Před více než třiadvaceti lety se Milan Prchal z Macourova u Přibyslavi vydal do světa. Z vyučeného elektromechanika, který znal základy angličtiny, vyrostl ve Spojených státech amerických během dvaceti let úspěšný self-made man.
Ve státě New York vybudoval stavební firmu, která nyní zaměstnává kolem stovky lidí. Ovšem zalíbilo se mu také v Peru a hlavně v Dominikánské republice, kde nedávno otevřel novou továrnu na výrobu doutníků.
Proč jste tehdy v roce 1996 odletěl do Ameriky? Neměl jste práci?
Měl, v havlíčkobrodském Zetoru, ale už začínala vlna propouštění. Byl jsem tam nejdřív jako elektrikář, jsem totiž vyučený elektromechanik pro stroje a zařízení, po zaškolení jsem přešel na podnikovou čističku. Dohromady jsem v Zetoru strávil asi dvanáct let. Když se snižovaly stavy, byl jsem jeden z nejmladších a nechtěl jsem, aby vyhazovali někoho před důchodem. A jelikož jsem uvažoval o práci v cizině, tak jsem šel sám.
Měl jste tehdy v Americe nějakého známého?
Odletěl jsem se svým kamarádem Láďou Velehradským. Jemu tehdy bylo asi pětačtyřicet let, mně osmadvacet. Dostali jsme vízum, ale museli jsme mít peníze, na to jsem si dokonce vzal doma půjčku. Zrovna mě po příletu kontrolovali, jestli mám dost financí. Můj ručitel v Česku, kolega z práce, měl hrozný strach, volal mi pořád, jestli jsem živý.
Milan Prchal
|
Jak jste za mořem začínali?
Měli jsme kontakt na známého v Pensacole na Floridě. Doma jsem chodil dva roky na angličtinu, pár slov jsem znal. Samozřejmě, když na mě spustili na letišti, rozuměl jsem každé páté slovo.
První dojem z Ameriky?
Vzpomínám si, jak jsem byl zmrzlý z klimatizace v autobusu, kterým jsme cestovali. Vedle Ládi seděl starý indián, který na něm začal usínat, Láďa neměl kam uhnout (směje se). A když jsme vystoupili na Floridě, říkali jsme si, že tam nemůžeme dělat, protože bylo strašné vedro. První práci jsme získali v hotelu Marriott ve Fairhope v Alabamě, který zahrnoval velký resort s restauracemi a marinou. Zrovna slavili 150. výročí založení a potřebovali hodně lidí. Začínal jsem jako pomocný číšník neboli busboy, což je těžká práce. Zůstal jsem necelý rok a lítal po place. Pak jsme se na ně vykašlali.
Proč?
Nechovali se k nám férově, hlavně moje šéfová. Zaměstnavatel nám po zátahu policajtů odmítl zaplatit. Všichni, kteří tam byli načerno, se totiž začali bát a utekli. My jsme však měli i sociální pojištění. Šéf ovšem hledal záminku, aby nám nemusel zaplatit. Naštěstí jsem dostával dýška, takže jsem nějaké peníze měl našetřené.
Kam jste se vrhli pak?
Než jsme si našli další práci, udělali jsme si dovolenou. Všimli jsme si poutače, že hledají dělníky na stavbu chemičky Mitsubishi na polysilikony, chtěli experty na systém „habel“. Přijeli jsme na místo, parkoviště tam bylo velké jako celý Havlíčkův Brod. Trošku drze jsme řekli, že s tím máme zkušenosti. Vzali nás, měli jsme zadělávat obrovské díry v panelech na budově před další úpravou. Vyfasovali jsme holínky, přilby, černé brýle, dělal jsem ve velkém teple na výsuvných žebřících. Ze třiceti si nás nakonec nechali čtyři, viděli totiž, kdo toho kolik zvládl.
Polepšil jste si?
Manažer stavební firmy se mě po nějakém čase ptal, jestli bych u firmy zůstal dál a cestoval s nimi po celém východním pobřeží. Ale chtěli jen mě, ne mého parťáka. To jsem jim odmítl, nakonec nás ale vzali oba. Pracovali jsme od Michiganu po Floridu, například jsme dělali i novou budovu v areálu Georgia Tech v Atlantě. Po chvíli jsme se dostali do Baltimoru, kde jsme s Láďou a dalším pomocníkem předělávali hotel. Postupně jsem se vypracoval, pod námi dělalo třicet Mexičanů.
