chvíli, kdy se soutěž pro diváky rozjíždí, mluvit o nějaké fázi vypadnutí a takových věcech, ale řekl bych, že se mi splnilo to, co jsem od toho očekával. Je to obrovská zkušenost, za kterou jsem rád.
Jaroslav Brtník
Soutěž Robinsonův ostrov u nás aktuálně pokračuje druhou sérií. Sledoval jste tu první?
Jedním okem u počítače. (usmívá se) Případně u vaření, v neděli dopoledne, kdy to v televizi opakovali.
Takže jste věděl, do čeho jdete. Proč jste se rozhodl přihlásit?
Soutěž se mi líbila už dřív, kdy ještě v Česku ani nebyla. Chtěl jsem to dobrodružství zažít na vlastní kůži. I při castingu jsem řekl, že jde o zážitek, který se nedá úplně koupit. Jasně, nějaká cestovka vám může nabídnout podobný zážitek. Ale! V ní bude mít člověk vždycky možnost říct: končím. Jdu si pro telefon, jdu se najíst a balím to. Což tady úplně nejde. Takže je to nějaká zkouška vlastních hranic. Kam až je člověk schopen zajít. Jaké to je - bez jídla a dalších požitků, které tady běžně máme.
Odnesl jste si nějaký zážitek, na který určitě nezapomenete?
Pro mě byl dost náročný začátek. Mám za sebou hodně operací kolenou. A v tom prostředí a vlhkosti mi strašně otékaly nohy. To bylo nepříjemné - zvlášť při soutěžích. Ale jsou i příjemné zážitky.
Skutečně? Jaké?
Spánek na pláži, pod hvězdami, za úplňku, který září, jako když tady jdete po ulici a svítí nad vámi noční osvětlení... To jsou situace, které v člověku zůstanou. Navíc tím, že tam není jídlo, se dost věcí změní. Člověk se na ně dívá jinak. Když vám tady spadne rohlík na zem, která je skoro dezinfikovaná, tak ho vyhodíte. Tam bychom ho snědli bez problémů i s pískem.
Soutěž se natáčela loni v červnu a červenci na ostrovech, které jsou součástí Filipín. Bylo to nejdál, kam jste kdy vyrazil? Nebo jste dobrodruh, který mimo Evropu cestuje často?
Byl jsem v Thajsku, v Keni… Ale tohle je ještě o kousek dál. Takže musím přiznat: bylo to nejdál a zároveň i na nejdelší dobu.
Měl jste možnost vidět z Filipín více než jen ostrovy, na kterých se natáčelo?
Samozřejmě. Po vypadnutí se nějakou dobu čeká na letadlo, takže i cestování proběhlo.
Část loňského léta strávil Jaroslav Brtník na ostrově poblíž Filipín, kde v rámci reality show musel plnit různé úkoly.
Ve vašem profilu na webu u soutěže se člověk dozví, že jste k natáčení odjel jako člověk s čerstvou známostí. Můžu se zeptat, jak váš rodící se vztah po odloučení nakonec dopadl?
Nedopadl. Trval ještě asi 46 hodin po návratu. Ale přivítání jsem měl hezké.
Jak jste prožíval dobu natáčení jako podnikatel, který ví, že má v Česku rozjetou firmu?
Naštěstí mám spolehlivého společníka. Navíc ve firmě bylo i dobré personální obsazení, takže jsem nemusel mít strach, že by se mělo nutně něco zbláznit. Bylo super, že jsem na tohle myslet nemusel. O čem jsem ale přemýšlel, byly dva projekty, které jsme chtěli dotáhnout, než poletím. A to se nepovedlo. Jinak jsem měl ale celkem klid.
Když člověk sleduje soutěž jako divák, říká si: co dělají její účastníci v době mezi jednotlivými výzvami. Ten čas se musí šíleně vléct? Co v takovou chvíli řešíte?
Souhlasím, je to dlouhé. Když už je postavené přístřeší, udělané ohniště, nanošené dříví a tak dál, je náročné nemyslet na věci, jako je telefon. A na to, co se děje doma. Rozvine se diskuse, že by si někdo dal hamburger. A pak jste tři hodiny schopní mluvit o jídle. Což ve chvíli, kdy máte hlad, je samozřejmě to nejhorší. (směje se)
Zmiňujete telefon. Překvapilo mě, že tři věci, o kterých jste uvedl, že byste si je vzal na pustý ostrov, jsou: přítelkyně, telefon a nabíječka. Platí to stále?
