Končit hokejovou kariéru z jiného důvodu než kvůli zranění či pokročilejšímu věku se v Česku příliš nenosí. Přesto se občas nějaká ta výjimka najde. A v Jihlavě to před více než čtyřmi lety byl teprve sedmadvacetiletý obránce Jan Šmarda.
V nejvyšší soutěži odehrál přes padesát zápasů a v době, kdy se rozhodl opustit profesionální hokej, patřil ke stabilním bekům prvoligové Dukly.
"Nelituju toho," říká s odstupem téměř pěti let. "Hokej mě naučil, že život je hra a věci se mají brát s nadhledem. Když převažují ty pozitivní, je to v pohodě a ani sem tam nějaká negativa vám pohled na dění nemůžou pokazit. Jenže pro mě už tehdy byla většina věcí spíš špatná, a proto jsem skončil," vysvětluje.
Z hokejového kolotoče vyskočil prakticky ze dne na den a do sportovního světa se rozhodl vrátit znovu až letos v létě. S hokejem to už ale nemá nic společného - v současnosti jednatřicetiletý Šmarda se stal jedním z trenérů extraligových jihlavských florbalistek.
Proč jste si vybral právě florbal?
Byl jsem na zápase, ve kterém si holky zajistily postup do extraligy. A strašně se mi tehdy líbilo jejich nadšení. Chtěl jsem jim pomoct, takže jsem se nabídl, že budu fungovat jako obchodní zástupce a zároveň pomůžu Michalu Peterkovi (prezident klubu a hlavní kouč - pozn. red.) s tréninkem.
Bylo hodně těžké přeorientovat se na jiný druh sportu? K florbalu sice také patří hokejky, ale přeci jen je to úplně jiný svět...
Přišel jsem s představou, že budu mít na starost hlavně kondiční přípravu, ale pak mě florbal strašně chytil a já si udělal trenérskou licenci. Zatím jen tu nižší, kromě extraligového ženského A-týmu mám na starost taky dorostence, starší žáky a juniorky. Mně se na tom líbí, že to není o profesionalizmu, všichni to děláme hlavně proto, že nás to prostě baví.
Pořád je to ale nejvyšší domácí soutěž...
To ano, je to vrcholový sport, ale ne profesionální. Holky to jdou hrát po práci a škole, nemají tréninky denně, florbal je neživí.
Při hokeji jste byl v ryze mužském kolektivu, teď jsou kolem vás hlavně ženy a dívky. To je příjemná změna, ne?
Já jsem hlavně doslova uchvácený z toho, jak na sobě pracují. Každopádně změna to určitě je, protože musíte používat úplně jinou psychologii. Já nechci nijak urazit chlapy, ale ti jsou rozhodně jednodušší. Stačí pár slov, abyste je vyburcovali, naopak ženy jsou mnohem citlivější. Ovšem zároveň taky odolnější. Musíte s nimi zkrátka pracovat úplně jinak.
Jan ŠmardaBývalý hokejový obránce, narozený 28. května 1980. Odchovanec Dukly, který většinu kariéry strávil v rodné Jihlavě. Za ni si v sezoně 2004-2005 zahrál i extraligovou sezonu. Nejvíce se proslavil v říjnu 2004, kdy dokázal vymazat z ledu Jaromíra Jágra, který v době výluky NHL hrál za Kladno. V roce 2007, ve věku 27 let, ukončil aktivní kariéru a začal se věnovat biofarmaření. Od letošního roku spolupracuje s extraligovými florbalistkami FBŠ AL INVEST Jihlava, kterým dělá asistenta trenéra a zároveň manažera. |
Například?
Nedávno jsem byl na jednom trenérském školení a vyprávěl jsem ostatním příhodu, která se nám letos stala. Vedli jsme v jednom utkání 4:2, ale v závěru jsme náskok ztratili a došlo na prodloužení. Ještě než začalo, tak jsem holkám řekl: Kašlete na to, zazpívejte si. Rozveselilo je to, fakt si zazpívaly a v prodloužení jsme pak vyhráli. Zatímco my jsme jako hokejisti chodili do boje, ony potřebují být co nejvíc uvolněné.
Studujete nějakou literaturu, která by vám v trenérské práci pomohla?
Jasně, četl jsem třeba knihu o panu Neveselém (legendární hokejový trenér - pozn. red.), který řekl, že trenérská práce by byla nádherná, kdyby se nehrálo na body. A s tím naprosto souhlasím. To, že prohrajete, ještě neznamená, že jste odehráli špatný zápas. My jsme teď v tabulce sice předposlední, ale kontakt s týmy před námi máme dobrý a naším cílem je pořád play-off. Žádný jiný ode mě neuslyšíte.
Jste na své svěřenkyně přísný?
Tvrdím, že přísnost musí být, ale s mírou. Na holkách je vidět, že jim na výsledcích záleží. Při zápase někoho seřvat, to nemá cenu. V tréninku je to jiné, protože ne nadarmo se říká - těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ale rozhodně se nechci dostat na úroveň těch běsnících trenérů, jakým byl třeba pan Holík.
Dal vám někdy někdo najevo, že jako hokejista florbalu zas až tak nerozumíte?
Ne. Samozřejmě, že jsou tady rozdílné technické a taktické věci, ale vždycky mi to holky naznačily decentně. Ony moc dobře vědí, že nám jde o stejnou věc. A to, že se v týmu, kde je dvacet děvčat, najdou nějaké, které chtějí rebelovat, to je normální. Ovšem to, že mi něco nesedí nebo se mi to nelíbí, přece ještě neznamená, že je to špatně. Dneska je v módě snadno zpohodlnět.
