Tohle je Kryštof. Tedy celým jménem Kryštof 12, nutno podotknout. Seznamte se.
Ptáte se, co znamená označení Kryštof? Jedná se o volací znak, který slouží k identifikaci jednotlivých skupin letecké záchranné služby a který se běžně používá i v jiných evropských zemích.
Vzlety jihlavského vrtulníkuV loňském roce vrtulník jihlavských záchranářů podnikl 282 primárních vzletů a 150 letů sekundárních. O rok dříve to bylo 331 primárních letů, sekundárních 210. V letošním roce se od země odlepil zatím celkem 250 krát. Pozn.: Primární vzlety jsou lety pro pacienta do terénu, ve druhém případě jde o převoz pacienta z jedné nemocnice do druhé. |
„Když se tedy náš pilot spojuje s řídícím letového provozu, uvádí volací znak Kryštof 12,“ popisuje záchranář Michal Vidlák ze základny letecké záchranné služby (LZS) pro Kraj Vysočina.
A proč má zrovna Jihlava číslo 12? „Je to podle toho, jak postupně od doby Československa přibývaly základny,“ vysvětluje Vidlák.
První základna, která vznikla na území Československa, je ta pražská. Nese volací znak Kryštof 01 a byla založena v dubnu 1987.
Od té doby postupně na slovenském a českém území stanic přibývalo, až došlo na tu v Jihlavě. Vysočinská „dvanáctka“ se zařadila na seznam stanic letecké záchranné služby v květnu 1991.
A ještě jedna seznamovací informace: tak, jako mají auta registrační značky, má na sobě i vrtulník napsaný znak složený z písmen, tedy imatrikulaci, jinak řečeno registrační značku. Jihlavský stroj Bell 427 - což je mimochodem třetí vrtulník v pořadí, který brouzdá nad hlavami obyvatel v Kraji Vysočina, a je v provozu už jedenáctým rokem - létá s imatrikulací OK-AHA.
O posádce rozhoduje operátorka u pultu
Všechno to začíná na dispečinku. Po úrazu, nehodě či jiné příhodě vytočíte číslo 155. Operátorka ze záchranné služby, mezi nimiž bývají také bývalé záchranářky, které dříve jezdily sanitkou či létaly vrtulníkem, zvedne telefon a začne zjišťovat podrobné informace.
Mezitím musí rozhodnout o posádce. „Ano, o vyslání vrtulníku či sanitky se rozhoduje tady u toho pultu,“ ukazuje operátorka Hana Trojanová.
„Ten, kdo přebírá výzvu, zjišťuje důležitost indikace, počet zraněných, pak je samozřejmě důležitým aspektem i vzdálenost a to, jak je místo dostupné. Podle toho operátorka rozhodne, kterou posádku vyslat.“
Zatímco sanitka musí vyrazit do dvou minut, tak vrtulník má minuty tři. „Když je venku z hangáru, tak jsem schopný ho nastartovat za minutu a půl,“ říká pilot Jaroslav Špaček, jenž létá v Olomouci, ale v současné době, tedy během léta, přijel na výpomoc do jihlavské stanice.
Jihlavský vrtulník provozuje společnost Alfa-Helicopter. Jedná se o dvoumotorový stroj Bell 427, který může letět rychlostí až 260 kilometrů za hodinu. „Samozřejmě se jedná o vzdušnou rychlost, proti větru letíme pomaleji, s větrem v zádech rychleji,“ uvedl záchranář Vidlák.
I lékař pomáhá pilotovi. Hledá místo pro přistání
V přední části paluby jsou dvě místa. Na pravé straně sedí pilot, který řídí vrtulník pomocí pák cyklického a kolektivního řízení a pedálů (pravým zatáčí logicky doprava, levým doleva). Vlevo vedle něj sedí záchranář.
Za pilotem je zády ke směru letu lékař, i ten mnohdy pomáhá pilotovi. Třeba, když vrtulník přistává, lékař sleduje, jestli je pro „sednutí“ stroje vhodný povrch a zda je v zadní části dostatek volného prostoru na přistání.
