„Když vidíte, čeho jsou někteří řidiči schopní, dáváte si pozor,“ říká záchranářka Jiřina Petrová. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Svézt se na lehátku jako pacient je poučné, líčí řidička záchranky

  • 4
Nikdy nebyla malou dívkou hrající si s panenkami, netoužila stát se princeznou. Asi i díky dětství s dvěma bratry si Jiřina Petrová raději hrála s autíčky a letadélky. Snila, že bude pilotovat stíhačku, nebo že se stane lékařkou. Nyní pracuje jako řidička sanitky. Její povolání jí přišlo vhod i na dovolené v Nepálu.

Když doma jako malá uslyšela houkání sanitky a rachot vrtulníku, vyběhla vždy bleskurychle před dům.

S velkým zájmem chtěla aspoň zahlédnout posádky přivážející rychlou pomoc. „Jsem akční člověk,“ vysvětluje mladá záchranářka, která už několik let řídí na Vysočině rychlé žluté sanitky zdravotnické záchranné služby.

Po studiu gymnázia chtěla jít na medicínu. Když to nevyšlo, vzala to jako fakt a rychle se podle toho zařídila. Vystudovala vše potřebné k tomu, aby se mohla stát záchranářkou. A pak nastal očekávaný den, kdy mohla nastoupit do práce. Po roce a půl praxe začala pomalu sedat za volant sanitky. Předtím ale musela několik měsíců u zkušenějších kolegů poznávat, co všechno musí zvládnout a jak řešit krizové situace.

První služba nebyla klidná

Před prvním ostrým výjezdem za volantem byla lehce nervózní. Tréma se ale rychle rozplynula v návalu práce. „Nebyla to vůbec klidná služba, měli jsme šest výjezdů,“ vzpomíná Jiřina Petrová na své začátky.

Dnes od kolegů slýchá, že jezdí lépe než někteří chlapi. Nutně rychle, ale bezpečně. Podle ní je dobré pro šoféra sanitky, když si jízdu cvičně vyzkouší i vzadu na lehátku.

Pak „neseká“ tak ostře zatáčky a prudce nebrzdí. Dnes už běžně jezdí za hustého deště, sněžení či po náledí. Nezakrývá, že to je složité.

Řidičský průkaz si udělala ve dvaceti. Její první vůz byl sportovní a „živější“ opel. Po zkušenostech v sanitce je všímavější řidička i ve volném čase. „To jezdím ráda pomaleji. Když vidíte nehody, a čeho jsou schopni někteří řidiči, dáváte si pozor. V tomto provozu je někdy i padesátka ve městě dost vysoká rychlost,“ popisuje.

I doma si někdy na práci vzpomene. Znovu si v hlavě přehrává situace a ujišťuje se, jestli všechno dělala profesionálně s maximálním nasazením před tím, než předali pacienta do nemocnice.

Po nelehké práci neodpočívá v klidu, má zálibu v adrenalinových sportech. S manželem mají rádi vysoké hory. Mimochodem, manžel má stejnou profesi, řadu služeb na „záchrance“ absolvují společně.

Záchrana života v Nepálu? Žádný vrtulník, jen dřevěná nosítka

Nedávno Jiřina Petrová vyrazila s maminkou na dovolenou do Nepálu. A byla nucená poznat, jak i tam funguje záchranná služba. „Já to asi přitahuju,“ usmívá se. Jednoho večera ji další čeští turisté zavolali, že na blízké silnici v nepálské vsi přejel motorkář staršího muže a ujel. Vzala si malou lékárničku a běžela. Muž byl hodně zraněný, tak mu zastavila krvácení a poskytla kompletní první pomoc. Jenže pak dlouho sanitka nikde, přijela až za pětačtyřicet minut.

„Ani neblikala. Vystoupili z ní muži v civilu. Měli tam jen dřevěná nosítka, tak pána naložili a odjeli. U nás by u takové události byli za pár minut kromě záchranky i policisté, hasiči, přiletěl by vrtulník,“ uvědomila si propastný rozdíl. Jednatřicetiletá Jiřina Petrová v sanitce vidí, jak se rok po roce stále víc zahušťuje provoz na vysočinských silnicích.

A když někteří řidiči uslyší sirénu a zahlédnou maják, zmatkují. Bliknou doleva, pak doprava, kličkují. Takoví jsou komplikací pro záchranáře. Ideální je, když pustí všechny čtyři blinkry a uhnou na stranu. „To víme, že o nás vědí.“ Pokud ale někdo poslouchá nahlas hudbu a nedívá se do zpětného zrcátka, sanitky se pak vedle sebe až lekne.

Náročné dny? Léto a víkendy po výplatách

V době rekonstrukce dálnice jsou problémy s kolonami, které někde měří i deset kilometrů a sanitka si přes ně musí proklestit cestu. To bývá složité, protože mnozí šoféři udělají rozestupy pro záchranáře, až když je mají blízko za sebou. A to i řidiči kamionů.

Záchranářka teď učí šoférovat jednu kamarádku. „Je trochu ‚plašan‘. Tak jí říkám: hlavně klid a prostě jeď.“

Při práci již vypozorovala, že náročnější pro záchranáře jsou letní dny či víkendy po výplatách. Rizikové období jsou i Dušičky. Jen výjimečně se stává, že během služby ani jednou nevyjede.

Velký smysl své práce vidí, když někde potká zdravého člověka, ke kterému před časem uháněla se sanitkou. A vůbec si jí ten bývalý pacient ani nemusí všimnout. Mnozí lidé v krizových situacích si nejsou schopni zapamatovat ani „svoje“ záchranáře. Pacienti či jejich příbuzní ale dokonce docházejí přímo osobně poděkovat do sídla záchranné služby. To si pak všichni společně uvědomí „váhu“ života.

I jihlavští záchranáři mají mezi sebou kolegu, který potřeboval před časem resuscitaci. Dnes už je naplno zpět v práci. Všichni jsou rádi, že se zase potkávají. „Jsme tady jako jedna velká rodina,“ dodává Petrová.

To, že sanitky řídí ženy, není na Vysočině už nic výjimečného. Je jich pět a další čtyři pobývají na mateřské dovolené.

„Zdravotnický záchranář je profese, která s sebou nese i povinnost řízení sanitky. Samozřejmě, že tuto část svěřujeme pouze těm zaměstnancům, kteří jsou toho bez větších rizik schopni. To platí i pro muže. Nevidím rozdíl mezi muži a ženami ve schopnosti řízení motorových vozidel. Není ani rozdíl mezi prací, kterou musí vykonávat muž, anebo žena,“ uzavírá Vladislava Filová, ředitelka Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina.