Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Továrníkův syn byl jedním z Wintonových dětí. Vezl si jen fotku rodičů

  9:46aktualizováno  9:46
Peteru Beckovi bylo 16 let, když se mu naprosto změnil svět. Chlapce z Velkého Meziříčí v roce 1939 rodiče posadili na vlak, který mířil do Velké Británie. Aniž to tehdy tušili, zachránili mu tím život. O tom, že byl jedním z „Wintonových“ dětí, se Beck nikdy nezmínil. Rodina to zjišťuje až po jeho smrti.

Na snímku je Peterovi 16 let. V tomto věku zamával rodičům naposledy z Wintonova vlaku. | foto: Archiv rodiny Beckových

Je to právě 75 let, kdy odjel z Třebíče do Terezína vlak s označením Av. Za těmito dvěma písmeny beznaděje se ukrývalo 720 životních příběhů. Mezi transportovanými Židy byli i manželé Edmund a Anna Beckovi z Velkého Meziříčí.

Fotogalerie

O tři roky dříve přitom rodina učinila šťastné a prozíravé rozhodnutí. Posadili v tehdy už uzavřeném Československu - za protektorátu - svého jediného syna Petera do vlaku zcela jiného.

Do vlaku naděje, který se jmenoval Kindertransport. Šestnáctiletý hoch vyfasoval číslo 12 384. Na cestu jej vypravil se svými spolupracovníky sir Nicholas Winton. Do cílové stanice v anglickém Harwichi vlak dorazil 1. července 1939.

Chlapec si s sebou vezl pár nejnutnějších věcí a na památku portrétní fotografie maminky a tatínka. Pak ještě od nich obdržel několik dopisů. A pak... pak už nic.

O svém dětství nikdy nemluvil, říká dcera Sarah z Londýna

Musel se protlouct sám. Zvládl to, byť začínal na internátní průmyslovce v Shropshire bez zázemí britské rodiny.

Když Peter v roce 2003 v osmdesáti letech zemřel jako vážený občan Spojeného království, měl za sebou skvělou kariéru hlavního obchodního stratéga společnosti Shell pro britské ostrovy.

Wintonovy dětské transporty

  • Takzvaných Wintonových dětských transportů s 669 dětmi ve věku do sedmnácti let odjelo z území někdejšího Československa celkem osm. První z nich vyrazil na cestu 14. března 1939 a poslední 2. srpna téhož roku. Transport připravený na 1. září už Němci z protektorátu nepustili. Mělo jet 250 dětí.
  • Nicholas Winton a jeho spolupracovníci na československé a britské straně takto zachránili převážně židovské děti. Pro každé dítě bylo nutné sehnat padesátilibrovou kauci a pěstounskou rodinu.
  • Jedním ze zachráněných byl i Peter Beck z Velkého Meziříčí.

„Byl to výborný otec, pozitivní člověk se smyslem pro suchý humor. O svém dětství ale nikdy nemluvil. Přestože vám to možná přijde zvláštní, slyšela jsem, že mezi lidmi z Wintonových Kindertransportů je to běžné,“ říká Londýňanka Sarah Becková.

Pracuje jako projektová manažerka na správě budov londýnské univerzity. Rozhodla se, že zjistí o otcově dávné minulosti a kořenech své rodiny ve střední Evropě co nejvíc.

Přiznává, že nedávná návštěva Velkého Meziříčí a pátrání v archivu pro ni bylo opravdu velmi zajímavé. Hodně jí pomohl i historik a meziříčský archivář Martin Štindl.

Sarah neskrývá, že pro ni bylo dojemné, když obdržela řadu informací a spatřila i tatínkovo vysvědčení z místního gymnázia.

„Nevím o jiném Wintonově dítěti, které odjelo z Meziříčí. Překvapivou informaci, že odtud vůbec nějaké bylo, jsme se dozvěděli až teď,“ zdůraznil historik Štindl.

Rodina měla úspěšnou konfekční firmu, vyráběla i v Humpolci

Začněme ale pátrání po rodinné historii Becků popořádku. Schopnost prosadit se měl Peter William v genech. Totéž se podařilo jeho prapradědečkovi, slovenskému Židovi Wilhelmu Beckovi po revolučním roce 1848. Tehdy Židé v habsburské monarchii získali svobodu pohybu, usídlování a sňatků. Opustili stísněná ghetta a vydali se za lepším.

Firemní tradici rodiny Becků založil právě Wilhelm, krejčovský mistr a rodák ze Sobotiště v dnešním Trnavském kraji. V roce 1849 zřídil ve Vídni obchod s chlapeckými a pánskými oděvy.