V té době jste asi procestoval půl Ameriky, že?
Znal jsem každou dálnici. (směje se) Ale samozřejmě i města. Třeba v Memphisu, kde jsme stavěli stáčírnu Coca-Coly, je každý rok velký festival grilování. Celá Amerika vedle řeky Mississippi soutěžila, kdo umí líp barbecue.
Kdy jste se poprvé podíval zpátky domů?
Až po osmi letech! Pořád bylo co dělat. Nejdřív jsme stavěli veřejné stavby jako školy. Také kostel v Carolině, který jsme vyztužili na poslední chvíli před blížícím se hurikánem.
Vybavíte si, co jste dělal 11. září 2001 při teroristickém útoku v New Yorku?
Řídil jsem přes vysílačku jeřábníky a je dost možné, že jsem některé z unesených letadel viděl. Stavěli jsme tehdy obrovský dům jednomu bankéři v Greenwichi v Connecticutu, kudy vedl letecký koridor z Bostonu (tam dvě unesená letadla startovala - pozn. red.). Ten bankéř se rozešel ve zlém s majitelem stavební firmy a požádal mě, zda jeho dům dostavím. To byl takový mezník, asi nejdůležitější rozhodnutí. Z firmy jsem nakonec odešel: majitel byl sice výborný inženýr, ale špatný manažer. Bankéřův dům jsme pak dostavovali ještě dva roky. Z našetřených peněz jsem začal nakupovat svoje vlastní stroje.
Jak se vám dařilo?
Měl jsem dobré kontakty, jeden kamarád mi začal dohazovat první stavby. První dům na klíč jsme stavěli pro spisovatele a pilota Dennise Clancyho. Náš vůbec první samostatný dům jsme stavěli v městečku Milan, to je symbolické. V začátku jsem měl čtyři až šest kluků, z Uruguaye, Ekvádoru a Peru, dělal jsem na stavbách s nimi. Jedním z vůbec prvních byl Juan Paredes, můj současný obchodní partner. Spojili jsme se v krizi, a tak vzniklo New York Stucco. Nejdřív jsme měli každý svoji malou firmu a menší kšefty. V krizi jsme obchodovali se stavebními stroji, které jsem nakupoval v dražbách ve Spojených státech. Díky pomoci investora jsem je pak prodával v Jižní Americe.
Kdy vás zaujala Dominikánská republika?
Asi v roce 2005 jsem poprvé letěl na dovolenou, můj obchodní partner měl z Dominikány přítelkyni. Pořád jen makáš, pojeď na dovolenou, říkal mi. Asi napočtvrté jsem se nechal přesvědčit, aspoň na čtyři dny. Pak jsem tam začal létat častěji, líbilo se mi tam. Je to jen o kousek dál než na Floridu. Byl jsem tenkrát ubytovaný nad fabrikou na doutníky. Ty se tam dělají na každém rohu, v každé garáži. V jedné kavárničce tam pracoval jistý Felix, kterému jsem začal říkat Diablo - Ďábel. Už mu to zůstalo a podle jeho přezdívky jsem dokonce později nazval svoje první doutníky. S Láďou Velehradským, se kterým jsem v Americe začínal a který se po čase vrátil domů, jsme začali spřádat plány, že to zkusíme s tabákem. Já seženu doutníky díky svým kontaktům, on je bude prodávat v Česku.
Takže vaše vášeň pro doutníky vznikla takhle nenápadně?
Ano, ale byl to zlom. Nejdřív jsem začal nakupovat u různých výrobců.
A svoji vlastní značku jste začal vyrábět kdy?
To přišlo až se Silvestrem Nunezem, kterého jsem znal asi od roku 2005. Jedna krásná dívka mě seznámila právě s ním, v té době už dělal ve fabrice na doutníky. Nepohodl se tam, spolu jsme začali dělat svoji značku M&L Cigars Tabacalera Don Dinero. Přibrali jsme nedávno ještě třetího společníka, experta na tabák Horacia, se kterým ale spolupracujeme už dlouho. Nejdřív jsme koupili jednu budovu pekárny a začali balit doutníky. Přicházeli jsme s novými a novými značkami, až jsme se rozhodli postavit novou fabriku. Tu jsme otevřeli před dvěma měsíci. Je to ruční výroba, ale pořídíme také dvě mašiny na malé doutníčky, které je mnohem efektivnější vyrábět na mašinách.