Jak to myslíte?
Tak celkově. Lidi chodí k doktorovi, jedí prášky, ale je to správně? Není lepší nemocem předcházet a občas nějakou tu bolest i přetrpět? Pak se člověk stává odolnějším. To máte stejné, jako když je vám zima, většina se okamžitě navleče. Já se naopak snažím třeba o to, aby mi bylo spíš pořád chladno. A taky jsem nebyl šest let nemocný.
Vraťme se na chvilku k vašemu rozhodnutí skončit s hokejem. Co bylo tím zlomovým momentem?
Myslím si, že určité impulsy chodily už dřív. Když jste kolem sebe třeba v patnácti viděli protekci - jak kluci, kteří až zase tolik netrénovali a nedávali tomu maximum, se dostali do reprezentačních výběrů a ti poctiví ne. Mě vychovávala máma sama, nikdy jsme neměli moc peněz, a tak mi kolikrát říkala: Víš, abys nebyl zklamaný, že to třeba najednou všechno skončí.
U vás to ale neskončilo, nakonec jste se k profesionálnímu hokeji dostal...
Jo, protože jsem strašně chtěl a nikdy jsem si nepřipouštěl, že by to nevyšlo. Ale pak najednou zjistíte, že to není zase až tak růžové, jak si všichni myslí. Podle mě by téhle společnosti prospělo, kdyby mohl každý hospodařit s jedním milionem korun. A ona by většina za chvilku otupěla z toho konzumního způsobu života. Já měl taky přebytek, i když jsem nikdy moc neutrácel, ale auto, holky a to všechno jsem měl. Jenže pak si řeknete: No a co jako?
Jinými slovy jste v tom světě najednou už nebyl šťastný?
Ano, naznal jsem, že je čas odejít. Nejčistší sport je ten, když hrajete v zimě na rybníce. Hrát hokej v létě, kdy musíte mrazit, to je šílenost. Neměl jsem chuť chodit na zimák, když nebyla zima. To máte stejné jako třeba s tím, že celý rok jíte pomeranče. Tady lidi už vůbec neregistrují roční období. Já podnikám v zemědělství, v oblasti bio, i když raději tomu říkám kvalita, a v létě vstávám třeba už v pět. A dělám, dokud je světlo. Naopak v zimě si klidně pospím, protože se rozednívá později.
S hokejem jste ale určitě zažil i nejedno skvělé období. Které bylo to úplně nejlepší?
Zdánlivě jednoduchá otázka, jenže já nevím. Možná to, kdy mě máma konečně přihlásila do hokeje, nebo když jsme s děckama hráli na rybníku a na nejrůznějších turnajích. Když se vám líbilo, jak se rozvlnila síť. Tam to bylo asi nejlepší. Zase na druhou stranu je pravda, že i v profesionálním hokeji se ukázalo, že to není vždycky jen o penězích.
Mluvíte o baráži s Českými Budějovicemi, přes které Jihlava v roce 2004 nečekaně postoupila do extraligy?
Jasně. Byli jsme parta bojovníků a kdybych měl vynechat všechno okolo, tak musím zmínit práci Petra Kaňkovského (bývalý útočník Dukly Jihlava - pozn. red.) pro tým. Co on dokázal na ledě a při komunikaci s mužstvem a trenéry, to bylo neuvěřitelné. My jsme tehdy přijeli do Budějovic a viděli jsme krásný nový zimák a mužstvo, které rozhodně nebylo slabé. To si řeknete: Hm, tak to asi ne. Ne, že byste si nevěřili, ale ono to vždycky není čisté. Jenže sudí tehdy pískal rovinu a my vyhráli poprvé, podruhé a šlo to.
A v čem tedy byl ten největší přínos Petra Kaňkovského?
On byl opravdová osobnost. Já nechci absolutně nic říkat proti Oldovi Bakusovi, ale ten pro mě osobnost prostě nebyl. Naopak Petr ano. Když jste se dívali na jeho techniku, střelu, zarputilost... Dneska taková osobnost v Dukle není. On nemusel řvát, víte, on ani skoro nemusel mluvit, protože to pak všechno ukázal na ledě. Pokaždé vyhrál kanadské bodování a vždycky uměl poradit. Každý trenér by takového hráče v mužstvu chtěl. A ta komunikace mezi ním a Petrem Vlkem tehdy fungovala skvěle.
Jenže on po sezoně odešel. Myslíte si, že právě jeho absence byla důvodem, proč nakonec Dukla v extralize vydržela jen rok?
Samozřejmě chyběl. A taky kluci, kteří byli v týmu jen na hostování. Najednou chyběla ta parta. Přišli hráči, kteří sice měli zkušenosti, ale nedali je mužstvu. Díky Petrovi se vytvořila parta a díky té partě se pak vyhrála baráž. Pak už to bylo jiné. Myslím, že tehdejší vedení mělo vynaložit veškeré úsilí a prostředky, aby celé to mužstvo udrželo, protože nastartované bylo skvěle. Řeklo by se, že by ten tým neměl zkušenost s extraligou, ale rozhodně by se mohl opřít o partu, kolektiv a bojovnost... Takhle nebylo nic z toho a ani umění hokejové, které měly ty posily donést, se nějak nedostavilo.
Zajdete se ještě občas podívat na nějaký zápas Dukly?
Jo, byl jsem tam letos třeba na zápase s Ústím a musím říct, že se mi teď na zimáku líbí. I ty divný plachty, které asi musely stát spoustu peněz, i ty sedačky, které mi spíš přijdou na jedno použití, ale dýchne tam na vás úplně jiná atmosféra. A hráčům to určitě pomáhá.