Obchod brzy přerostl v konfekční firmu, která od roku 1871 nesla název „Wilhelm Beck und Söhne“ a zásluhou státních zakázek na šití uniforem pro rakousko-uherskou armádu vyrostla v jeden z největších textilních podniků v monarchii.

Díky svému úspěchu Beckové získali nejen tituly dvorních a komorních dodavatelů či obchodní zastoupení v zahraničí, ale také roku 1913 koupili textilku v českém Humpolci a o dva roky později ve Velkém Meziříčí.

Podnikání nejprve zabrzdil požár, pak ho zastavila okupace

Konec monarchie však zahýbal i s podnikáním rodiny. V roce 1918 se obchodní trhy Beckových rozpadly. Konkrétně ve Velkém Meziříčí se jim příliš nedařilo.

„Pětadvacátého dubna 1920 vyhořela celá továrna a o pár dní později dokonce i zčásti jejich dům. Hospodářskou katastrofu rodiny pak dokonal rok 1931, kdy byla výroba v Meziříčí zastavena. A německá okupace, která v květu roku 1941 ‚arizovala‘ židovský podnik pro potřebu nacistické luftwaffe,“ nastínil historik Štindl.

Peter Wilhelm/William Beck se narodil 10. listopadu 1923 ve Vídni Edmundu Beckovi a jeho o třináct let mladší ženě Anně.

Edmund Beck, pár dnů před rozpadem Rakouska-Uherska povýšený do šlechtického stavu, byl podílníkem renomované rodinné firmy „Wilhelm Beck und Söhne“ a spolumajitelem textilních továren nejen ve Velkém Meziříčí, ale i v Humpolci, kde od roku 1919 jako československý státní občan se svojí rodinou trvale žil. Maminka Anna, rozená Wachtlová, tradičně pečovala o domácnost.

V Meziříčí příslušníci rodiny Becků střídavě bydleli buď přímo v objektu dodnes stojící továrny (dnešní Motorpal v ulici Příkopy - pozn. red.), anebo v Beckově vile za továrnou. I ta dodnes stojí a stále se jí tak říká.

Až do vzniku protektorátu v březnu 1939 žila rodina, které pořád patřilo několik továren na území Rakouska a tehdejšího Československa, relativně bez větších politických a sociálních problémů.

Antisemitismus nacistů rodinu Beckových poprvé dostihl v březnu roku 1938 po připojení Rakouska k Říši, kdy patnáctiletý Peter studoval na vídeňském Theresianu - vojenské škole pro důstojníky.

„Již v dubnu roku 1938 proto Peterův otec Edmund vyjednal synův návrat do kvinty meziříčského gymnázia, kde předtím Peter v letech 1934 až 1936 absolvoval primu a sekundu. I v Meziříčí ale začala majetková a společenská perzekuce a dotkla se i rodiny. Z té doby existují doklady o snahách zdejšího profesorského sboru podat rodině ve svízelné životní situaci pomocnou ruku,“ přidal další část dějové linky historik Štindl.

Otec chtěl, aby syn odešel do Anglie na studia

Peter s rodiči žil tou dobou už v Meziříčí. Od jara roku 1939 pak podle historika Štindla Edmund Beck prokazatelně pracoval na synově odchodu na studia do Anglie. To se nakonec podařilo prostřednictvím jednoho z Wintonových vlaků.

A tak zatímco chlapec začal sám svou novou životní dráhu v daleké Anglii, jeho rodičům v Meziříčí už bylo jen hůř. Na jaře roku 1941 byli nuceně vysídleni z bytu. Svůj poslední rok před transportem do Terezína strávili v provizorních a stísněných podmínkách staré synagogy na Novosadech, v lokalitě u řeky.

Jak si místní kronikář za války tajně sám pro sebe zaznamenal, střed města toho roku v květnu spláchla velká povodeň. Na prostředí staré synagogy se to nutně muselo podepsat.

„Židů je ve městě dvakrát víc než před válkou, přišli z jiných měst i z Vídně. Začátkem května 1942 žilo v Meziříčí 108 Židů. Pak odešli do transportu,“ zapsal si kronikář.

Mezi nimi byli i čtyřiašedesátiletý Edmund Beck a jeho jednapadesátiletá žena Anna. V Terezíně dlouho nezůstali. O týden později odjeli dalším transportem do koncentračního tábora Majdanek v Polsku. Tam byli zavražděni. Kdy a za jakých okolností, to už se nedozvíme.

