Nejnovější přírůstky jsou z pískovce a skla, za rok by měly strojírenské město ozdobit sochy z kovu.
„Chceme veřejný prostor kultivovat uměním. Dělá jej přívětivějším, z řady psychologických studií lze doložit, že umění a hezké prostředí mají pozitivní efekt na mezilidské, kulturní a sociální vazby,“ tvrdí starosta Martin Mrkos. Podle něj chce Žďár jít touto cestou i do budoucna.
Žďár, ač se mu pro jeho provinčnost někdy hanlivě přezdívá Šakalov, na sebe upozornil v devadesátých letech mezinárodními sympozii Dřevěná plastika. Celkem bylo deset ročníků.
„U jejich zrodu byl v roce 1992 Zdeněk Macháček, který nedávno zemřel, a Rostislav Magni,“ připomíná žďárská sochařka a sklářka Monika Vosyková, která se na organizaci rovněž podílela.
Výsledkem sympozií byly desítky uměleckých děl ve žďárských ulicích a parcích. „Celkem bylo ve městě umístěno 58 dřevěných plastik. Jelikož tento materiál postupně degraduje, dodnes jich stojí už jen asi dvanáct,“ připomněl starosta. Letošní sympozium bylo už třetí od roku 2016.
Zatím se umělci schází pravidelně po dvou letech. První sochy byly umístěny vedle Modrého hřiště u řeky Sázavy, výsledky minulého sympozia byly instalovány u Domu kultury, teď k nim v tomto prostoru přibyly další.
„Příští Slavnosti jeřabin chceme zaměřit na kov. Budeme slavit 70 let od založení Žďasu, což je ikonická továrna, s níž město rostlo. Věříme, že se podaří program nastavit tak, aby zase vznikla díla do veřejného prostoru, tentokrát ne z pískovce, ale z kovu,“ prozradil starosta.
Centrum zkrášlil Plieštik
V posledních letech také ve Žďáře přibyla díla Jiřího Plieštika. Nejdříve vytvořil Povědomou postavu na revitalizované Havlíčkovo náměstí, poté žulovou kašnu na náměstí Republiky před Starou radnicí a nakonec drátěnou plastiku muže se síťovkou, která odkazuje na vynálezce tašky síťovky Vavřína Krčila.
Starosta Martin Mrkos také připomíná odkaz socialistické éry. „I když šlo o strašlivou dobu, z dnešního pohledu bylo poměrně sympatické pravidlo, že když se něco stavělo, několik procent z ceny stavby se dávalo na umělecká díla,“ říká. Ve Žďáře stojí za zmínku například skleněná mozaika Bohumíra Matala Mořské dno na fasádě nádraží.
Letošní sochy, na kterých spolupracovali rakouští sochaři a čeští skláři, jsou z hořického pískovce. Ten byl použit také na dostavbu svatovítské katedrály, Národního divadla nebo třeba opravu Karlova mostu.
Jedno ze tří nových děl, na němž se podílel vždy jeden sklář a jeden sochař, zůstává i po instalování nedokončené. „Sochu Patrika Vlčka ještě dotvoří skleněné trojúhelníčky, ty už nebylo možné kvůli klimatickým podmínkám přilepit,“ vysvětluje jejich autorka Monika Vosyková.
Na jaro také plánuje společné setkání tvůrců, které už se na podzim nemohlo uskutečnit kvůli druhé vlně covidu.
Vedení města doufá, že sochy vydrží celé generace. „Věříme, že lidé nebudou významná umělecká díla poškozovat,“ řekla místostarostka Ludmila Řezníčková s tím, že jsou skulptury hlídány kamerami.
