Rudolf Hájek z Rožné na Žďársku seděl v roce 1949 ve znojemské věznici. Byl zcela oklamaný komunistickou Státní bezpečností. Pozoroval z okna Znojmo a myslel si, že vidí staré německé hanzovní město.
Až pak ho spoluvězeň upozornil na razítko "Věznice Znojmo" na ručníku. Pak teprve pochopil.
Tak popisují redaktor MF DNES Luděk Navara spolu s Miroslavem Kasáčkem v nové knize Volavčí sítě jeden z klíčových okamžiků příběhu nazvaného Krvavá Vysočina.
Hájek si opravdu myslel, že je v Německu. Zažil totiž na vlastní kůži pravděpodobně nejzákeřnější provokaci StB. Příslušníci tajné policie jej zavezli na falešnou hranici. Nebyl sám. Spolu s ním chtěl emigrovat jeho spolubojovník Vincenc Koutník, rodák z Dolní Rožínky. Oba obstáli v odboji už za války proti nacistické okupaci. A po Únoru 1948 založili odbojovou skupinu, tentokrát proti nově nastolenému komunistickému režimu.
"Léčka s hranicí byla dokonalá. Na Hájka a Koutníka čekali falešní američtí vojáci i důstojníci," popisuje Navara.
Hájek s Koutníkem se dali dohromady v červenci 1948. Dohodli se, že proti komunismu budou bojovat všemi prostředky. Mysleli si, že kromě nich je více nespokojených lidí, kteří chtějí napravit poměry. Počítali s hromadným povstáním, které přinese politickou změnu v neprospěch komunistů.
Pomáhal přes hranice vysokoškolákům, pak musel sám utéct
Začali tvořit síť spolupracovníků v okolí Bystřice nad Pernštejnem. Na podzim roku 1948 vytiskli prodemokratické letáky. "Dal jsem příkaz, aby letáky byly rozhozeny kolem tratí a hlavních silnic, aby bylo vzbuzeno zdání, že byly vyhozeny z vlaku nebo aut," vypověděl později Hájek.
Koutník si vzal na starost obstarávání ilegálních přechodů státních hranic. V tom mu pomáhal jeho bratr František, který sloužil jako příslušník SNB na "čáře" s Německem. Umožnil přechod na Západ dvěma vysokoškolákům. První šel Karel Matějka z Bystřice, který byl vyloučen ze studií. Následoval František Hájek z Rozsoch.
Pak bylo vše vyzrazeno a tajná policie šla po Františku Koutníkovi. Ten proto raději zmizel do USA, kde později pracoval jako manažer v restauraci. Domů za železnou oponu se vrátil těsně před sametovou revolucí v roce 1988, kdy byli komunisté ještě u moci. USA opustil, protože měl pádný důvod. Přijel domů zemřít. Vysočina pro něj byla osudným místem. Ještě v tomtéž roce byl pochován do rodinného hrobu v Rozsochách.
Věrohodnost posílili Američané v džípu. Pak následovalo bití
Zpátky ale do konce čtyřicátých let k Rudolfu Hájkovi a Vincenci Koutníkovi. Jejich předpoklad, že vypukne povstání proti komunistům, se nesplnil. Chtěli proto odejít za hranice. Jenže pomalu se k nim začali přibližovat špiclové a provokatéři StB. Ti pro ně nachystali past - falešnou hranici.
Odbojáři se vydali na Západ v září roku 1949. Mysleli si, že jedou do Bavorska. Nejprve se vezli autem, poslední kus cesty šli pěšky. Pak došli k hraniční závoře, kde už stáli falešní němečtí celníci. Estébácké divadlo vrcholilo. Věrohodnost měl posílit i americký voják v džípu.
Prezident Václav Havel předal 28. října 2002 na Pražském hradě Vincenci Koutníkovi medaili Za hrdinství.
Vše nakonec skončilo bitím. Koutníka nutili, aby potupně podlezl závoru a vrátil se do Československa. Odbojář to odmítl a jednoho z vojáků praštil. Za to mu rozbili obličej pažbou a vyrazili zuby.
Mučili ho i v dalších dnech po zatčení. Hájek na tom nebyl o moc lépe. Na falešných hranicích jej omámili a řekl "Američanům" všechno, co věděl. Vše si ujasnil až ve znojemském vězení. Následovalo zatýkání dalších lidí na Vysočině, se kterými byli odbojáři nějak spojeni.
Hájek s Koutníkem dostali u soudu doživotí. Na svobodu se vrátili v roce 1964. U Koutníka mělo vše dohru po roce 1989. Komunisté mu odebrali vyznamenání a on je po sametové revoluci žádal zpět.
Nakonec se mu vrátil až v roce 2006 Československý válečný kříž 1939. Medaili za chrabrost a partyzánský odznak nedostal zpět nikdy. Slavnostní chvíli zažil Koutník 28. října 2002. Tehdy mu prezident Václav Havel udělil na Pražském hradě medaili Za hrdinství v boji.
