Keňský běžec Kimaiyo Hillary doběhl po patnácti kilometrech do cíle, protnul pásku a na tabuli se rozsvítilo 46:01. Místní spíkr hlásil: „Letos rekordy překonávat nebudeme.“
V nedělním závodě ve městě Jarmily Kratochvílové, dlouholeté držitelky rekordu na 800 metrů, nebojovali běžci jen sami se sebou, ale i s přírodními živly. Keňan Hillary ve finiši glosoval: „Dneska to nebylo vůbec jednoduché, hodně foukal vítr.“
Vítězka mezi ženami, Korir Rebeccová, jež zaběhla patnáct kilometrů v čase 53:22, přitakala: „Bylo velmi chladné počasí. Vítr na trati byl hodně nepříjemný.“ I přes teplotu kolem nuly si však Jarmila Kratochvílová, která propůjčila závodu jméno už v roce 1984, oddychla:
„Musím říct, že jsem ráda, jak nám počasí vyšlo, protože to mohlo dopadnout daleko hůř.“ Třeba jako v minulých dnech. Však stačilo vyjet jen na okraj města. Hned u Golčova Jeníkova byly vidět následky silného větru z předchozích dní, který polámal stromy, a místy ještě zářily bílé louky.
Kratochvílová líčila: „Počasí tady bylo šílené, pár dní před závodem hustě sněžilo. Vážně můžeme být rádi, jak nám to vyšlo.“ Jak v mužském měření, tak i mezi ženami doběhli pro všechny medaile závodníci černé pleti.
Někdejší skvělá československá běžkyně nadvládu Keňanů komentovala: „Už si pomalu zvykejme, že i na menších závodech vyhrávají. Holt to umí. Běhají, makají, trénují. Musíme to tak brát.“
Kratochvílová měla možnost vidět na více místech pár jejich tréninků a všimla si: „Oni jsou tak disciplinovaní. Tam nevidíte, že by na tréninku nadávali. Oni prostě běhají. Je zajímavé na ně koukat. A taky na to samozřejmě mají fyzické dispozice, proto vyhrávají.“
Jejich nadvládu v posledních letech, třeba při tradičním závodě v Golčově Jeníkově, také přičítá tomu, že mají kvalitní trenéry. „Ti je vezmou do vysokých nadmořských výšek a trénují tam,“ popisovala Kratochvílová a povzdychla si: „Co bychom za to dali...“
Jiné aktivity? Na ty není čas
Podle dvojnásobné mistryně světa z Helsinek roku 1983 však v České republice nemáme špatné trenéry. „Ba naopak, řekla bych, že máme kvalitní trenéry.“ Spíš postrádá daleko širší mládežnickou základnu.
„Doba je úplně jiná, děti mají jiné záliby. Však ono se stačí podívat na startovní listinu závodu. Tři čtvrtě běžců jsou závodníci starších kategorií, což v podstatě mluví za vše,“ kroutí hlavou nad nezájmem o sport Kratochvílová. Navzdory smutku ze současné situace však bývalá vynikající běžkyně stále trénuje v atletickém oddíle v nedaleké Čáslavi.
I odtud přidala jednu vlastní zkušenost: „Když to třeba srovnám, jak to vypadalo před pěti nebo deseti lety, tak těch dětí je v klubu daleko méně. Úpadek mezi mladými je hrozně velký.“
Proto už jistě někdy váhala: Nemám s tím seknout? „Občas mě to nebaví,“ přiznává. Druhý den ráno se však probudí a zase v jiném, o něco pozitivnějším rozpoložení, si říká: „Vždyť já mám tu atletiku vlastně ráda. Dělám ji celý život, tak chci ještě někomu to, co jsem se za tu celou kariéru naučila, předat.“
Světová rekordmanka se proto ani v 64 letech nevěnuje jiným aktivitám. Nemá čas. Skoro každý den je na tréninku v Čáslavi a o víkendech jezdí s dětmi po závodech. „A musím říct jedno. Mám vážně dobrý pocit z toho, když pak někdy vidím nějakého kluka nebo holku, jak dobře běží.“ Obzvlášť v dnešní době. V době, kdy děti preferují před reálným životem - třeba zrovna na atletickém oválu - virtuální svět.