Velmi podobný osud postihl také Peterovu brněnskou tetu Olgu, která byla provdána za Richarda Weinbergera, spolumajitele tamní vlnařské továrny. Po deportaci z Brna zahynula přímo v Terezíně. Přežili jen někteří příslušníci rakouské větve rodiny, kterým se podařilo před nacisty uprchnout do Švýcarska.

Peter válku přežil. Jeho rodina se dozvěděla o tom, že byl jedním z „Wintonových dětí“, až když v roce 2003 zemřel.

Peter Beck se vypracoval na stratéga gigantu Shell

Peter W. Beck se ve Spojeném království neztratil. Udělal skvělou kariéru v...

Peter W. Beck se ve Spojeném království neztratil. Udělal skvělou kariéru v britském zastoupení petrochemického a energetického koncernu Shell.

Peter Beck z Velkého Meziříčí patřil ve svých šestnácti letech mezi nejstarší účastníky cesty Wintonovým vlakem.

Po cestě napříč Evropou měl v Londýně nalézt útočiště u Hanse Freunda na Eton Avenue 11. Tak to uváděly transportní seznamy. Rodina ale tak jasno nemá.

„Děti přijaté do Kindertransportů potřebovaly rodinu, která by je zaopatřila v Anglii. Pro mého otce to byl příbuzný, jenž žil v Londýně. Jenže poté odešel do USA. Nevěřím, že můj otec s nimi někdy žil, protože šel brzy na soukromou internátní školu,“ vysvětluje Peterova dcera Sarah.

Ona a její sestry se o tom, že otec byl „Wintonovo dítě“, dozvěděly až poté, co v roce 2003 zemřel. Jejich matka to možná věděla, ale nezmínila se. Zemřela v roce 1995.

Soukromá škola, která Petera v Anglii přijala, se jmenovala Ellesmere College. Pak na londýnské Imperial College studoval chemické inženýrství. Od roku 1945 začal pracovat pro společnost Shell.

Rok 1947 byl v jeho životě poměrně zlomový. Obdržel britské občanství a oženil se s Helen Barbarou Cookeovou. Ze šťastného manželství se narodily tři dcery. Časem se usadili v Tunbridge Wells.

V rodině je celkem pět Peterových vnuků a už devět pravnoučat.

„Moji synovci se o dědečkovu minulost zajímají, byl v jejich životě velká osobnost, když byli malí. I to je důvod, proč pátrám v rodinné historii, aby o něm sami víc věděli a předali to svým dětem,“ zdůrazňuje Sarah Becková.

„Zajistil, aby jeho děti a vnoučata sdílely jeho životní hodnoty včetně smyslu pro spravedlnost a příležitost pro každého ve společnosti, ať jsou ve světě kdekoliv. S matkou miloval cestování, chození do galerií a divadla i poslech vážné hudby, jeho oblíbený skladatel byl Gustav Mahler. Také si užíval zahradničení. Miloval svoji práci a nikdy nepřestal a vždy se zajímal o politiku,“ dodává.

Sarah Becková je pyšná na to, jak Velká Británie vítala uprchlíky. „A vím, že můj otec by byl zarmoucen nynějším postojem a problémy uprchlíků ve světě,“ pravila.

Její otec pro Shell pracoval po mnoho let, proslul jako výborný obchodní stratég. Zajímal se o všechny formy energie a nové způsoby jejího získávání. To zahrnovalo obnovitelné zdroje i atomovou energii, na kterou se zaměřil v důchodu. Napsal o ní dvě publikace. V penzi taky ještě přednášel. Zemřel na dovolené v Turecku.

V Československu a posléze v ČR byl několikrát - poprvé se ženou brzy po sametové revoluci.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Větrnému mlýnu v Třebíči dnes chybí tolik charakteristické vrtule či lopaty. Po...
Unikátní mlýn na dřevní kůru má novou střechu, lopaty ale stále chybí

Novou šindelovou střechou svítí do dálky unikátní větrný mlýn v Třebíči. Ten už je několik generací neodmyslitelnou součástí třebíčské části Kanciborek a...  celý článek

Ilustrační snímek
Matka žáka základní školy dala facku učitelce, ta musela do nemocnice

Na učitelku zaútočila matka jednoho ze žáků v jihlavské základní škole Jungmannova. Kantorka po útoku musela na ošetření do nemocnice. Podle policie se...  celý článek

Od poloviny července vydal Rančířov několik stovek ročních povolenek na průjezd...
Za průjezd Rančířovem už se nebude platit, ministerstvo mělo výhrady

V Rančířově na Jihlavsku přestanou vybírat mýtné za průjezd automobilů po cestě kolem tamního lomu. Zastupitelé totiž zkraje týdne rozhodli, že zruší vyhlášku,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.