Už to samo o sobě by bylo zajímavé. Ale nakonec se ukázalo, že jde o skutečný poklad. Půda skrývala torzo lahvově zeleného švýcarského vozu Weber z roku 1899. Což byl vůbec první automobil, který historicky jezdil v Třebíči, a pokud je známo, tak jiný vůz tohoto typu v Česku není.
I když ještě jeden existuje: vůz Weber mladšího data výroby mají ve švýcarském muzeu. „Věděla jsem, že já sama z těch pozůstatků to auto nikdy do kupy nedám. Že je k tomu třeba někdo, kde to umí a kdo se tomu bude srdcem věnovat,“ řekla Sýkorová.
Pomohla shoda náhod. Sýkorová začala u hradu Sádek s přáteli od roku 2005 pořádat srazy autoveteránů. „Tam přijel se starým autem můj bratranec Pavel Beran z Lanškrouna, který veterány obnovuje. Domluvili jsme se, pozůstatky pradědečkova auta mu dovezli a on na nich od té doby pracuje. Renovuje, shání staré díly a snaží se dát automobil dohromady,“ usmívá se Sýkorová.
Beran je renomovaným „oživovatelem“ stařičkých aut - loni přijel na sádecký sraz veteránů se skvostně zrenovovaným vozem Chenard & Walcker z roku 1912, bývalým automobilem dánského prince.
„Bratranec už sehnal na londýnské burze motor Benz původního typu. Těším se, až poprvé uslyšíme ten motor běžet. První jízdu uděláme po třebíčském náměstí jako symbolický návrat pradědečkova auta,“ plánuje Sýkorová.
Pradědeček Ivy Sýkorové Karel Dejmek byl c. k. geometrem. Pocházel z Hostouně u Prahy. „Vzal si mou babičku a v Třebíči u nádraží si před první světovou válkou postavili rodinný dům. Ten dům dodnes stojí, takřka v původním stavu je dodnes jeho garáž, kde pravděpodobně pradědeček svoje auto parkoval,“ říká Sýkorová.
Dejmek odešel do první světové války, posílal dopisy, po jejím konci ale stále nepřijížděl domů. „Babička si myslela, že už se nevrátí. Ale on pak za dva roky přijel, byl po tu dobu v ruském zajetí. Byl velmi pokrokový, jako první měl v Třebíči ústřední topení i vysavač,“ líčí Sýkorová.
Kudy jezdil, to se dnes už neví
Svůj vůz značky Weber si Dejmek nezvolil náhodou. Sýkorová při vyklízení půdy našla množství papírů s dobovými recenzemi vozů i jiných značek, jako Puch či Laurin& Klement. Dejmek byl movitý a sledoval nové trendy.
Na půdě se našly nejen například doklady o nákupech benzinu, ale především unikátní fotografie, kde pradědeček Dejmek (s neznámým mužem na sedadle spolujezdce) řídí vůz Weber.
„Našli jsme i fotografii pradědečka s belgickým vozem Minerva, který vlastnil kolem roku 1925. Víme, že potom měl ještě červenou aerovku, ale po té už se nám nedochovala ani fotografie,“ lituje Sýkorová.
Ráda by také zjistila, kde byla fotografie weberu pořízena a kdo je pradědečkův spolujezdec. „Jsme tam schopni poznat jen to, že tehdy byly cesty opravdu hrbolaté,“ podotkla Sýkorová.
Renovátor Pavel Beran nechal dělat na auto plátěnou skládací střechu, několikrát byl ve Švýcarsku v muzeu, kde si obkresloval detaily dochovaného vystaveného weberu.
„Ono by se to auto dalo nějak zprovoznit i během krátké doby, ale ten vůz by pak neměl hodnotu, nebyla by v něm ta minulost. Proto stojí za to poshánět součástky, co není, vyrobit podle dokumentace, auto mít pokud možno z originálních dílů. Základem je autentický motor, to je duše auta,“ řekl Pavel Hájek, taktéž milovník autoveteránů, který byl u nálezu stařičkého weberu po Dejmkovi.
Dodal, že například ceny originálních motorů z počátků automobilismu se pohybují na specializovaných burzách ve statisícových částkách.
Jak těžké je sehnat ke 116 let starému autu originální díly, lze poznat i ze skutečnosti, že vozidel tohoto typu vyrobila firma Weber pouze dvaadvacet.
Jako historicky druhý měl na Třebíčsku automobil sádecký hrabě Chorinský. „Bylo to nákladní auto, víme, že shořelo na třebíčském náměstí,“ řekl Hájek. Třetím automobilistou na Třebíčsku byl majitel továrny na sodovky ZON.
Sám Hájek se věnuje autoveteránům od svých třinácti. A od počátku je jeho koníček propleten se sádeckým panstvím. „V patnácti jsem si koupil Fiata NSU po sádecké komtese Chorinské. Bohužel ho už nemám,“ mrzí Hájka.