Je to určitý pohled. Věc, která vám chybí nejvíce, je samozřejmě jídlo. Bez toho se dá přežít, když se o něm nějak moc nediskutuje. A pak vám chybí kontakt s rodinou, s okolím. Já jsem typ člověka, který je rád mezi lidmi. A rád ví o těch lidech všechno, má informace, jestli se něco neděje. A ty tam nemáte.
Druhou sérii začala TV Nova vysílat tento týden. Sledoval jste úvodní díl?
Díval jsem se. Měl jsem teda zrovna hodně práce a co dělat, abych to stihl. Ale nenechal jsem si to ujít.
Jaké to je, vidět na televizní obrazovce situace, které jste před půl rokem prožíval?
Zajímavé. Víte i to, co se v tu chvíli děje. A co třeba není, z nějakých provozních důvodů, v televizi vidět. Nedá se natočit úplně všechno. A k vaší otázce: je zajímavé se vidět. Co je ale horší, to je slyšet sám sebe. Vlastní hlas totiž člověk slyší jinak, než když jde z televize.
Budete sledovat celou sérii?
Určitě. Zase se obnovují vzpomínky a zážitky, které jsem prožíval. A hlavně se mi líbí, jak je to natočené. Záběry jsou výborné. My jsme ty ostrovy viděli z pevniny, v televizi jsou ale záběry z vrchu, z dronu.
Jak složité je půl roku odrážet dotazy, jak jste si v soutěži vedl?
Strašně! (usmívá se) Člověk by se samozřejmě chtěl podělit o vzpomínky a lidi zkouší různé způsoby: já to nikomu neřeknu, tak aspoň něco naznač... Ale je jasné, že to nejde.
Tři jihlavští vyslanci stále zůstávají jedinými šampiony Tři hokejbalisté SK Jihlava (zprava Hubač, Staněk, Brtník) se v roce 2002 radovali z triumfu na juniorském mistrovství světa. Jaroslav Brtník, Marek Hubač a Pavel Staněk. Trojice někdejších hráčů SK Jihlava v roce 2002 společnými silami pomohla ve švýcarském Champery české hokejbalové reprezentaci k titulu juniorských mistrů světa. Na tento úspěch, na nějž se žádnému reprezentačnímu hokejbalovému týmu stejné věkové kategorie dodnes nepodařilo navázat, dostal Brtník možnost zavzpomínat loni v červnu, těsně před svým odletem na natáčení reality show Robinsonův ostrov. „V Pardubicích se v tu dobu konalo mistrovství světa mužů a my jsme tam byli s kluky pozvaní,“ prozrazuje Brtník. „Dali nám pamětní medaili jako ocenění, že jsme i po patnácti letech pořád jediní juniorští mistři světa. Bylo příjemné, že jsme si to připomněli. S ostatními kluky z mančaftu jsme se dlouho neviděli.“ To samé ostatně platí i o trojici někdejších jihlavských spoluhráčů. „S Pavlem se občas potkáme, loni v září jsem mu byl na svatbě, která byla super,“ vzpomíná Brtník na bývalého obránce hokejové Dukly Jihlava, který v posledních letech působí v druholigovém Žďáru nad Sázavou. „Naopak s Markem je to složitější, protože se odstěhoval do Prahy.“ Bývalý bek, jenž se kromě hokejbalu věnoval také hokeji, svou sportovní kariéru už dávno opustil. „Jedním z důvodů bylo zdraví. Mám za sebou hodně operací kolenou,“ vysvětluje. Navíc u něj došlo částečně i ke ztrátě motivace. „Cestovat na celý víkend někam do Třince, docela daleko, navíc třeba jen v devíti lidech, to mě přestalo bavit,“ říká. A protože podobný názor později převládl i u ostatních, kdysi tradiční hokejbalová bašta z Vysočiny o nejvyšší domácí soutěž před časem přišla. „Náš tým drželi bývalí juniorští mistři republiky – Roman Smutný, Honza Bartejs, Mára Hubač. A pak my, generace těsně pod nimi. Jinak se kádr vlastně nedoplňoval,“ připomíná Brtník. |
