Jen stěží uvěřitelný šlendrián byl pravděpodobně příčinou nepříliš známé tragédie, k níž došlo dne 26. září 1947 na odlehlých polích u Dolní Vilímče na jižním okraji dnešní Vysočiny. Dva vojáci zbytečně přišli o život kvůli nerozvážným střelcům, kteří zřejmě rychleji pálili, než mysleli.
V podvečer toho dne se v obci a okolí nacházelo asi pět set vojáků z posádek v Jihlavě a v Jemnici, dva oddíly četníků a oddíl partyzánů z Brna.
Ti všichni zde pátrali po zbytcích tzv. banderovců, členů Ukrajinské povstalecké armády, kteří se krajem údajně pokoušeli dostat do americké okupační zóny v Německu.
Kolem 18.45 se část vojáků vydala na přesun na nové postavení severně od kopce Strážka. Vojáci stoupali poli po mírném svahu směrem k lesu Na Řečici. Pak se stalo něco, co dodnes nemá vysvětlení. Desátník Čestmír Kaiser z jemnických kasáren to popsal v protokolu takto:
„Pojednou jsme slyšeli zezadu od lesa Ruce vzhůru! Vzápětí po zvolání na nás byla zahájena palba z lehkého kulometu a samopalů. Usoudil jsem, že jsme byli napadeni banderovci a začali jsme ustupovat z dosahu palby. Na můj rozkaz jsme vyrazili.“
Navzájem o sobě nevěděli
Během chvíle ústupu před palbou po zásahu několika střelami padli dva vojáci z jemnické posádky: Jaroslav Barták, rodák z Veselí v tehdejším novoměstském okrese, a Stanislav Gerneš z Jobovy Lhoty na Poličsku. Kaiser ještě chvíli ustupoval a za chvíli byl obklíčen a zajat skupinou česky hovořících mužů.
Záhy vyšlo najevo, že šlo o partyzány, kteří si mysleli, že střílí po banderovcích. Tyto střelce stejně tak pokládal za banderovce i desátník Kaiser ze skupinky vojáků. „Od počátku střelby jsem měl dojem, že se jedná o banderovce, neboť nás nezjišťovali heslem, ale hned po zvolání ruce vzhůru začali po nás střílet,“ uvedl Kaiser do protokolu.
Z podílu na zastřelení dvou vojáků byl obviněn záložnický velitel partyzánů Bohumír Biskup. Z výpovědí vyplývalo, že vojáci a partyzáni o sobě vzájemně nevěděli.
Skutečný viník ale nebyl označen, stejně jako se nikde neobjevila zmínka, že by se v oné oblasti opravdu banderovci v té době nacházeli. „Tragédie se vyšetřovala, ale za pět měsíců přišel čas Vítězného února,“ napsal telčský badatel Oldřich Zadražil, který se vilímečskou tragédií zabýval.
Děti slyšely střelbu
Nedaleko místo střelby v osudný večer pracoval vilímečský rolník Josef Švejda. Ten také podával vyšetřovatelům svědectví. Jeho syn Čestmír dosud žije, je mu osmdesát let. Pamatuje si, jak tehdy coby jedenáctiletý kluk viděl projet Vilímčí od Červeného Hrádku vysokou rychlostí nákladní auto se skupinou mužů na korbě.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
„Ležely jsme s ostatními dětmi na palouku a kolem projelo jak o závod to auto. Pak jsme slyšely zdálky střelbu a věděly: Ajeje, něco se semlelo. Byla to divoká doba,“ pověděl Švejda.
Rodina jednoho ze zastřelených vojáků nechala na místo tragédie umístit malý pomníček z umělého kamene. Stál u polní cesty, která časem zanikla a postupně se rozpadl i pomník.
Badateli Zadražilovi se spolu s vilímečským starostou Antonínem Doležalem a dalšími loni podařilo na místě zbytky pomníčku najít. Obec nyní nedaleko odtud na okraji lesa padlým vojákům 23. září ve 14 hodin obnovený pomník slavnostně znovu odhalí. „Dáváme tam novou desku a kříž,“ řekl Doležal.
Jaká byla příčina zbrklého zkratu partyzánů? „Byli to asi takoví ti partyzáni dvanácté hodiny. Tehdy se po okolí říkalo, že byli do půlnoci někde v hospodě a ráno se vydali na cestu. Podle toho to mohlo dopadnout,“ míní další místní pamětník František Herynek.