Kolik toho vyprodukujete?
V „pekárně“ jsme měli kapacitu sto tisíc doutníků za měsíc, teď budeme mít 500 tisíc. To mluvím jen o ruční výrobě. Plus mašina zvládne osm tisíc malých doutníků za směnu. Naše fabrika je druhá největší v Tamborilu, kterému se říká světové hlavní město doutníků. Na příjezdu do města je dokonce brána s tímto nápisem. A nepřehání. Jinak jsou na ostrově mnohem větší výrobci, ale většinou dělají jen doutníčky.
Jak si vedete ve srovnání s Kubou, jinou doutníkovou velmocí?
Dominikána jasně vyhrává. Na Kubu je uvaleno embargo, ale Kubáncům také dochází kvalitní tabák, těží hlavně ze své značky. Když se podíváte na kubánský a dominikánský tabák, vidíte ten rozdíl. Někteří se mě ptali, proč jsem neinvestoval právě na Kubě. Ale proč bych to dělal? Nedávalo by to smysl.
Kolik tabáku máte ze svých plantáží a kolik ho musíte nakupovat?
Momentálně většinu kupujeme. Silvestrova rodina, táta i bratr, pěstovali tabák a mají obrovské pozemky. Pro naši potřebu bude sloužit tak deset procent plochy. Je to oblast, která má skvělé podmínky, roste tam silný tabák. Výhoda je, že tam téměř neprší, déšť totiž dokáže listy zničit. Rostliny se zavlažují ke kořenům čistou vodou z řeky. Ve druhém patře fabriky chceme připravovat samotný tabák a prodávat ho jiným firmám. Plánujeme zkusit produkovat také dýmkový a cigaretový tabák.
Jak dlouho vůbec rostlině trvá, než vyroste?
Od zasetí do sklizně čtyři až pět měsíců, je to jednoletka, pěstitelé plochy střídají, je to tak podstatně lepší.
Umíte sám balit doutníky?
Zkoušel jsem to, nedopadlo to moc dobře, ale dalo se to kouřit. Ovšem designově se nepovedl. (směje se) Know-how Dominikánců se dědí z generace na generaci. Když se to chcete pořádně naučit, trvá to dlouho.
Proslulý je také dominikánský rum. Na jeho výrobu zálusk nemáte?
Na rum ne, to je zbytečně složité. Ale začínáme dělat kávu a kakao. Na úplně jiných pozemcích, víc v horách a divočině, kde jsou příhodné podmínky.
Co vás víc baví: požitkářský byznys na Dominikáně, nebo stavby v Americe?
Stavebnictví dělám kvůli živobytí, doutníky jsou pořád zatím jen koníček, než se to pořádně rozjede. Ale letos už budu mít kromě svého kamaráda Ládi ještě jednoho prodejce pro západoevropské země.
Naučil jste už sousedy v Macourově kouřit doutníky a pít karibský rum místo tuzemáku?
Některé ano (směje se). V létě jsme udělali pro vesnici takový malý festival, kde hrálo několik kapel, plánujeme další ročník. Řekl jsem si, že bychom z toho mohli udělat každou první sobotu v srpnu takovou tradici. Na Macourov mám skvělé vzpomínky: na mopedu Stadion jsem jezdíval do Brodu do práce, pili jsme pivo a pekli berany a prasata v mlíkárně pod kopcem. Byla to tady sranda, ale jsem rád, že jsem zvedl kotvy.
Jaké máte další plány?
Připravuji se na to, že bych se pomalu ze stavebnictví stáhl. I když mi dříve horko na Floridě vadilo, zimu bych rád trávil v Dominikánské republice. Od jara do podzimu bych střídal New York a Česko. Většinou jezdím po stavbách, do kanceláře se dostanu tak jednou za dva dny.
Jak se podle vás za ty roky, co žijete za mořem, Amerika proměnila?
Mění se neustále, například se tam strašně rychle staví. Obzvláště ve srovnání s Českem. V Americe by asi koukali, jak se tady staví dálnice… Lidé jsou tam kamarádští, ale když se začne mluvit o politice, může se to naráz změnit. S některými se proto o politice bavit nemůžu, jinak bychom už kamarádi nebyli.