Ideální přistávací plocha je alespoň 20 x 20 metrů, nicméně často musí pilot přistát i na užších místech. „A například na dálnici se často potýkáme s neukázněností řidičů. Ti nás do poslední chvíle nechtějí pustit,“ nelíbí se pilotu Špačkovi. Ovšem neukáznění řidiči nejsou jedinou překážkou. Let může komplikovat i počasí, především bouřky.
Když tedy pilot právě nelétá, do jeho náplně práce patří i neustálé sledování povětrnostních podmínek. V létě je směna záchranného vrtulníku nejdelší, začíná okolo půl sedmé a končí při západu slunce.
V zimě je větším problémem nízká oblačnost a dohlednost. Pilot tedy sleduje nejen okolí, ale i údaje z okolních meteostanic či webových kamer. Pokud trvale sněží, obvykle se nelétá. Může se ale stát, že začnou hustě padat vločky v průběhu letu.
„Pokud nelze pokračovat v letu, není možné ohrozit bezpečnost posádky i pacienta, je nutné se vrátit na základnu. V nejhorším případě i přistát v terénu,“ popisoval pilot.
Kromě řízení a pedálů jsou velmi důležité i navigační systémy. Ty má pilot k dispozici tři, další má k dispozici zdravotnická část posádky na jejich tabletu. „Ukazují nám nejkratší možnou přímku na místo přistání,“ uvedl záchranář.
V Chotěboři je vrtulník do deseti minut, v Praze za půl hodiny
Před reportáží zrovna převážela posádka pacienta do Prahy. Do hlavního města doletí vrtulník z Jihlavy za půl hodiny. Nicméně doba letu se liší podle toho, do jaké nemocnice posádka míří.
Učí se zasahovat i v nepřístupném terénuBrzy už budou schopni letečtí záchranáři z Jihlavy zachraňovat i lidi v těžko dostupných místech. Například ve Žďárských vrších. Tomuto druhu záchrany se říká práce v podvěsu. "V současnosti probíhá pro letecké záchranáře kurz. Pak bude nezbytné vybavit náš domovský vrtulník závěsnou technikou," uvedl záchranář Michal Vidlák. |
Pokud byste volali třeba z Havlíčkova Brodu nebo Chotěboře, tak vrtulník přiletí do deseti minut.
Informaci o tom, na kolik vyjde minuta letu, MF DNES nezískala. „Bude to asi dost, viďte?“ ptal se redaktor. „Asi ano. Ale tak co je hodně za záchranu života...“ odpověděl pilot.
Na palubě je tedy pilot, vedle něj záchranář a v zadní části lékař. Dále se zde nachází lehátko pro pacienta a další místo k sezení.
Lékař Erik Šajnar uvedl, že ve vrtulníku je jakákoliv manipulace s pacientem obtížná. „Prostor je hodně omezený, takže musíme pacienta zajistit a stabilizovat před transportem. Pokud je problém v průběhu letu, tak je nutné s vrtulníkem přistát.“
Ke zraněnému skáče lékař s batohy o desítkách kilogramů
Na místo nehody s sebou lékař a záchranář berou dva batohy. Jeden je takzvaný trauma batoh, který váží kolem 20 kilogramů. Zde je k dispozici obvazový materiál, kyslík, prostředky pro zajištění infuze, léky... A pak menší batoh. Tomu se říká intubační a obsahuje vše pro zajištění dýchacích cest.
Úkolem posádky vrtulníku je zasahovat převážně u závažnějších případů. „Jednoznačně nejhorší jsou zraněné děti,“ potvrdil lékař. Když se podaří člověka zachránit, celý tým z toho má dobrý pocit. „Ostatně, o tom je naše práce.“
A pokud ne? „To jsou věci, proti kterým se můžete nějakým způsobem obrnit, ale na to, že lidi umírají, si nezvyknete. Proto se dělají takzvané poletové brífinky, kde rozebereme situaci. Eventuálně je možnost využít psychosociální intervenci v rámci naší organizace. Pokud bychom měli nějaký psychický problém, můžeme jej se speciálně vyškolenými pracovníky rozebrat.“
Zaměstnání u záchranné služby je týmová práce. „Ideální je, když zafunguje skvěle celý systém od dispečinku přes posádku až po samotné předání pacienta do nemocnice. Pokud se to povede, tak je to ideální a z toho pak má člověk úplně nejlepší pocit,“ potvrzoval záchranář Michal Vidlák.
